6 Tdo 1017/2018

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 58 T 40/2017-1242, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v období od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, kdy poškození opustili společnou domácnost, ve společně užívaných bytech, nejprve na adrese P., P. a poté od roku 2011 na adrese C., P., psychicky týral svou manželku poškozenou M. V., a svého nezl. syna poškozeného JJJJJ *), když

Obviněný byl za tyto zločiny odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost, aby se během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobil programu sociálního výcviku a psychologického poradenství spočívajícího v odborné systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho jednání. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození JJJJJ *) a M. V. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464. K odvolání obviněného a poškozených podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby se během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobil programu sociálního výcviku a psychologického poradenství spočívajícího v odborné systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho jednání a ve výrocích o náhradě škody.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému JJJJJ *) nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč a poškozené M. V. nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jaroslavy Šafránkové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný především namítá, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá znaky subjektivní stránky trestného činu. Podle jeho mínění nerespektoval soud ust. § 120 odst. 3 tr. ř., který mu ukládá, aby skutková věta obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité kvalifikace. Nezabýval se prokázáním subjektivní stránky trestného činu, kdy není patrno, jestli došlo ke spáchání trestného činu v úmyslu přímém nebo nepřímém, a nezkoumal ani motiv a pohnutku. Při absenci zavinění bylo jednání nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, když trestným činem může být pouze zaviněné jednání. Z hlediska materiálního musí jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost a z hlediska formálního musí skutek odpovídat znění zákona. Dodává, že úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu a nelze jej pouze předpokládat, ale je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Z celého jeho jednání není patrný jakýkoli úmysl týrat manželku a syna, když naopak je patrná jeho snaha o zachování manželství, o ekonomické zajištění rodiny, snaha podílet se na výchově nezletilého a na druhé straně nechuť manželky v manželství pokračovat. Uvádí dále, že manželka jej zcela ignorovala, vysmívala se mu a opakovaně jej fyzicky napadala. Soudy se nezbývaly otázkami, proč by chtěl týrat své jediné dítě a proč se v současné době léčí na psychiatrii a po celou dobu trestního řízení rodinu finančně zabezpečoval.

Dovolatel dále namítá porušení § 2958 o. z., podle něhož musí soud zjišťovat nemajetkovou újmu a teprve pokud by se ji nepodařilo objektivně určit, bylo by ji možné určit podle zásad slušnosti. Odvolací soud však aplikoval zásadu slušnosti, aniž by jakkoli zjišťoval, zda u poškozených došlo k ublížení na zdraví, jaká vznikla škoda a jakou škodu uplatňují.

Vadu hmotně právního posouzení shledává obviněný v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednočinný souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku a trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, přestože tento postup není možný pro vztah speciality trestného činu týrání osoby svěřené.

Soudům vytýká nesprávnou aplikaci § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, neboť poškozená není a nikdy nebyla zvlášť zranitelnou obětí. Výslech poškozené provedený v přípravném řízení byl proto nezákonný. Vyšel-li soud při svém rozhodování pouze z této nezákonné výpovědi, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, rovnost zbraní a presumpce neviny.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledává v tom, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, přestože výroky rozhodnutí o vině jsou neúplné a nesplňují § 120 odst. 3 tr. ř. Skutkovou větu považuje za nepřezkoumatelnou pro její faktickou nesrozumitelnost a časovou neohraničenost, zejména počátku každého z jednotlivých útoků. S ohledem na novelu trestního zákoníku byl nesprávně stanoven počátek jeho údajné trestné činnosti. Liší se nadto od popisu skutku v obžalobě, v důsledku čehož nebyla zachována totožnost skutku. Útoky, tak jak byly popsány, postrádají popis, jakého konkrétního jednání se měl v tom kterém okamžiku či období dopouštět. Zjištění soudu musí být zcela konkrétní a po skutkové stránce vyjadřovat, jako podobu jeho jednání mělo a v čem spočívalo zlé zacházení, jaká byla pohnutka jeho jednání a jaké mělo cíle. Jednotlivé popisy skutků považuje za vnitřně rozporné, neúplné a neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Podrobně se dále věnuje jednotlivým částem skutkové věty, přičemž polemizuje s tím, jestli lze dané jednání označit za týrání a zdůrazňuje aktivní roli manželky ve vyvolávání konfliktů. K ekonomické stránce uvádí, že poškozená si ponechávala peníze za hlídání dětí a měla přístup k účtům.

Odvolací soud podle dovolatele nepostupoval podle § 254 odst. 1 tr. ř., když nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí. Nevypořádal se s argumentací uvedenou v jeho odvolání a pouze formálně konstatoval, že napadený rozsudek je správný. Důkazní návrhy obhajoby shledal nadbytečnými a nerozhodnými, aniž by dostatečně zdůvodnil neprovedení jednotlivých důkazů, čímž se jedná o opomenuté důkazy. Odvolací soud se nezabýval jeho námitkou, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ musí být posuzována věrnost výpovědí. Přitom předložil řadu písemných důkazů o manželčiných křivých obviněních proti němu a nepravdivých údajích poskytovaných soudním znalcům.

Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkami o nemožnosti vyslechnout poškozenou a tím nemožností vyvrátit její tvrzení. Bylo na místě zkoumat zdravotní stav poškozené, když nebyla vyslechnuta s odkazem na § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť ze zdravotních zpráv nevyplynulo, že by poškozená nebyla schopna výslechu a z jejího postoje je patrno, že se účasti na jednání vyhýbá. Výslech svědků ke zdravotnímu stavu poškozené odvolací soud odmítl. Dovolatel dále namítá, že nebyly splněny ani podmínky pro postup podle § 52a tr. ř., v důsledku kterého bylo jeho obhájkyni zakázáno klást otázky napřímo. Poškozená byla opakovaně vyslýchána do protokolu podle § 158 odst. 9 tr. ř., označení za neodkladný a neopakovatelný úkon však bylo v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 130/2017. K přečtení výpovědi A. B. a přehrání výpovědi M. V. došlo nezákonně, když nebyly splněny podmínky podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. M. V. se účastnila všech jednání, která iniciovala, dokud nedošlo na její konfrontaci s nezpochybnitelnými důkazy.

