6 Tdo 1097/2025 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1097/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:6 Tdo 1097/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1097.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Adhezní řízení Dotčené předpisy:§ 229 odst. 1 tr. ř. § 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1097/2025-3916 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 7 To 220/2025-3838, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 84/2024, takto: Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc postupuje k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2025, č. j. 9 T 84/2024-3740, byl obviněný J. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání autorizovaného inženýra a podnikání v oboru projektová činnost ve výstavbě v trvání 5 let. 3. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit · poškozenému R. B. na náhradě škody v podobě nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu a jeho domácnost částku ve výši 568 079 Kč, na náhradě škody v podobě náhrady ztráty na výdělku ve formě odbytného částku ve výši 9 144 900 Kč, na náhradě nemajetkové újmy v podobě bolestného částku ve výši 573 853 Kč, · poškozené Fakultní nemocnici Královské Vinohrady na náhradě škody v podobě nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného V. F. částku ve výši 211 241,40 Kč, · poškozené Ústřední vojenské nemocnici na náhradě škody v podobě nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného R. B. částku ve výši 494 561 Kč a · poškozené Generali Česká pojišťovna a.s. na náhradě škody částku ve výši 2 959 817 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného, ztížení společenského uplatnění a duševních útrap na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. O odvolání obviněného a poškozeného R. B. proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2025, č. j. 7 To 220/2025-3838, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o trestu podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené R. B., Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze, Ústřední vojenskou nemocnici v Praze a Generali Českou pojišťovnu a.s. odkázal s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného R. B. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 6. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího městského soudu ve vztahu k výroku o náhradě škody vyplývá, že obviněný není pasivně legitimován k náhradě uplatněných škod, neboť jeho zavázání k náhradě škody brání právní úprava obsažená v § 167 o. z. ve spojení s § 2914 o. z. Podle této právní úpravy právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen jejího voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Proto závazek k náhradě škody způsobené poškozenému členem voleného orgánu, zaměstnancem nebo jiným zástupcem právnické osoby vzniká přímo této právnické osobě, a to výlučně. Zástupce, a to ani člen statutárního orgánu právnické osoby, tak neodpovídá přímo poškozenému, ale pouze právnické osobě, která ho ke své činnosti použila. Poškození tak mohou své nároky uplatnit pouze vůči společnosti HSD statika s.r.o., jejímž jednatelem byl obviněný v době spáchání trestného činu, a pro niž vykonával předmětnou činnost, avšak ta v uvedené věci nebyla trestně stíhána. 7. Právní názor odvolací soud opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 796/2017 a 25 Cdo 482/2005. S uvedeným právním závěrem se však dovolatelka neztotožnila. Pokud odvolací soud zmiňuje, že obviněný nebyl v adhezním řízení „pasivně legitimován“, je z jeho závěrů patrné, že postup podle § 229 tr. ř. opírá právě o hmotněprávní závěr o vyloučení solidární odpovědnosti právnické osoby a jejích zástupců. 8. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze starší soudní judikatury, aniž by vzal v úvahu následný judikaturní vývoj. Upozornila, že senát č. 7 Nejvyššího soudu dospěl k jinému právnímu názoru, než který byl dříve vyjádřen v rozhodnutí senátu č. 4 (vysloveným v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, který mimo jiné vycházel rovněž z právního názoru vysloveného v odvolacím soudem odkazovaných rozhodnutích) a postoupil proto řízení o dovolání ve věci sp. zn. 7 Tdo 68/2025 k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ten se spornou otázkou ohledně námitek proti výroku o náhradě nemajetkové újmy učiněné v adhezním řízení nezabýval, neboť v uvedené věci nebyla ustálena skutková zjištění, a nebyla tak vyřešena otázka právního posouzení skutku, a proto nebylo možné v dané fázi řízení zaujmout ke sporné otázce definitivní stanovisko (k tomu srov. usnesení ze dne 28. 5. 2025, č. j. 15 Tdo 287/2025-1013). 9. V nyní předkládané věci je však možno vycházet z totožných zákonných hledisek jako ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 68/2025, ovšem s tím rozdílem, že ve věci nyní předkládané nejsou dány pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních ani o právním posouzení skutku. Ve věci následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 Tdo 643/2025, v němž s odkazem na recentní vývoj v judikatuře občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu považoval právní názor vyslovený ve věci sp. zn. 4 Tdo 1179/2022 za překonaný a zaujal stanovisko, že souběžná odpovědnost právnické osoby, jakožto zaměstnavatele vůči jejímu zaměstnanci a fyzické osoby jakožto statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnanci právnické osoby za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou zaviněným porušením povinnosti fyzické osoby v pozici statutárního orgánu není vyloučena. Tento právní závěr se plně uplatní i v nynější věci. 10. Jestliže jde i o náhradu nemajetkové újmy vzešlé z ublížení na zdraví poškozeného, nelze přesvědčivě argumentovat zněním § 2914 o. z., které se týká náhrady škody, tj. újmy na jmění (§ 2894 o. z.). Je ale nutno vyřešit otázku, jaký je vztah § 167 a § 2910 o. z. za situace, že následek ve formě ublížení na zdraví vzešel z protiprávního činu zástupce právnické osoby při plnění jeho úkolů a při činnosti právnické osoby. Z § 167 o. z. vyplývá, že takový protiprávní čin zavazuje právnickou osobu, avšak výslovně z něho neplyne, že tím je vyloučena odpovědnost zástupce. V posuzované věci byl přečinem uznán vinným obviněný, který je škůdcem ve smyslu § 2910 o. z. Přitom z tohoto ustanovení nelze vyvodit nějaké omezení či dokonce vyloučení odpovědnosti škůdce z důvodu, že jeho čin je zároveň přičitatelný jinému subjektu, jehož je obviněný jednatelem. 11. Z § 167 o. z. vyplývá povinnost právnické osoby nahradit třetí osobě při splnění příslušných podmínek újmu v obou jejích formách, tj. škodu i nemajetkovou újmu. Naproti tomu podle § 2910 o. z. je povinnost škůdce k náhradě toho, co poškozenému způsobil, podmíněna z objektivního hlediska tím, že porušením povinnosti stanovené zákonem zasáhl do absolutního práva poškozeného, a ze subjektivního hlediska tím, že tu je „vlastní zavinění“ škůdc