6 Tdo 1289/2016

6 Tdo 1289/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2017 o dovolání obviněného Mgr. R. B, obviněného M. Z., obviněného R. Č., obviněného L. Č., obviněného J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 68 T 7/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného Mgr. R. B. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, v části II. výroku vztahující se k obviněnému Mgr. R. B. ohledně výroku o trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B. podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7.500 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000 Kč (jeden milion pět set tisíc korun českých), a to včetně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženého náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, v té části výroku o trestu, jímž byl obviněnému Mgr. R. B.podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7.500 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000 Kč (jeden milion pět set tisíc korun českých), a to včetně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uloženého náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části zrušených výroků těchto rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. o d m í t a j í .

Jinak zůstávají uvedené rozsudky beze změny.

O d ů v o d n ě n í :

1) Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 22. 5. 2015, č. j. 68 T 7/2014-2677, byli obviněný Mgr. R. B., obviněný M. Z., obviněný R. Č., obviněný L. Č. (odsouzení J. M. a R. S., kteří dovolání nepodali) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný J. S. byl uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Týmž rozsudkem byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku také odsouzený S. N. (dovolání nepodal).

2) Obviněný Mgr. R. B. byl za toto jednání a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 To 32/2013-6742, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a k zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 7.500,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 To 32/2013-6745, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný M. Z. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabráno 44.000,- Kč zajištěných dne 13. 6. 2013 při domovní prohlídce u obviněného.

Obviněný R. Č. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

Obviněný L. Č. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 750.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákaz výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu sedmi let.

Obviněný J. S. byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podali obvinění Mgr. R. B., J. M., M. Z., R. Č., L. Č., R. S., S. N., J. S., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně a manželka obviněného Mgr. R. B., K. B. odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze 23. 2. 2016, č. j. 4 To 55/2015-2995, a to z podnětu odvolání obviněného Mgr. R. B. a jeho manželky K. B., obviněných J. M., R. S. a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o uložených trestech a ochranných opatřeních ve vztahu k obviněnému Mgr. R. B., J. M., M. Z., R. S. a J. S. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněný Mgr. R. B. byl při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 To 32/2013-8552, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a k zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu deseti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 7.500,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6264, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 To 32/2013-8552, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný M. Z. byl za toto jednání (jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně) odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 5.000,- Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně mu byl podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 44.000,- Kč, uložené u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru rozpočtu a účetnictví ve Zlíně, pod č. j. KRPZ-6486-292/TČ-2012-150081-LTR.

Obviněný J. S. byl za toto jednání (jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně) odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Olomouci dále podle § 256 tr. ř. rozhodl tak, že odvolání obviněných M. Z., R. Č., L. Č., S. N. a J. S. zamítl (bod IV rozsudku). (Dále rozhodl o vině, trestech a zabrání věci u obviněných R. S. a J. M.).

4) Obvinění Mgr. R. B., M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání.