Pokud jde o zdravotní stav M. V., byla jí diagnostikována úzkostná porucha a vyhýbavé chování, což má stejné projevy jako posttraumatická stresová porucha. Také syn má genetické dispozice k úzkosti a jeho posttrauma bylo způsobeno matrimoniálním konfliktem. Přestože pochybnosti o správnosti diagnóz jsou zcela zásadní, soudy nepovolily revizní znalecké posudky, o jejichž vypracování opakovaně žádal.

Soudy porušily zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Nebyly provedeny důkazy prokazující jeho nevinu. Důkazy svědčící o jeho nevině, které byly provedeny, soudy odmítly jako nevěrohodné. Došlo k porušení § 2 odst. 5, 6, 11, 12 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. pro nepřezkoumatelnost rozsudku. Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních požadavků spravedlivého procesu. Důkazy v řízení byly získány a následně použity v rozporu s procesními předpisy, hodnocení důkazů bylo svévolným postupem soudů, bylo provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Listinné důkazy soud pouze konstatuje, v odůvodnění se s nimi nevypořádává.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 61 To 42/2018, a napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 58 T 40/2017, jako nezákonné zrušil.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která upozornila, že předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva. Provádění důkazů, stejně tak jako jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ale neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního.

Pokud jde o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, připomněla, že se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami nebo jedinci v obdobném vztahu, které je determinováno zvláštnostmi takového vztahu. Oběť domácího násilí proto vnímá útoky násilné osoby odlišně, než kdyby jí byla osoba cizí. Domácí násilí jako specifická forma agresivity je vymezeno určitými znaky, a to výskytem incidentů mezi blízkými osobami ve společném obydlí, kdy existuje trvalá a neměnná diferenciace rolí na osobu ohroženou (oběť) a násilnou (pachatel), kdy dochází k opakování těchto incidentů v podobě typického cyklu domácího násilí, eventuálně i k jeho eskalaci ve frekvenci, případně i intenzitě. Důležité je, že jednotlivé incidenty, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusí dosahovat prahu trestné činnosti. Upozornila dále, že týrání může mít různé formy, může jít o násilí fyzické, psychické, emocionální, sexuální násilí, sociální násilí, případně násilí ekonomické. Ne každé násilí ve vztahu je však možné zahrnout pod trestněprávní pojem týrání a rozpoznání samotného domácího násilí a jeho typu je mimořádně komplikovanou otázkou, která vyžaduje zejména znalosti odborné (nejde však o otázku právní). Právě znalecký posudek by se měl vyjádřit k existenci a typu domácího násilí.

Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že mezi obviněným a poškozenou se nejednalo o běžné drobné konflikty navázané na názorové střety, které by nepřesahovaly únosnou společenskou míru a které by odpovídaly řešení výchovných a manželských problémů. Vyzdvihly, že obviněný s poškozenou zle nakládal, neboť ji urážel, ponižoval, tituloval ji vulgárně, bránil jí ve vyjádření vlastního názoru, kritizoval ji, učinil ji ekonomicky závislou, kontroloval její komunikaci prostřednictvím mobilního telefonu a přes její nesouhlas si vynucoval i sexuální styky. Jednání dehonestujícího poškozenou se přitom dopouštěl i před nezletilým synem a toto jednání trvalo po dobu několika let, a to od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, přičemž v důsledku tohoto jednání obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha střední intenzity s projevy apatie, nespavosti, sebevražednými myšlenkami, somatickými obtížemi a flashbacky.

K důkazní situaci připomněla, že manželství obviněného a poškozené bylo poznamenáno určitými nesnázemi v oblasti sexuální a ekonomické. Poškozená naposledy pracovala v roce 2001, neboť vážně onemocněla. Považuje za nutné rovněž zmínit astenické psychické ladění poškozené, která má problémy se zvládáním kolizních situací, a to i pokud k těmto kolizím dochází pod veřejnou kontrolou. Zkolabovala v opatrovnickém řízení, když jí obhájkyně obviněného kladla nepříjemné otázky. Téměř celá historie manželství obviněného a poškozené byla provázena jejich rozdílnými představami a nároky na manželské soužití. Zdůraznila však, že poškozená si ve vztahu dokázala prosadit vlastní názor a dokázala se i určitým způsobem bránit. Pokud jsou v rozsudečném výroku popisovány určité situace a incidenty, případně verbální ataky obviněného vůči poškozené, jeví se, že měly spíše povahu afektivní agrese v situačních konfliktech, ve kterých se střetávaly dvě víceméně vyrovnané strany. Situace mezi manžely tedy dle jejího názoru spíše připomíná chronicky krizový kalamitní vztah, nikoliv však jednostranné týraní.

Uvedla, že vypracované znalecké posudky se nevěnovaly vývoji a dynamice vztahu mezi manželi. Mělo být zkoumáno, zda uvedenou posttraumatickou stresovou poruchu nemohla poškozená při svém senzitivním ladění utrpět díky výrazné nespokojenosti v manželství. Současně státní zástupkyně zmínila, že se soudy nedostatečně vypořádaly s vyjádřením sourozenců poškozené J. a P. B., kteří se staví k týrání své sestry skepticky, a výpovědí svědkyně K. L., u které obviněný s poškozenou rovněž postupovali psychoterapii a která rovněž projevila určité pochybnosti o tom, že poškozená byla ze strany obviněného týrána, kdy dala najevo, že s ohledem na jí zaznamenanou pasivní agresivitu poškozené vycházela spíše z verzí obviněného.

