6 Tdo 1193/2020 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1193/2020-USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, a obviněného Š. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2015, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvinění M. K. a Š. M. (dále zpravidla jen „obviněný K.“ či „obviněný M.“, spolu též jako “obvinění”, příp. „dovolatelé“) byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 4 T 16/2015, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný K. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a obviněný M. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl každý z obviněných pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 tr. ř. na účtech vedených na společnost U., u Komerční banky, a. s. ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s. ve výši 56 000 EUR. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen také obviněný J. V.]. 2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017, z podnětu odvolání obviněných K. a M. byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně těchto obviněných zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Vrchní soud znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl každý z obviněných podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 tr. ř. na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s. ve výši 56 000 EUR. [O odvolání spoluobviněného J. V. rozhodl odvolací soud rozsudkem dne 20. 1. 2020 pod sp. zn. 3 To 114/2018]. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, v němž shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v případě obviněného M. také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na podporu jimi uplatněných dovolacích důvodů oba shodně odmítli skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně a na ně navazující závěr o jejich vině, popř. vytkli těmto soudům pochybení v hodnocení některých důkazů, jakož i např. v nezohlednění principu ultima ratio. V kontextu těchto tvrzení dále zpochybnili naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky jim za vinu kladeného trestného činu, mj. s argumentací, že o nestandardních praktikách či nezákonných úmyslech spoluobviněného V. neměli tušení atd. Oba rovněž shodně v dovolání vytkli soudům nižších stupňů nezohlednění a nedostatečné se vypořádání s jimi navrhovanými důkazy. Obviněný K. vedle tzv. opomenutých důkazů dále zdůraznil nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. ř. Obviněný M. pak namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy nižších stupňů učiněným skutkovým zjištěním. S ohledem na shora uvedené skutečnosti oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 To 7/2017, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, či podle vyjádření obviněného M. Nejvyšší soud v jeho případě ve věci sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že obviněného M. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro který byl obviněný M. stíhán a odsouzen, stal. Oba obvinění shodně také požádali o odklad výkonu rozhodnutí. 4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných sdělil, že ohledně skutkového stavu se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů. Jednání dovolatelů podle státního zástupce nezakládá možnost závěru o jejich nevinně, jak tito tvrdí. Obdobně vyjádřil svůj nesouhlas s obviněnými vznesenými argumenty stran tzv. opomenutých důkazů, kdy hodnotil odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k neprovedeným důkazům za souladné se zákonem. V tomto směru státní zástupce odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05 podle kterého, zjednodušeně řečeno, i drobná pochybení soudů stran odůvodnění neprovedení některých důkazů, nezakládají důvod ke zrušení předmětných rozhodnutí. Ve vztahu k obviněným K. uplatněné námitce subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pak státní zástupce poměrně rozsáhle argumentoval tím, z jakých důvodu se aplikace konkrétní zásady na předmětný případ jeví jako nepřiléhavá. Obdobně se vyjádřil také k principu ultima ratio a jeho aplikaci na předmětnou trestní věc. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze mj. podat za situace, kdy bylo odvolání obviněného odmítnuto podle § 256 tr. ř., což není případ obviněného M.] dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důk