5) Obviněný Mgr. R. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1, písm. a), d), g), h) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. má obviněný za to, že v prvním stupni v trestních věcech vedených u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 7/2014, jakož i sbíhající se věci sp. zn. 61 T 32/2012, rozhodoval senát sestavený, pokud jde o přísedící, pouze pro tyto konkrétní věci, bez předem stanovených transparentních pravidel a nebyl náležitě obsazen ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 42 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dovolatel se v dané souvislosti domnívá, že jiné složení senátu mohlo, při dodržení pravidla rovnosti hlasů soudce a přísedících, vést k jinému rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení odkazuje na celou řadu nálezů Ústavního soudu a doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 11. 2014 k trestní věci sp. zn. 52 T 4/2013. V této souvislosti navrhl, aby Nejvyšší soud provedl tyto důkazy: rozvrh práce Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pro rok 2014 a 2012, seznam přísedících Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pro rok 2014 a 2012 a seznam složení všech senátů JUDr. Šperlichové a JUDr. Koudelky od 61 T 20/2012 do 61 T 32/2012 a od 68 T 1/2014 do 68 T 10/2014. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného (myšleno spoluobviněného Č.) ve veřejném zasedání. Dovolatel odkazuje na protokol o veřejném zasedání ze dne 22. 2. 2016, str. 4, kde je uvedeno, že z předvolaných nebo vyrozuměných osob se nedostavil obviněný R. Č. Byla čtena omluva družky obviněného R. Č. a lékařská zpráva. Následně bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného R. Č. podle § 263 odst. 4 tr. ř., za použití § 233 odst. 1 tr. ř. Dovolatel upozorňuje, že toto procesní pochybení řešil i Nejvyšší soud v rámci svého rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 1488/2014. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že citovaná ustanovení byla chybně aplikována, když obviněný R. Č. nebyl toho času ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ani v omluvném dopise nebylo uvedeno, že se účasti vzdává. Dle úvah dovolatele je dalším významným procesním pochybením odvolacího soudu neúplné provedení důkazu přečtením „Hodnocení obžalovaného R. B. vězeňské služby Věznice Znojmo ze dne 4. 9. 2015“, dále neprovedení návrhů na výslech svědků spoluobčanů, obchodních partnerů a zaměstnanců dovolatele, stejně jako ve výhradě, že nebyl řádně proveden důkaz přečtením hodnocení dovolatele z věznice Břeclav. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále zdůraznil, že v rozporu s odborným vyjádřením se nemohlo jednat o daňový únik, ale pouze o metodickou chybu obchodujících subjektů. Předmětné odborné vyjádření zpracoval pracovník Finančního úřadu pro Zlínský kraj Ing. R. J. Dovolatel se však domnívá, že příslušný Finanční úřad, jehož zaměstnancem je zvolený odborník, rozhodně nemůže dát prostor pro úvahu, že by byl Ing. R. J. nepodjatý. Na dovolatelovu námitku podjatosti však v rámci odvolacího řízení nebylo reagováno. Dle jeho názoru daň řádně vykázala a zaplatila společnost TSR Czech Republic s. r. o. Odvolací soud se však nijak nevypořádal ani s návrhem dovolatele na výslech odborníka Ing. R. J. Dovolatel namítá rovněž tzv. opomenuté důkazy. Uvedl, že u hlavního líčení předložil 33 návrhů na provedení důkazů, 25 se soud vůbec nezabýval, 4 návrhy byly odmítnuty, avšak bez náležitého odůvodnění. Dále poukázal na, dle jeho názoru, nezhojitelné procení vady, kdy se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho návrhy (např. žádostí o omluvení neúčasti u veřejného zasedání a souhlas s konáním jednání v jeho nepřítomnosti, návrhem na vyčlenění jeho věci z předmětné věci do samostatného řízení). Dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který odůvodnil tak, že stanovení peněžitého trestu bylo neoprávněné, neboť z doložených dokladů vyplývá, že by takový trest byl nedobytný. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a zpochybňuje tak oprávněnost uloženého trestu. Rovněž vznesl námitky vůči protokolaci v rámci veřejného zasedání u odvolacího řízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí nebo sám ve věci rozhodl. Současně navrhl pro případ, že dojde ke zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku, a přikáže-li Nejvyšší soud soudu nižší instance, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, aby Nejvyšší soud nařídil, aby věc soud projednal v jiném složení senátu. Rovněž předložil návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu.

6) Obviněný M. Z. podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel předně soudům nižších stupňů vytkl, že v rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zmíněn jediný důkaz, který by svědčil o dohodě mezi jednotlivými spoluobviněnými, přičemž ani v pořízených odposleších není zachyceno nic, co by dovolatele usvědčovalo. Zdůraznil, že nalézací soud opomenul, že činnost ostatních osob kromě obviněného Mgr. R. B. nesměřovala ke zkrácení daně, ale pouze k zakrytí účelu předmětných machinací. Obviněný dále teoreticky rozvedl povahu trestného činu podle 240 tr. zákoníku a zdůraznil, že pozornost měla být věnována podílu jednotlivých zúčastněných osob na jednání, vedoucímu k následku. Podle jeho argumentace soudy vycházely z předpokladu, že spoluobviněný R. Č. jednal na základě pokynů dovolatele, avšak za takového předpokladu pak sám dovolatel v trestněprávním slova smyslu nejednal a nemohl tak být spolupachatelem. Dále předkládá četné námitky, např. že spis neobsahuje důkazy o tom, že by dovolatel měl spoluobviněného R. Č. se spoluobviněným Mgr. R. B. zapojit se společností Z. Stav s. r. o. do účelového řetězce firem, že by přijal na účet zmíněné společnosti částku ve výši 957.000,- EURO a věděl, že jde o prostředky k financování účelových obchodů, že nechal vystavit dodatečně smlouvy o půjčce, není zřejmé, proč by měl být v telekomunikačním provozu označován jako „Ota“ apod. Rovněž soudům vytkl, že v rámci řízení došlo k nedůvodnému neprovedení navrhovaného důkazu, a to přibrání znalce z oboru účetnictví – ekonomika. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ale také zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a dále postupoval podle § 265l tr. ř. Současně předložil návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu.