Shrnula tedy, že hrubé fyzické násilí obviněného vůči poškozené prokázáno nebylo, až na ojedinělé fyzické ataky, které však byly v případě konfliktů vzájemné. Obviněný používal vůči poškozené nevhodné výrazy a snažil se s ní manipulovat, resp. snažil se ji přimět k tomu, aby respektovala jím nastavené normy rodinného soužití. Rovněž snižoval poškozené sebevědomí a usiloval o to být rozhodujícím článkem v rodině, neboť akcentoval, že rodinu ekonomicky zajišťuje. Na straně druhé ale trpěl frustrací z toho, že se nemůže prosadit ve výchově syna.

S opatrností by přistupovala i k tvrzení, že poškozená byla na obviněném plně finančně závislá, neboť z dokazování vyplynulo, že peníze, které si vydělala hlídáním dětí, si ponechávala a do domácího rozpočtu zahrnovány nebyly. Se stejnou opatrností je třeba hodnotit vynucované sexuální styky, neboť v této oblasti poškozená nikdy ve vztahu s obviněným aktivní nebyla a již od počátku vzájemného soužití bylo jejich intimní soužití komplikované. Prozatím tedy nebylo podle jejího mínění jednoznačně prokázáno, že by mezi nimi existoval asymetrický vztah.

Pro naplnění znaku týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným natolik zle nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí takové zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Je bez jakýchkoliv pochybností, že chování a jednání obviněného se vymykalo akceptovatelným a odpovídajícím vzorcům manželského soužití, avšak i přes to je otázkou, zda jeho celkové jednání vůči poškozené dosáhlo takové míry intenzity a komplexní povahy, aby je bylo možné kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Pro jednoznačný závěr o tom, zda k týrání docházelo či nedocházelo, bude zřejmě třeba doplnit provedené dokazování, a to minimálně o znalecký posudek ohledně vývoje a dynamiky partnerského soužití mezi oběma manželi, kdy by měla být zjišťována zejména role poškozené. Dosavadní závěry znaleckého zkoumání v některých případech odporují jiným důkazům, zejména pokud znalci dovozují, že poškozená byla zcela podrobena obviněnému.

Pokud se týká jednání právně kvalifikovaného jako týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, soudy měly vážit aplikaci principu ultima ratio, neboť ve výroku rozsudku není popsáno žádné hrubé a bezcitné zacházení se synem. Za skutkových zjištění vyplývá, že JJJJJ *) byl citově velmi vázán na matku, která byla ve výchově až přehnaně úzkostlivá. Obviněný evidentně s tímto monopolem hyperprotektivní výchovy své manželky nesouhlasil a snažil se, byť ne vždy vhodným způsobem, vést syna k odpovědnosti a samostatnosti. U nezletilého JJJJJ *) je možné seznat určité hypersenzitivní ladění, a jestliže byl poškozený takto úzkostně disponován, není vyloučeno, aby mu posttraumatickou stresovou poruchu způsobilo kalamitní konfliktní soužití rodičů, nikoli výlučně týrání ze strany otce. I v tomto případě by však zřejmě měl na uvedené otázky odpovědět znalec.

Při posouzení souběhu přisouzených trestných činů, považuje za zřejmé, že obviněný se měl za shodných časových a místních okolností dopouštět týrání různých osob, manželky a syna, ale používal k tomu u každého z nich odlišné formy zlého nakládání. Proto je možné posoudit takové jednání jako dva skutky (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 921/2015). Procesní námitky obviněného pak hodnotí jako neopodstatněné, neboť byly dodrženy prvky spravedlivého procesu.

S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pro úplnost je třeba dodat, že v reakci na dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně k němu obdržel dovolací soud písemná stanoviska, která k nim zaujaly předsedkyně senátu nalézacího soudu a prostřednictvím opatrovnice i nezletilý poškozený. Dovolací soud necítí potřebu zmiňovat v tomto rozhodnutí obsah uvedených podání, neboť nemohou zásadním způsobem ovlivnit jeho rozhodnutí o podaném dovolání. Samostatně totiž musel řešit otázku, zda napadené rozhodnutí, případně řízení mu předcházející, trpí vytýkanými vadami a zda tyto vady naplňují deklarovaný dovolací důvod či porušují právo obviněného na spravedlivý proces a jsou tak důvodem, pro který by měl přistoupit k jeho kasaci. Takový závěr stran způsobu posouzení či přezkoumání napadeného rozhodnutí učinil proto, že a) ve vztahu k vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně řízení o dovolání na rozdíl od řízení o ústavní stížnosti nepočítá s tím, že by se předseda senátu, který vydal dovoláním napadené rozhodnutí, vyjadřoval k tomuto mimořádnému opravnému prostředku, b) ve vztahu k vyjádření poškozeného učiněné prostřednictvím opatrovnice zákon výslovně upravuje možnost písemné reakce na podané dovolání v podobě vyjádření se k němu jen u dvou subjektů řízení, a to obviněného a státního zástupce, jímž je také jeho opis doručován (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svoboda čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Dovolání obviněného napadá rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně z několika hledisek. Dovolatel uplatňuje jednak námitky hmotně právní povahy, jednak námitky skutkového a procesního charakteru, o nichž tvrdí, že jsou povahy a rozsahu svědčícími o porušení jeho práva na spravedlivý proces (fair trial).

Do první skupiny lze řadit ty výhrady obviněného, jimiž zpochybňuje důvodnost hmotně právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinen [konkrétně a) nevyjádření subjektivní stránky u obou zločinů v popise skutku, jakož i v odůvodnění rozhodnutí, b) nevyjádření jejich objektivní stránky, c) vadnost posouzení vztahu obou zločinů z hlediska jejich souběhu], a ty, jimiž namítá (ve své podstatě jiné) nesprávné hmotně právní posouzení, jehož se měl odvolací soud dopustit v souvislosti s jím vysloveným adhezním výrokem (nesprávná aplikace § 2958 občanského zákoníku).

