6 Tdo 1111/2008 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1111/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2008 Spisová značka:6 Tdo 1111/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1111.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1111/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2008 o dovolání obviněného A. O. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 4 To 9/2008-1265, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 4 To 9/2008-1265, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 8. 2007, č. j. 50 T 5/2006-1194. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice o dozorem. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V úvodu dovolání brojí především proti skutkovým zjištěním. Jak uvádí, je-li z výpovědi svědka M. W. patrno, že bylo odcizeno toliko „číslo karty“, což znamená, že údaje z platební karty byly zřejmě neztotožněnou osobou nezákonně okopírovány, pak v držení neznámého pachatele se neocitla odcizená platební karta, ale pouze údaje z ní v elektronické podobě. Svědek R. podle něj navíc potvrdil, že terminál není schopen rozpoznat, zda je do něj vkládána skutečná platební karta nebo pouhá náhražka (např. bílá plastová kartička bez jakýchkoliv ochranných prvků či jakéhokoli popisu). Je toho názoru, že žádný přímý důkaz nesvědčí o tom, že transakce byly skutečně provedeny padělkem platební karty. Výpověď svědkyně M. F. považuje za nevěrohodnou. Z její výpovědi je zjevná motivace uškodit svému bývalému manželovi. Padělek platební karty nebyl nikdy zajištěn. Rovněž samotné jeho přiznání nepostačuje k vyslovení výroku o vině. Soud měl tedy postupovat podle zásady in dubio pro reo, protože nelze mít za prokázané, že byl spáchán trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 aliena 2 tr. zák. K právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu obviněný nic nenamítá. Skutkovému zjištění však vytýká, že mu nebylo prokázáno, zda věděl či nevěděl, že dochází ke zneužití údajů z platební karty. Zastává názor, že platební karta nepožívá ochrany ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. Bezhotovostními platebními prostředky neměl zákonodárce na mysli platební karty, ale pouze tuzemské a cizozemské veřejně obchodovatelné cenné papíry, šeky a směnky. Domnívá se, že rozšíření působnosti ustanovení § 143 tr. zák. na „padělané platební karty“ je nepřípustnou analogií, a to i v případě, že při zdůvodnění se bude vycházet z dikce zákona o bankách, který platební prostředky pro bankovní potřeby definuje. Uvedená definice je totiž vytvořena právě a jedině pro potřeby bankovnictví a bez dalšího ji nelze aplikovat na ustanovení trestního práva hmotného bez výslovného zákonného zmocnění. Ostatně plastový nosič elektronické informace nelze považovat za padělek platební karty, neboť jím lze sice uvést v omyl bankomat, nikoliv však člověka. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, zrušil a přikázal mu, aby věc znovu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, tedy že za padělanou platební kartu je třeba považovat i nosič opatřený magnetickým proužkem s překopírovanými daty skutečné karty, jak tomu bylo v tomto konkrétním případě. Skutečnost, že padělanou platební kartu v posuzovaných případech použil obviněný, případně s jeho vědomím v jeho přítomnosti další osoba, byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Ustanovení § 143 tr. zák. poskytuje tutéž ochranu proti padělání a pozměňování, jaká je poskytnuta ve smyslu § 140 - § 142 tr. zák. tuzemským penězům, také jiným než tuzemským penězům, tuzemským i cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům a cenným papírům. Mezi bezhotovostní platební prostředky je třeba řadit i bankovní platební karty. V tomto směru rovněž nezbývá než odkázat na velmi podrobné odůvodnění těchto skutečností a právní kvalifikaci jednání obviněného tak, jak to učinil ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištěn ní učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost sku