7) Obviněný R. Č. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a to přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že mu nebyla umožněna účast na veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci ve dnech 22. – 23. 2. 2016. Poukazuje na to, že předložil prostřednictvím své družky lékařskou zprávu s tím, že se veřejného zasedání nemůže ze zdravotních důvodů účastnit. Neprohlásil však, že se účasti u veřejného zasedání vzdává, a proto veřejné zasedání mělo být odročeno a jemu účast umožněna. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. poukázal na to, že manažerská smlouva mezi ním a společností Z. Stav, s. r. o. byla uzavřena dne 1. 7. 2011, tedy nejdříve od tohoto data mohl vystupovat za společnost jako manažer, a tedy v rozmezí od 9. 3. 2011 do 13. 5. 2011 se jako manažer nemohl ničeho dopustit. V dalších námitkách předkládá vlastní verzi skutkového děje, kdy např. uvedl, že před soudy obou stupňů bylo prokázáno pouze to, že jednal v rámci spolupráce s obviněným M. Z. a společností Z. Stav, s. r. o., nebyl však prokázán jeho úmysl svým jednáním zkrátit daň z přidané hodnoty, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. V souvislosti se společností TSR Czech Republic s. r. o. uvedl, že jeho rodinný přítel J. Š. v této společnosti pracoval, proto zakázky pro společnost Z. Stav, s. r. o. sjednával prostřednictvím něho. Údajné propojení obviněného M. Z. se společností obviněného Mgr. R. B. COMERCIO ZLÍN, a. s. prostřednictvím své osoby popírá, vzhledem ke skutečnosti, že se již oba obvinění znali, a pokud s uvedenými osobami jednal, pak ne s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty. Dle jeho úvah neexistuje jediný důkaz, že by jednal v úmyslu zprostředkovat financování účelových obchodů přes řetězec firem. Soudům vytýká, že vycházely pouze z výpovědí spoluobviněných a z telefonních odposlechů, které byly vytrženy z kontextu, přičemž návrh na přehrání těchto odposlechů jako důkazu byl soudem bez řádného odůvodnění zamítnut. Rovněž zdůraznil, že nebyl v pracovním poměru u společnosti Z. Stav, s. r. o., jeho roli v oblasti zprostředkovávání informací o dodávkách zboží přes jednotlivé články řetězce, formu úhrad a přeprav zboží apod. soud dovodil pouze na základě záznamu z telekomunikačního provozu. Rozhodnutím soudů vytýká, že z nich nevyplývá, kdy a jakým způsobem se měl dohodnout na vytvoření účelového řetězce, že by se měl s ostatními spoluobviněnými dělit o zisk. Rovněž nebyl stanoven rozsah účasti dovolatele na vytýkané trestné činnosti, zda nebyl pouze účastníkem jednání ostatních pachatelů ve formě neúmyslné pomoci. Dovolatel dále uvedl, že případná škoda vzniklá České republice v souvislosti s neoprávněným osvobozením od daně z přidané hodnoty nepřesahovala částku 4.530.828,- Kč. Mělo by se tak jednat o škodu značnou, nikoli velkého rozsahu. Z faktury č. ... vystavené dne 6. 4. 2011 je patrné, že se jednalo o NI katody NiH1 – odpadový šrot a jako taková nemohla být zatížena sazbou DPH ve výši 20 %. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.