Druhou skupinu námitek tvoří výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím uplatňuje tvrzení o neopodstatněnosti skutkových zjištění soudů a jimiž se snaží o prosazení odlišného skutkového stavu věci, tvrzení o nedodržení procesních předpisů (příslušných ustanovení trestního řádu), ať již orgány přípravného řízení či soudem nalézacím při provádění důkazů, soudy obou stupňů či při vyhotovení napadených rozhodnutí a další námitky, skrze něž obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, v důsledku nesprávné realizace důkazního řízení a existence tzv. extrémního nesouladu, který nastal pro svévolný postup soudu při hodnocení důkazů.

Jak plyne z výše uvedených obecných východisek (bod 30. a násl.), dovolací soud může přiznat právní relevanci zásadně jen takovým námitkám, jimiž dovolatel i po obsahové stránce naplňuje jím deklarovaný důvod dovolání. Současně je nezbytné připomenout, že dovolací soud při svém rozhodování nemůže odhlížet od těch námitek, které sice pod příslušný důvod dovolání formálně podřadit nelze, ale jejichž ignorování ze strany dovolacího soudu by znamenala odepření spravedlnosti (tj. pokud by jimi bylo doloženo, že skutečně rozhodnutím soudů nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces).

Ve vztahu k námitkám skutkového a procesního charakteru to znamená, že jejich význam pro rozhodnutí dovolacího soudu se uplatní až tehdy, pokud jsou důvodem konstatování takového stavu, při němž dochází k porušení ústavně garantovaných práv obviněného. Pokud tuto úroveň námitky tohoto typu nedosahují, platí o nich to, co uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně.

Vzhledem k tomu, že dovolatel své výhrady vůči skutkovým zjištěním a označeným procesním postupům orgánů činných v trestním řízení, které označuje, z důvodů jím rozvedených, za neopodstatněné, spojuje s tvrzením o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedeného dokazování a s tvrzením o nesprávné realizaci důkazního řízení, příp. svévolným postupem soudů, tedy s takovými vadami, jež podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04) představují takové defekty, které svědčí o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, musel dovolací soud posoudit, zda tato tvrzení mají svá opodstatnění.

Při tomto posuzování dovolací soud samostatně hodnotil, zda je důvodné jím provedené podřazení jednotlivých částí jeho dovolací argumentace pod oblast námitek hmotně právních či naopak procesních. Již na tomto místě je vhodné poznamenat, že s posouzením dovolatele se rozešel zejména v otázce tvrzené nesprávné aplikace § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů (str. 8 dovolání), kterou řadil do oblasti námitek hmotně právních (nesprávné hmotně právní posouzení), jakož stran posouzení tvrzené neúplnosti výroku o vině, kterou shledává obviněný (byť správně primárně) rozpornou s příslušnou právní úpravou procesní (str. 8. a násl. dovolání).

V případě prvním je dovolací soud toho názoru, že obviněným citované ustanovení je procesního charakteru (vymezuje zvláštní subjekt trestního řízení – zvlášť zranitelnou oběť – definovaný speciálním předpisem), z čehož plyne, že případná vada jeho aplikace nemůže být podřaditelná pod druhou variantu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. jiného nesprávného hmotně právního posouzení.

V případě druhém tvrzený rozpor výroku o vině s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. by v případě nedodržení toho, co obviněný uvádí („[v] každém případě musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.“), představoval vadu hmotně právní, neboť nedostatečný popis skutku (ač pojmu práva procesního) by zakládal to, že by jeho subsumpce pod příslušná ustanovení předpisu hmotně právní povahy, tj. pod zákonné znaky příslušné skutkové podstaty upravené trestním zákoníkem nebyla odůvodněná, v důsledku čehož by tento výrok vykazoval vadu, k jejíž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. vad spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

S ohledem na výše uvedené (formální podřaditelnost uplatněných námitek hmotně právního charakteru pod deklarovaný důvod dovolání, tvrzení o zásahu do základních práv dovolatele) dospěl dovolací soud k závěru, že nenastaly zákonné podmínky k tomu, aby o podaném dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Na podkladě mimořádného opravného prostředku obviněného proto způsobem upraveným v § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a dospěl k následujícím zjištěním.

Procesními námitkami brojí obviněný jednak vůči vlastním napadeným rozhodnutím, jednak vůči způsobu provádění důkazů. První skupinu tvoří námitky stran nezachování totožnosti skutku (str. 9 dovolání), nesplnění obsahových náležitostí výroku rozsudku (str. 8 dovolání), nepřezkoumatelnosti rozsudku (str. 17 dovolání), nevypořádání se odvolacího soudu s odvolacími námitkami obviněného (str. 13 dovolání), porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo (str. 16 dovolání). Druhou skupinu představují námitky ohledně nesprávné aplikace § 2 odst. 4 zákona o obětech (str. 8 dovolání), nesprávná aplikace § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (str. 14, 18 dovolání) a nesplnění podmínek § 52a tr. ř. (str. 15 dovolání).

Tato námitka obviněného je zcela lichá. Shledává-li porušení zásady totožnosti skutku, resp. obecněji vyjádřeno zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jež je rozvedena v ustanoveních § 176 odst. 1 tr. ř . a § 220 odst. 1 tr. ř., ve skutečnosti, že „[p]opis skutku ve výroku rozsudku se liší od popisu skutku v obžalobě“, pak samo toto vyjádření nic nevypovídá o tom, že k tvrzenému porušení došlo. Ze samotné povahy trestního řízení plyne, že v důsledku dokazování provedeného v soudním stadiu řízení se může důkazní situace a tím i skutková zjištění z důkazů vyvozená lišit od zjištění, jež byla učiněna ve stadiu přípravného řízení, tedy od těch, z nichž při podání obžaloby vycházel státní zástupce při podání obžaloby. Z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. nelze vyvodit, že by skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku musel být naprosto shodný s popisem obsaženým v žalobním návrhu. Takový požadavek by byl v celé řadě trestních věcí naprosto nesplnitelný. Proto jak trestně právní teorie, tak soudní praxe vycházejí z toho, že totožnost skutku je zachována tehdy, pokud je (1) úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, (2) úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, (3) alespoň částečná shoda v jednání nebo následku (nebo obojím) v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska příslušné právní kvalifikace (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722).

Doplnit lze, že ve stejném duchu přistupuje k výkladu problematiky totožnosti skutku nejen judikatura obecných soudů, ale i rozhodovací praxe Ústavního soudu. Lze poukázat na to, že např. v usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, Ústavní soud ve shodě s výše vyloženým pojímáním zastávaným naukou i praxí vyložil, že „teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestněprocesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. […] Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku, totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána.“.

Splnění tohoto požadavku lze v posuzované věci jednoznačně doložit tím, že obviněný byl shledán (byť v užším rozsahu) ve své podstatě stejným jednáním, pro jaké na něj byla podána obžaloba, přičemž shoda je shledávána i v následku jeho činu, který se projevil v účincích (posttraumatická stresová porucha) nastalých podle zjištění soudů u týchž poškozených, které označila obžaloba (stejný předmět útoku). b) K namítanému nesplnění obsahových náležitostí výroku rozsudku

Ani této námitce, hodnoceno ryze z procesního hlediska, nelze přisvědčit. Výroková část rozsudku soudu prvního stupně, co se týče výroku o vině, k němuž je námitka uplatňována, obsahuje všechny obsahové náležitosti, s nimiž zákon počítá, tj. jak tzv. větu skutkovou, v níž je popsán skutek, který je předmětem právního posouzení, tak tzv. větu právní, v níž je vymezena hmotně právní subsumpce skutku označením konkrétních zákonných znaků příslušné skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinen, tak zákonné pojmenování těchto trestných činů (zločinů) včetně uvedení příslušného zákonného ustanovení. Absence některé z uvedených složek by představovala vadu předpokládanou ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které obviněný jako důvod dovolání neuplatňuje. Tvrzené nedostatky, které dovolatel zmiňuje na str. 9 a násl. svého dovolání, nelze pokládat za vadu v jejím procesním vnímání obviněným („… výroky rozhodnutí o vině jsou neúplné … nesplňují náležitosti ustanovení § 120 odst. 5 trestního řádu.“), a rovněž ani jako vadu spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265v odst. 1 písm. k) tr. ř. Stran zhodnocení námitek obviněného ve smyslu dostatečnosti vyjádření znaků skutkových podstat zločinů, jimiž byl uznán vinen, viz níže body 76-88. c) K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku

Rovněž této námitce nemůže dovolací soud přisvědčit. Nepřezkoumatelnost rozsudku by založilo toliko takové jeho odůvodnění, které by bylo nezbytné označit za odporující znění § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněný takto formuloval již jednu ze svých odvolacích námitek, kterou odvolací soud (vzhledem ke způsobu svého rozhodnutí) neshledal důvodnou. Soud dovolací nemá důvod se vůči takovému posouzení vymezovat. Z odůvodnění rozsudku napadeného odvoláním obviněného totiž plyne, že na část narativní (str. 3 až 47), v níž soud prvního stupně zmínil obsah provedených důkazů, navázal i poměrně obsáhlou částí věnovanou hodnocení důkazů – a tím i závěrům skutkovým – (str. 48 až 55) a následně i částí, v níž vyložil důvody právního posouzení zjištěného skutku (str. 55 až 57). Rozsudek pak obsahuje i zdůvodnění týkající se uloženého trestu a toho, proč soud nepřiznal poškozeným jimi uplatňované nároky adhezního charakteru (str. 57 až 58). Soud rovněž vysvětlil své stanovisko k tomu, proč považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného a proč při konstrukci skutkových zjištění nevyšel z některých důkazů, jichž se tento dovolává. Nesouhlas obviněného s tímto hodnocením (citace z odůvodnění na str. 18 dovolání) neznamená, že by napadené rozhodnutí mělo být označeno za nepřezkoumatelné. d) K namítanému nevypořádání se odvolacího soudu s odvolacími námitkami obviněného

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se vyslovil k odvolacím námitkám obviněného, jimiž brojil proti postupu nalézacího soudu při naložení s výpovědí poškozené V. [namítaná nesprávná aplikace § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 52 a § 52a tr. ř. a od ní dovozovaná procesní neúčinnost důkazu], poškozeného nezletilého JJJJJ *) (srov. 5 až 6 rozsudku), jakož i k námitkám stran hodnocení důkazů (str. 6), či stran časového vymezení skutku (str. 7).

K rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně se sluší připomenout, že ten je odvislý od celkové složitosti věci a námitek uplatněných v řádném opravném prostředku. Právo obviněného na náležité odůvodnění však nelze vykládat tak, že by byla vyžadována nutnost podrobné reakce na každou jednotlivou konkrétní námitku, neboť i z judikatury Evropského soudu pro liská práva (dále jen „ESLP“), resp. i Ústavního soudu plyne, že tento požadavek nelze interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11; rozhodnutí ESLP ve věci H. B. proti Španělsku, č. 18064/91, rozsudek ze dne 9. 12. 1994). Pokud se odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil a za dostačující považoval i rozsah provedeného dokazování (str. 6 rozsudku), poté tím lze vysvětlit i jeho stručnější argumentační reakci na odvolací námitky obviněného. Lze nicméně konstatovat, že by si nepochybně bylo možno představit podrobnější vypořádání se soudu druhého stupně s uplatněnými námitkami, neboť právě jistá stručnost odůvodnění umožňuje dovolateli uplatnění jeho výtek. Nepochybně žádoucí byla alespoň stručná reakce odvolacího soudu stran jeho hodnocení významu důkazů, jimiž doplnil dokazování ve veřejném zasedání o odvolání, pro posuzovanou věc. Pokud se tak nestalo, je třeba si klást otázku, proč toto dokazování odvolací soud vůbec provedl, resp. jak se vypořádal s argumentačním tvrzením obviněného o nedůvodnosti závěru o finanční závislosti poškozené na něm.