8) Obviněný L. Č. podal své dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel nejdříve vytkl nesprávné posouzení formy trestné součinnosti. Poukázal na to, že jednání jednotlivých spoluobviněných (vyjma obviněného J. S.) bylo soudy kvalifikováno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž toto posouzení považuje za nesprávné a skutková zjištění mu neodpovídají. Dle jeho úvah je zřejmé, že k daňovému úniku mělo dojít u společnosti COMERCIO ZLÍN, a. s. tím, že společnost předstírala dodávku zboží do Slovenské republiky. Závěr soudů o karuselovém obchodu je pak nedůvodný. Pokud jde o dovolatele, pak v napadeném rozsudku zcela chybí skutková zjištění, jakou roli v celé věci měl on. Soudy se spokojily pouze se závěrem, že se měl aktivně účastnit na fakturaci obchodů. Zdůraznil, že nijak nepředstíral vývoz na Slovensko, nejednalo se, co se týče jeho osoby, o společné jednání, neboť jednání, za které byl odsouzen, mělo spočívat ve vystavování fiktivních faktur na předmětné zboží a realizace jejich simulovaných úhrad. Dodává, že soudy obou stupňů netvrdí, že role dovolatele vedla k předmětnému zkrácení daně, nebo je usnadnila, ale že cílem jeho jednání mělo být zastření předmětných obchodů. To však samo o sobě podle obviněného nenaplňuje znaky takové trestné činnosti. Dále předložil teoretická pojednání o trestné součinnosti a trestném činu, jimž byl uznán vinným, z čehož vyvodil, že jednání, jež mu je kladeno za vinu, nelze zahrnout pod objektivní stránku daného trestného činu, ani nebylo jednáním, v důsledku něhož byla zaplacena nižší daň. Namítl, že především v jeho případě soudy posuzovaly vinu spoluobviněných kolektivně, nevěnovaly se jeho individuální odpovědnosti. Argumentuje rovněž tím, že nefiguruje v žádném z osobních důkazních prostředků, ani v protokolech o záznamu telekomunikačního provozu. Ve vztahu k výroku o peněžitém trestu pak namítá nesprávné právní posouzení podmínek pro jeho uložení, které podle jeho úvah nebyly splněny. Námitka dovolatele o jeho nemajetnosti tak měla být zohledněna, neboť prostředky na účtu, ke kterému sice má dispoziční právo, patří subjektům odlišným od jeho osoby. Dovolatel rovněž vytkl, že klíčový svědek, jednatel společnosti SP-Centrum SK, s. r. o., J. Š. nebyl vyslechnut, a to z důvodu jeho pobytu na neznámých adresách. Soudům obou stupňů vytýká, že měly rovněž použít výpovědi, vysvětlení a vyjádření obviněných před finančními úřady protiústavně proti dovolateli, když výpověď obviněného učiněnou před orgánem veřejné moci nelze použít proti obviněnému jako usvědčující důkaz. Za protiústavní považuje dovolatel i vydání předmětných rozhodnutí, bez opatření znaleckého posudku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a dále podle § 265l tr. ř. Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9) Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dle jeho názoru pro posouzení jeho viny klíčové správné pochopení a právní posouzení podstaty neutralizace dokumentů při přepravě. Soudy obou stupňů je neutralizace hodnocena jako legální, její faktické provedení však kladou k tíži dovolatele. Dodal, že pokud se na průběhu neutralizace podílel, pak pouze k naplnění legálního účelu neutralizace dokumentů. Za důležitý fakt rovněž považuje, že podstatou této problematiky a jejím dopadem do trestní roviny se Nejvyšší soud dosud nezabýval. V daném případě došlo, podle jeho úvahy, k individuálnímu selhání jednoho ze subjektů zapojených v řetězci, jehož účelem má být neutralizace, avšak z individuálního selhání jednoho subjektu nelze dovozovat zavinění všech. Dovolatel zdůraznil, že nebyl zaměstnancem společnosti REAL SPED s. r. o., vystupoval jako externí konzultant, z hlediska úmyslu nebyla naplněna jeho složka volní ani vědomostní. Nebyla prokázána existence jakékoli dohody mezi ním a třetí osobou, která zkrátila daň. Na věc by bylo možno nahlížet jako na exces ze spolupachatelství, neboť dovolatel vykonával v dobré víře činnost, která je legální a odlišný subjekt toho využil při své protiprávní činnosti. Dovolatel uvedl, že nebyl zapojen do dohody ostatních, neměl o ní vědomost, nezískal žádný prospěch. Dle jeho názoru soudy obou stupňů rezignovaly na řádné vyhodnocení právní otázky, zda dovolatel věděl v době svého jednání, že některá ze společností hodlá takovým způsobem zkrátit daň z přidané hodnoty. Podle dovolatele byla chybně aplikována také ustanovení ohledně pojetí dovolatelova účastenství. Namítá, že odvolací soud převzal argumenty nalézacího soudu, ačkoli tyto vykazovaly extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, odvolací soud se nevypořádal s námitkami dovolatele uvedenými v jeho odvolání, přičemž tyto dovolatel nyní shrnul do svého dovolání. Vytkl např., že mu byly k jeho tíži přisouzeny odposlechy za svědka Ch., bezdůvodně byl zamítnut znalecký posudek z oboru písmoznalectví apod., a ve zbytku odkazuje na námitky uvedené v jeho odvolání. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedl, že byla porušena pravidla při ukládání trestu. Odvolacím soudem mu byl navýšen trest odnětí svobody z původních pěti let na šest let a šest měsíců nepodmíněného odnětí svobody, aniž by odvolací soud pozměnil stav dokazování. Trest dovolatel považuje za zcela zjevně nepřiměřený a uložený v rozporu s příslušnými normami trestního zákoníku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání, příp. rozhodl sám a obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

10) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. V podaném vyjádření shrnula dosavadní průběh řízení a sumarizovala obsah jednotlivých dovolání. K námitce dovolatele Mgr. R. B. stran náležitého obsazení soudu uvedla, že dovolatel pouze napadá nedostatečnou kvalitu Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně z hlediska výběru přísedících soudců pro konkrétní trestní věc. Dodala, že obdobným požadavkům na přiřazení soudců přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce se již Ústavní soud zabýval a došel k závěru, že pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, pak nelze takovému postupu ničeho vytknout (nález sp. zn. II. ÚS 3213/10). Z nálezu Ústavního soudu, ve kterém byl posuzován systém přidělování soudců na úrovni Krajského soudu v Brně pak vyplynulo, že v rozhodné době měl Krajský soud v Brně pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení. Pokud stejný dovolatel argumentuje porušením práva účasti u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 22. 2. 2016, nepoukazuje toliko na porušení tohoto ustanovení ke své osobě, ale ve vztahu ke spoluobviněnému R. Č. Takovou námitku proto s ohledem na zákonný limit oprávnění podle § 265d odst. 2 tr. ř. označila za nepřípustnou. Pokud se týče shodné námitky, ovšem u dovolatele R. Č., uvedla, že dovolatelova účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byl však ve smyslu § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání vyrozuměn s oprávněním se jej účastnit. Odvolací soud po zjištění omluvy, podané prostřednictvím jeho družky a doplněné lékařskou zprávou, rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž postupoval v souladu s § 263 odst. 4 tr. ř., za použití § 233 odst. 1 tr. ř. Soud tak vycházel z jeho omluvy, aniž by v této souvislosti bylo navrhováno odročení zasedání na jiný termín. Svá tvrzení dále nad rámec opřela o ustálenou judikaturu, že potvrzení od lékaře o tom, že uznal obviněného práce neschopným, samo o sobě nijak neprokazuje, že obviněný není zároveň schopen jednat u soudu a dostavit se k veřejnému zasedání. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se dále obecně vyjádřila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež ve svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé. Uvedla, že dovolací důvod nemohou naplňovat námitky takové povahy, jaké jsou prezentovány v dovoláních dovolatele M. Z. a dovolatele R. Č., ve kterých namítají, že např. nebyla prokázána určitá forma dohody mezi spoluobviněnými apod. Uvedla, že dostupný spisový materiál nevypovídá, že by soudy v rámci své hodnotící činnosti vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a že by bylo možno dovodit extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K námitkám dovolatele M. Z. pak uvedla, že je dán správný skutkový závěr, že předmětná finanční částka sloužila k financování obchodů zúčastněných firem v rámci obchodního řetězce účelově zaměřeného na zkrácení daně z přidané hodnoty, o čemž svědčí i další aktivity, jako např. vystavení účetních dokladů na tři případy nákupu a prodeje předmětné komodity, provedení konvenujících finančních transakcí, včetně jejich smluvního pokrytí. Z takových skutkových zjištění pak nevyplývá, že by se dovolatel aktivně neúčastnil trestné činnosti a nenaplnil podmínky spolupachatelství. K dovolání, které bylo podáno obviněným J. S. uvedla, že k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci nezavdal kvalifikovaný podnět, neboť vyjádřené pochybnosti ve skutkových zjištěních podepřel pouze dílčími odkazy na