Co se týče důkazních návrhů, na tyto odvolací soud reagoval tak, že listinné důkazy, které obhájkyně obviněného navrhla provést během veřejného zasedání, provedl postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., zatímco návrhy na doplnění dokazování uvedené v písemných podáních obhájkyně obviněného ze dne 13. 2. 2018 a 15. 2. 2018 zamítl, přičemž jejich neprovedení zdůvodnil tím, že je shledal nadbytečnými (str. 6 rozsudku) s ohledem na to, že rozsah provedeného dokazování posoudil ve shodě se soudem nalézacím (str. 55 rozsudku) za dostatečný. Dovolatel sice namítá neodůvodněnost takového postupu soudů obou stupňů, zejména s akcentací toho, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání pokladních dokladů od Komerční banky (str. 14) a namítá skrze nedostatečné zdůvodnění odmítnutí důkazních návrhů vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, avšak takové hodnocení dovolací soud nesdílí. Je totiž zřejmé, že zdůvodnění soudů stran neprovedení některých důkazů má zcela racionální opodstatnění, což platí zejména ohledně požadavku na vypracování revizních posudků, neboť v uvedeném směru je zákonná úprava zcela jednoznačná, když jejich zpracování váže na splnění zákonem upravených předpokladů (§ 109, § 110 tr. ř.). Jinými slovy vyjádřeno, samotný nesouhlas obviněného s odbornými závěry, které z posudků plynou, není způsobilý odůvodnit zpracování revizního posudku. K zadání jeho zpracování by soud mohl přistoupit až tehdy, pokud by dospěl k závěru, že o (ve věci již podaném) posudku panují vážné pochybnosti stran jeho správnosti a úplnosti, které se nepodařilo rozptýlit ani postupem upraveným v § 109 tr. ř. Soudy nižších stupňů takové pochybnosti neměly, neboť (viz zhodnocení na str. 55 rozsudku nalézacího soudu) závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie naopak označily za erudované, přesvědčivé a všestranně řešící problematiku, kterou bylo třeba z hlediska jejich odbornosti zodpovědět. Obviněný sám pak ve svém mimořádném opravném prostředku nepředkládá žádnou argumentaci, která by svědčila o tom, že toto zhodnocení je nesprávné.

Nad rámce dosud uvedeného lze dodat, že (obecně míněno) tím současně není řečeno, že by obviněný nedisponoval žádným prostředkem, jak by mohl odborné závěry znaleckého posudku vypracovaného na žádost orgánu činného v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“), pokud s nimi nesouhlasí, zvrátit. Právní úprava totiž obviněnému poskytuje možnost předložit vlastní posudek, který za situace, že je jím zvoleným znalcem (či znalci) zpracován při dodržení toho, co zákon požaduje (např. § 106 tr. ř. a další), má zásadně stejnou důkazní sílu a nakládá se s ním stejně, jako s posudkem zpracovaným na žádost OČTŘ (viz § 110a tr. ř.). Pokud by takový posudek obsahoval odborné závěry odlišné od posudku dříve ve věci zpracovaného, musel by se soud s touto důkazní situací náležitým způsobem vypořádat.

Současně nelze zastírat, že ne vždy se může tato možnost projevit jako reálná, neboť souvisí s možností obhajoby poskytnout znalci pro vypracování znaleckého posudku potřebný pokladový materiál. A právě v uvedeném směru namítal obviněný již v řízení před soudem prvního stupně prostřednictvím své obhájkyně faktickou nemožnost (resp. alespoň vázanost na projev vůle poškozené stran poskytnutí údajů zdravotního charakteru) realizace tohoto procesního práva. e) K namítanému porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo

Toto porušení shledává obviněný (str. 16 dovolání) ve skutečnostech, které by (v případě důvodnosti uplatněných námitek) založily důvod pro případnou kasaci napadených rozhodnutí z jiných důvodů, tj. porušení práva na spravedlivý proces (užití důkazu, který by bylo pro jeho nezákonnou povahu třeba vyjmout z okruhu hodnocených důkazů) či práva rovnosti zbraní. Částečně důvodně v tomto směru argumentuje pouze na str. 18 svého dovolání, neboť mu lze přisvědčit v tom, že učinění pravděpodobnostního závěru zde uvedeného nemá místa v soudním rozhodnutí, které v případě vyčerpání důkazních možností stran prokázání konkrétní skutečnosti musí aplikovat uvedený princip a na jeho základě dospět k alternativě nejpříznivější pro obviněného. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je však současně třeba zdůraznit to, že v této části se pravděpodobnostní závěr soudu vztahuje ke skutečnosti, jež nemá bezprostřední vliv na řešení otázky viny obviněného, takže uvedený nedostatek rozsudku nemá sám o sobě potenciál odůvodnit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.

K dosud uvedeným procením námitkám lze souhrnně uvést, že nevedou k závěru, že by odůvodňovaly zjištění o porušení ústavně garantovaných práv obviněného, na něž by bylo třeba reagovat procesní aktivitou dovolacího soudu projevující se kasací napadených rozhodnutí.