výsledky provedeného dokazování, bez komplexního náhledu. Přisvědčit dle jejího názoru nelze ani jeho názoru, že k neutralizaci dopravních dokladů přistupoval s dobrou vírou. Za společnost REAL SPED, s. r. o., se totiž pod fiktivním jménem H. aktivně účastnil nejen přepravy obchodovaného zboží, ale i výměny mezinárodních přepravních listů včetně uvedení odlišných registračních značek vozidel, než která přepravu provedla. Jednal tak, aby jím vystavené doklady o transportu zboží včetně jeho fiktivní fakturace odpovídaly nepravdivým objednávkám od společnosti COMERCIO Zlín, a. s. K námitce dovolatele L. Č. stran nenaplnění podmínek spolupachatelství pak uvedla, že jmenovaný v postavení jednatele společnosti Ladyss stav, s. r. o., zapojil tuto společnost do obchodního řetězce, přes který byly realizovány účelové nákupy a prodeje předmětné komodity s tím, že ve třech případech buď vystavil, nebo nechal vystavit účetní doklady, týkající se údajného pohybu předmětného zboží mezi tam uvedeným odběratelem a dodavatelem a na firemním bankovním účtu provedl finanční transakce odpovídající takto vystaveným účetním dokladům, čímž přispěl k realizaci karuselových obchodů, jejich cílem bylo způsobení daňového úniku českému státu. Námitce, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno pouze jako zastírání již spáchané činnosti tak nelze přisvědčit. K otázce výše způsobené škody, na kterou poukazovali obvinění Mgr. R. B. a R. Č. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že touto otázkou se již zabýval odvolací soud, avšak důvodnost jí přiznat nemohl, neboť poukázal na přílohu č. 5 k zákonu č. 235/2004 Sb., o DPH, obsahující konkrétní seznam zboží, na které se poukazovaný právní režim přenesené daňové povinnosti vztahuje a který pod konkrétní pořadovou položkou jmenuje kvalitativně jinou povahu zboží, než se dotýká přisouzených obchodů. Námitku stran nevypracování znaleckého posudku vznesli dovolatelé Mgr. R. B., M. Z. a R. Č.. Rovněž s tímto důkazním návrhem se již z hlediska jeho odmítnutí vypořádaly soudy obou stupňů, což také náležitě odůvodnily. Jiná situace však nastala v případě dovolatele Mgr. R. B. a jeho námitky vůči uloženému peněžitému trestu. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že při zohlednění sbíhající se trestné činnosti (sp. zn. 61 T 32/2012) došlo usnesením Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 866/2016) ke zrušení tam označeného odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jimž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného Mgr. R. B. ohledně výroku o trestu, jímž byl ukládán peněžitý trest. Dovolací soud dospěl k závěru, že uložení peněžitého trestu jmenovanému bránila překážka jeho nepřípustnosti ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Proto dovoláním napadený výrok o uložení peněžitého trestu nemůže obstát. Co se týče způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody jmenovaného ve věznici se zvýšenou ostrahou, kam byl zařazen, uvedla, že zmírňovací ustanovení ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku je pouhou možností, nikoli povinností takto postupovat. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stran dovolatele J. S. a dovolatele L. Č., byť tento výslovně citovaný dovolací důvod nevyslovil, uvedla, že se jedná o jinou situaci než v případě dovolatele Mgr. R. B. a konstatovala, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být dovolacím důvodem a v daném případě byl uložen trest, který trestní zákoník připouští, a to v mezích zákonem stanovené trestní sazby.

11) S ohledem na výše uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 věta prvá před středníkem tr. ř. z podnětu dovolání obviněného Mgr. R. B. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 4 To 55/2015 v části II., jíž mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 1.500.000,- Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a aby podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a o dovoláních obviněných M. Z., R. Č., L. Č. a J. S. rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se odmítají jako zjevně neopodstatněná. Konečně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

12) Nejvyššímu soudu byla dále doručena replika k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání odsouzeného do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 4 To 55/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 68 T 7/2014, a to obviněného Mgr. R. B. V replice se vyjádřil k několika bodům následovně. K vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství uvedené na str. 4 odst. 3 obviněný uvedl, že uvedený nález Ústavního soudu nelze plně aplikovat na projednávanou věc. Dále se vyjádřil, že pokud by nebylo možno uplatnit argumentaci uvedenou pod dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. prostřednictvím jeho osoby, umožňuje tak dovolání obviněného R. Č.. K poslednímu odstavci na str. 11 uvedl, že zmiňované usnesení Nejvyššího soudu řešilo jiný případ. Ke třetímu odstavci na str. 13 podotkl, že správné provedení důkazů mělo přinést i řádné posouzení jeho osobnosti a osobních poměrů ve vztahu k rozhodnutí o délce trestu. Konečně pak doplnil argumentaci k bodu VIII, kdy uvedl, že v průběhu přípravného řízení byla opakovaně vznesena námitka podjatosti vyšetřovatelů.

13) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

14) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, pokud jsou pod něj podřaditelné vytýkané vady takového charakteru, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně (viz dovolání obv. B.).

16) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (viz. dovolání obviněných B. a Č.).

17) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek (dovolání obviněných B., Z., Č., Č., S.).

18) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (dovolání obviněných B., S.).

19) Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa) – což v případě žádného z obviněných nebylo aplikováno, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa) [dovolání obviněných Č., Č.].

20) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21) V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky vesměs obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

22) Vzhledem k tomu, že podstatou převážné části námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky takového charakteru nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na případy formálního dovolávání se spravedlivého procesu). V souvislosti se shora uvedeným je vhodné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který ve svém dovolání uplatňuje obviněný Mgr. R. B. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obviněný svoji dovolací argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, 2015 s.). Podle § 31 odst. 2 písm. a) zákona o soudech a soudcích platí, že krajský soud jako soud prvního stupně rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a dvou přísedících.

24) Nejvyšší soud v předmětné trestní věci zjistil, že v hlavním líčení zasedal tříčlenný senát 68 To složený z předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové a přísedících Ing. Františka Dvořáčka a Mileny Vyroubalové. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by soud rozhodoval ve složení senátu, který by nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen, protože byl složen z předsedy senátu a dvou přísedících. Námitky obviněného směřovaly proti systému přidělování přísedících k jednotlivým senátům. V této souvislosti je proto vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který dovolatel v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). Pokud jde o pravidla přidělování přísedících k jednotlivým senátům, Rozvrh práce Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pro rok 2015 obsahoval v příloze toliko Seznam přísedících k 1. 1. 2015 – pobočka Zlín, obsahující jednotlivá jména přísedících a jejich přiřazení k trestnímu nebo civilnímu úseku. V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé, že před soudem prvého stupně proběhlo hlavní líčení ve dnech 29. 1. 2015, 16. a 19. 3. 2015, 21. a 22. 5. 2015 (č. l. 2338, 2577, 2654), přičemž ve všech případech soud jednal a nakonec rozhodoval ve stejném složení senátu (předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová a přísedící Ing. František Dvořáček a Milena Vyroubalová).

25) Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v projednávaném případě se nejednalo o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, nedošlo tedy k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící). V daném případě došlo k přidělení přísedících do příslušného senátu podle pevného vnitřního systému přidělování přísedících, podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15, sp. zn. II. ÚS 3213/10). Proto ani nemohl uzavřít, že by ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky obviněného, které byly s odkazem na tento dovolací důvod vzneseny, proto jsou neopodstatněné.

26) Obviněný Mgr. R. B. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spatřuje ve skutečnosti, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Dovolatel odkazuje na protokol o veřejném zasedání ze dne 22. 2. 2016, str. 4, kde je uvedeno, že z předvolaných nebo vyrozuměných osob se nedostavil obviněný R. Č.. Byla čtena omluva družky obviněného R. Č. a lékařská zpráva. Následně bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného R. Č. podle § 263 odst. 4 tr. ř., za použití § 233 odst. 1 tr. ř. Shodný dovolací důvod s obdobnou argumentací uplatnil rovněž obviněný R. Č..