Námitky dovolatele, jimiž skrze tvrzení o porušení ustanovení upravujících výslech svědka dovozuje procesní neúčinnost svědecké výpovědi poškozené, uplatnil dovolatel již v řízení o řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s nimi (stejně jako s námitkami směřujícími vůči výpovědi nezletilého poškozeného) vypořádal způsobem, který plyne z odůvodnění jeho rozsudku (str. 5), kde z důvodů jím uvedených vyložil, že neshledal porušení ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ani ustanovení § 52, § 52a tr. ř. (pročež neshledal žádný důvod k tomu, aby z řetězce důkazů využitelných pro konstrukci skutkových zjištění byla vyřazena výpověď poškozené). Dovolací soud, ani na podkladě dovolacích námitek neshledává nic, co by jej mělo vést k závěru odlišnému. V návaznosti na to, co uvedl soud odvolací, dodává následující skutečnosti. f) K namítané nesprávné aplikaci § 2 odst. 4 zákona o obětech

Obviněný poukazem na úpravu vymezující pojem zvláště zranitelné oběti, resp. citací § 2 odst. 4 zákona obětech, dovozuje, že poškozenou M. V. nebylo možno za takovou osobu pokládat, když tvrdí, že žádné z jím uvedených ustanovení se na ni nevztahuje. Ze skutečnosti, že poškozená v řízení soudním slyšena nebyla, dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, rovnosti zbraní a porušení zásady presumpce neviny.

Takové hodnocení dovolací soud nesdílí. Protože závěr, že jde o oběť zvlášť zranitelnou, podmiňuje zákon (Zvlášť zranitelnou obětí se pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavci 2 nebo 3 rozumí…) tím, že jde v prvé řadě o oběť ve smyslu odkazovaných odstavců, lze úvodem konstatovat, že poškozená M. V. byla důvodně považována za takovou oběť, neboť jako fyzická osoba byla podle zjištění odůvodňujících zahájení trestního stíhání obviněného předmětem jeho napadání, které bylo posuzováno jako jednání trestné (zakládající znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí), přičemž odůvodněn byl též závěr, že šlo o fyzickou osobu, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví. Tento škodlivý následek byl shledáván v přivození posttraumatické stresové poruchy, která se u ní měla vyvinout jako následek trestného činu obviněného a která tak odůvodňovala posouzení jeho činu v podobě kvalifikované skutkové podstaty dané zákonným znakem obsaženým v § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Stran dalšího požadavku, tj. podřazení poškozené pod některou z alternativ taxativního výčtu obsaženého v odst. 4 § 2 zákona o obětech, pak je zjevné, že v úvahu nepadají alternativy pod písmeny a) až c). Jinak tomu však je, pokud jde o stanovení § 2 odst. 4 písm. d) zmiňovaného zákona, neboť toto je poměrně široké a umožňuje učinění závěru, že pod jeho vymezení lze poškozenou M. V. podřadit. Připomíná se, že v době provádění procesního výslechu poškozené (dne 21. 11. 2016), bylo toto ustanovení ve znění (do 31. 3. 2017): oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.

Ze zmíněného textu je třeba poukázat na tu jeho část, která je vymezena slovy oběť … trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na … zdravotní stav, … životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.

K uvedeným zákonným znakům je třeba uvést, že co se týče trestného činu, který zahrnoval násilí, zákon zde aplikaci § 2 odst. 4 písm. d) neomezuje jen na ty trestné činy, kdy užití násilí nebo pohrůžky násilí jsou znakem objektivní stránky daného trestného činu. Dostačuje, pokud bylo násilí nebo pohrůžka násilí součástí trestného jednání (srov. Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 33 až 34.). Je rovněž třeba zdůraznit, že pod pojmem násilí si nelze přestavovat jen aktivitu fyzického rázu (např. užití brachiálního násilí vůči oběti činu), neboť toto (v obecném významu) může mít i podobu násilí psychického. Takový názor nelze pokládat za nějaké novum, neboť je v odborné literatuře sdílen po delší dobu (srov. např. Čírtková, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a. s., 2008. s. 20: „Za psychické násilí je v odborné literatuře obvykle považováno jednání, které způsobuje oběti emocionální rány či újmu, tj. například snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, ztrátu životní pohody, duševní rovnováhy a radosti ze života ale také strach a nezdravou závislost na partnerovi, vymizení schopností se samostatně rozhodovat, v extrémní poloze pak beznaděj až sebevražedné myšlenky či sklony“; viz i Hirigoyen, Marie-France. Psychické násilí v rodině a v zaměstnání. Z francouzského originálu přeložila Abigail Kozlíková. 1. vydání. Academia: Praha, 2002. 229 s.).

Nadto je nutno upozornit, že v okamžiku, kdy o přiznání specifického postavení poškozené bylo rozhodováno (výslech proveden 21. 11. 2016), bylo vycházeno z vymezení skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 9. 11. 2016 (č. l. 3), v němž je popisováno i fyzické násilí („obviněný psychicky a fyzicky týral svoji manželku … obviněný poškozenou také dvakrát fyzicky napadl … jednání obviněného vůči poškozené se vyznačovalo v předmětném období vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti … směřovalo jak do fyzické tak psychické sféry poškozené“).

Zvýšené nebezpečí druhotné újmy (§ 2 odst. 5 zákona o obětech) bylo u poškozené dáno již jejím zdravotním stavem (částečná invalidita, diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha), jakož vztahem k osobě podezřené ze spáchání trestného činu (manžel) a závislostí (dovozovaná ekonomická závislost) na ní. Ostatně z důvodu zabránění vzniku tohoto následku přistoupil policejní orgán ke zvláštní formě výslechu poškozené ve stadiu přípravného řízení (viz záznam na č. l. 289).