27) Znění § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obžalovaného na to, že hlavní líčení lze provést i v jeho nepřítomnosti, a obžalovaný se bez omluvy nedostaví k hlavnímu líčení ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění dalších zákonných podmínek uvedených v § 202 odst. 2 a 4 tr. ř. není konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného naplněn dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani tehdy, byl-li k němu obžalovaný předvolán s upozorněním, že jeho účast je nutná, pokud se podle § 205 odst. 2 tr. ř. rozhodlo, že hlavní líčení lze provést i v nepřítomnosti obžalovaného. Přítomnost osob ve veřejném zasedání odvolacího soudu upravuje ustanovení § 234 tr. ř. ve spojení s § 263 odst. 2 až 4 tr. ř., a proto se § 238 tr. ř. v tomto směru nepoužije. Naproti tomu se ve spojení s § 238 tr. ř. použije ustanovení § 205 odst. 2 tr. ř. Rovněž konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419, svazek 17/2002 Souboru rozh. NS).

28) Podle předloženého spisového materiálu byl obviněný R. Č. vyrozuměn o konání veřejného zasedání na základě vzoru č. 7a sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 20/2004-Org., ze dne 20. 4. 2004, o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (srov. č. l. 2914 spisu), tudíž je zcela zavádějící tvrzení obviněného B. (viz str. 5 dovolání), že obviněný Č. obdržel předvolání k veřejnému zasedání na formuláři tr. ř. č. 8. K uvedené problematice vzorů pro doručování a vyrozumívání je potřebné uvést, že vzor č. 7a se týká vyrozumění o konání veřejného zasedání, zatímco vzor č. 8 se týká předvolání k veřejnému zasedání. Z uvedeného tak mj. vyplývá, že účast tohoto obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování. Obviněný R. Č. předložil prostřednictvím své družky omluvu neúčasti na veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 22. a 23. 2. 2016 (srov. č. l. 2988, 2989 spisu). Vrchní soud v Olomouci v rámci veřejného zasedání konaného dne 22. 2. 2016 rozhodl tak, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněného R. Č., přičemž postupoval dle § 233 odst. 1 tr. ř. (srov. č. l. 2973). Podle ustanovení § 238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Odborná literatura uvádí, že přiměřené užití ustanovení o hlavním líčení je podle § 238 tr. ř. možné jen v otázce veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání, nikoli (ani analogicky) ohledně jiných otázek, které jsou výslovně a odchylně od hlavního líčení upraveny pro veřejné zasedání. Tak např. přítomnost osob u veřejného zasedání je řešena podle § 234 tr. ř., popřípadě ve spojení s ustanovením § 233 odst. 1 tr. ř. a s dalšími zvláštními ustanoveními (např. § 263 odst. 2 až 4 tr. ř., § 265r odst. 2 až 4 tr. ř., § 274 tr. ř., § 314q odst. 1 tr. ř.), takže se zde neuplatní § 202 tr. ř. o přítomnosti osob u hlavního líčení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2941). Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Předvoláním osoby dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Proto, jestliže se předvolaná osoba nedostaví k veřejnému zasedání, přichází v úvahu zpravidla jeho odročení, ledaže by senát (samosoudce) změnil původní názor na nutnost předvolání takové osoby a podle § 205 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř. rozhodl usnesením, že veřejné zasedání je možno provést, přestože se nedostavila předvolaná osoba (usnesením s ohledem na to, že se zaznamená v celém znění do protokolu o veřejném zasedání, není třeba vyhotovovat a doručovat ho), [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2913]. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud se nedopustil pochybení, jestliže bylo veřejné zasedání konáno bez přítomnosti obviněného R. Č., když jeho přítomnost zde nebyla nutná ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. (jedná se tedy o zcela jinou situaci, než na kterou dopadá rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, na které oba dovolatelé v této souvislosti odkazují. Navíc nelze přehlédnout přístup obviněného k průběhu do té doby probíhajícímu hlavnímu líčení – odmítl vypovídat – viz výklad k bodu 41).

29) Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shodně uplatnili všichni dovolatelé. Společným jmenovatelem dovolání obviněných je zejména nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obvinění se od 9. 3. 2011 do 13. 5. 2011 v místech svého bydliště, případně v místech kanceláří svých firem postupně dohodli a realizovali tři spekulativní nákupy a následný prodej zboží, konkrétně niklových katod v úmyslu a s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty a obohatit se tak na úkor České republiky. Pokud námitky dovolatelů směřovaly do vyjádření subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 tr. zákoníku ve výroku rozsudku nalézacího soudu a do ab