Tvrzené pochybení stran neodůvodněného přiznání poškozené statusu oběti zvláště zranitelné proto dovolací soud neshledal. g) K namítané nesprávné aplikaci § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Nesprávnost aplikace citovaného ustanovení soudem prvního stupně (provedení výslechu svědkyně tímto způsobem při hlavním líčení dne 2. 11. 2017, č. l. 1218) namítá dovolatel skrze polemiku se závěry soudů nižších stupňů, které na podkladě jimi zmiňovaných poznatků o aktuálním zdravotním stavu poškozené (rozsudek soudu prvního stupně str. 10) dospěly k závěru, že tento po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Soud proto přistoupil podle § 211 odst. 2 písm. a), odst. 7 tr. ř. (nikoli odst. 6 jak zmiňuje ve svém rozsudku) – k přehrání zvukového a obrazového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Způsob zhodnocení důvodnosti takového postupu odvolacím soudem, který poukázal na fakt, že poškozená zkolabovala při výslechu prováděném v rámci občanskoprávního řízení, což podle něj potvrzuje důvodnost odborných závěrů, o něž se soud prvního stupně opřel (zde se zdůrazněním toho, že specifický přístup si vynucuje i postavení poškozené jako oběti zvlášť zranitelné z důvodu nutnosti zabránění druhotné viktimizace, resp. slovy zákona o obětech druhotné újmy, která by u ní v důsledku opakovaného výslechu realizovaného OČTŘ – soudem mohla nastat), není podle dovolacího soudu zpochybněn ani námitkami, které obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku vznesl.

Z přístupu soudu prvního stupně je zřejmé, že ten hodlal důkaz svědeckou výpovědí poškozené provést za plného splnění podmínek kontradiktornosti, neboť ji opakovaně předvolával k hlavnímu líčení (na dny 8. 8., 12. 10., 2. 11.), přičemž ta se vždy omluvila ze zdravotních důvodů s přiložením lékařské zprávy. K provedení důkazu přehráním videozáznamu přistoupil až poté, co naznal, že je pro soud po dohlednou dobu nedosažitelná.

Co se týče námitky obviněného stran důvodnosti aplikace § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., u svědkyně A. B., s ohledem na to, jak k výpovědi této svědkyně přistoupil soud prvního stupně (str. 54: „výpověď A. B. s ohledem na těsné vazby k poškozeným a naopak její zjevně nepřátelský postoj k obžalovanému … hodnotil rezervovaně a částečně ji považuje za nevěrohodnou … její výpověď pouze zprostředkovávala informace, které jí sdělovala sama poškozená …“), není třeba dalšího rozboru, neboť je zřejmé, že odsuzující rozsudek není budován na její výpovědi. Jako obiter dictum lze doplnit, že i pokud by bylo zjištěno, že podmínky k přečtení výpovědi této svědkyně nenastaly, nemohla by takto konstatovaná vada sama o sobě odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí, neboť pro její marginální význam, který jí zejména soud nalézací (odvolací soud se o ni rovněž výslovně neopírá, byť k ní přistupuje částečně odlišně – „její výpověď se…jeví jako spíše zdrženlivější, nikoli pouze zaujatá vůči němu.“) přiznal, by nebylo možno říci, že taková vada vedla k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ne každá procesní vada má totiž vždy nutně za následek neudržitelnost vydaného rozhodnutí. h) K namítanému nesplnění podmínek § 52a tr.ř.

Ustanovení § 52a tr. ř. umožňuje provedení procesního úkonu, u něhož to umožňuje jeho povaha a je-li to technicky možné, formou využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení), je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich zdravotní stav. Právní úprava vyžaduje, aby OČTŘ volily specifické procesní postupy tam, kde to vyžadují oprávněné zájmy obětí trestných činů. S ohledem na skutečnosti, které k osobě poškozené orgány působící ve stadiu přípravného řízení zjistily, byl zvolený způsob výslechu poškozené důvodný a oprávněný.

Namítá-li dovolatel porušení svých obhajovacích práv, pak zcela důvodně již soud odvolací (str. 5 rozsudku) uzavřel, že „obhajoba byla na svých právech omezena zanedbatelně“. Její omezení se projevilo toliko v tom, že obhájkyně obviněného nebyla v bezprostředním fyzickém kontaktu s poškozenou a nemohla klást své otázky osobně, ale toliko skrze výslech provádějící policistku (dotazy a jejich zodpovězení č. l. 279 až 284). Je třeba zdůraznit, že obviněný neuplatňuje nic, co by svědčilo o tom, že by obhajoba byla zkrácena v možnosti položení dalších otázek [což odpovídá i protokolu o výslechu svědkyně, kdy z něj lze dovodit, že obhájkyně obviněného další dotazy – nad rámec písemně formulovaných – neměla], či že by byla jinak podstatnějším způsobem znevýhodněna. Možnost sledování reakcí poškozené (pořízení obrazového záznamu umožňuje vnímat reakci poškozené na položené dotazy a vyvozovat z toho závěry využitelné pro zájmy obviněného) zůstala zachována, a proto ani v tomto směru nedošlo k poškození obviněného stran možnosti realizovat fakticky svou obhajobu.

Z dovolací argumentace obviněného plyne (str. 15 dovolání), že ten procesní neúčinnost výslechu poškozené shledává v tom, že nebyly dány podmínky pro jeho posouzení jako úkonu neodkladného či neopakovatelného. K této argumentaci dostačuje uvést, že procesní povahu tomuto úkonu soudy nepřiznaly z namítaného důvodu, tj. proto, že by snad uzavřely, že výpověď poškozené byla provedena jako úkon neodkladný či neopakovatelný ve smyslu § 158a tr. ř. Dostačuje připomenout, že v označeném případě se výslech svědka provádí ve stadiu prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy před vlastním zahájením trestního stíhání obviněného postupem podle § 160 odst. 1 tr. ř. Taková situace v případě výslechu poškozené, jak již zmíněno, realizovanému dne 21. 11. 2016 tedy po zahájení trestního stíhání obviněného dne 9. 11. 2016 (viz usnesení č. l. 3 až 22) prokazatelně nedošlo.

Výše uvedená zjištění vedou dovolací soud k poznatku, že způsob provedení jednoho z rozhodujících důkazů, o něž se soudy nižších stupňů při svém rozhodování opřely, byl provedený způsobem, který svědčí o splnění požadavku kontradiktornosti řízení. Nedošlo proto ani k porušení zásady rovnosti zbraní, neboť obhajobě zůstal zachován dostatečný procesní vliv