6 Tdo 1374/2014 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1374/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 11. 2014 Spisová značka:6 Tdo 1374/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1374.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí In dubio pro reo Mimořádné opravné prostředky Ultima ratio Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1374/2014-21 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný L. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 To 113/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 81/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 9 T 81/2012, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 T 81/2012, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný L. D. (dále jen „obviněný“) byl uznán vinným pod body 1) – 3) výroku o vině zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 2 T 194/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 42 To 133/2012, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 2 T 108/2012, ze dne 20. 5. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 14 To 218/2013, jakož i všechny další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti Japeda Sunrise, s. r. o. částku 1.050.000 Kč. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 To 113/2014, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nedostatečně zohlednily dvě ze základních zásad trestního řízení, a sice zásadu „in dubio pro reo“ a zásadu „ultima ratio“. Následně uvedl, že nalézací soud vzal za prokázané, že mezi ním (obviněným) a poškozenou společností byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva a že převzal (což ani nezpochybňuje) dvakrát částku 300.000,- Kč (dílčí skutky 1 a 2) a částku 450.000,- Kč (dílčí skutek 3). Sporným však podle jeho názoru zůstalo, jakým způsobem mohlo (mělo) být s těmito prostředky naloženo. Zpochybnil tvrzení poškozeného, že shora uvedené částky měly být zaplaceny výhradně jako záloha na nákup lesa (dílčí skutky 1 a 2) a namítl, že z těchto peněz (na základě dohody s poškozeným) hradil zprostředkovatele, kteří mu lesy vyhledávali, příp. další náklady. Dále podotkl, že ze skutečnosti, že je na některých dokladech uveden účel výplaty nelze dovodit, že tyto finanční prostředky nemohly být použity i na úhradu nákladů s tím souvisejících (cestovní výlohy aj.). V této souvislosti vyjádřil domněnku, že soud prvého stupně nedostatečně aplikoval ustanovení § 9 tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 724 a násl. o. z., zejména ustanovení § 728 o. z. Byl přesvědčen, že soud si jako předběžnou otázku měl vyřešit otázku problematiky příkazní smlouvy a poté, co by ji objasnil, věc vyřešit v rámci provádění dokazování a hodnocení realizovaných důkazů. Pokračoval, že fakt, že účastníci citovaného smluvního vztahu neuzavřeli v občanskoprávním řízení smlouvu v písemné podobě, nemůže jít v trestním řízení k jeho tíži, neboť to je, s ohledem na zásadu in dubio pro reo, nutno vykládat v jeho prospěch, když žádný důkaz svědčící o tom, že nějaká taková dohoda, že prostředky nemůže použít na úhradu nákladů souvisejících s obstaráním lesa, nebyl proveden. Pokud poškozený něco takového tvrdí, měl to prokazovat v občanskoprávním řízení. Právě zde obviněný shledal tu skutečnost, že soud prvního stupně nedostatečně respektoval ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas se závěrem, že naplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jelikož považoval za prokázané, že finanční prostředky použil z větší části na úhradu faktur souvisejících s realizací příkazní smlouvy (nákladů za zprostředkování, nákladů souvisejících s těžbou lesa), resp. pro nákup dalších lesních pozemků, což podle jeho slov potvrdil jednatel poškozené společnosti P. L. Současně obviněný deklaroval, že je připraven zbývající část vyúčtovat a jednat o způsobu vypořádání, což mu však bylo zahájením trestního stíhání znemožněno. Opětovně zdůraznil, že vztah mezi ním a poškozeným je nutno posuzovat v rovině občanskoprávních předpisů a že pouze občanskoprávní soud může rozhodnout o tom, zda finanční prostředky poskytnuté v rámci ústní smlouvy byly využity v souladu s dohodami účastníků či nikoli. Poté s odkazem na výpověď jednatele poškozené společnosti uvedl, že dosud nebylo provedeno vyúčtování obchodní spolupráce, že měl nárok na provizi, jejíž výše rovněž dosud nebyla vyčíslena, a přičíst je nutno i náklady, jež vynaložil v souvislosti s těžbou lesní hmoty. Nebyl také stanoven konkrétní termín vyplacení kupní ceny poškozené obchodní společnosti (dílčí skutek č. 3), když její jednatel výslovně uvedl, že mu (obviněnému) opakovaně sdělil, že na vrácení kupní ceny prozatím netrvá, a tento byl tedy oprávněn si částku (450.000 Kč) ponechat na koupi dalších lesů a následnému vyúčtování své provize. Přesto soud podle jeho názoru chybně shledal naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu a odsoudil jej k povinnosti náhrady škody, aniž by v tomto výroku zohlednil jeho nezpochybnitelný nárok na provizi a také částku ve výši 100.000 Kč uhrazenou poškozené společnosti. Obviněný také upozornil na skutečnost, že soud prvého stupně zřejmě nedůvodně zamítl jeho návrh na vypracování znaleckých posudků na vedení účetních dokladů u obou stran daného obchodního vztahu, ačkoli již dříve odvolací soud poukazoval na značnou chaotičnost ve vztazích mezi poškozenou společností a obviněným. Dále poukázal na přípis zmocněnkyně poškozené společnosti ze dne 19. 5. 2014 s tím, že potvrzuje jeho údaje o jím vynaložených nákladech na těžbu lesa v M. včetně jeho nároku na provizi, což mu mělo být hrazeno právě z následného prodeje uvedeného lesa (vše se týká dílčího skutku č. 3). Na tato tvrzení z jeho pohledu nevzal odvolací soud žádný zřetel a ani se s nimi nijak nevypořádal. Za účelová a zavádějící naproti tomu označil tvrzení poškozené společnosti týkající se předložených faktur, které měly prokazovat, že prodával dřevo z jejího lesa. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný neuvádí, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu věci tak, jak byl v rámci předmětného trestního řízení zjištěn. Uplatňuje pouze skutkové námitky, kterými se snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních tak, aby za použití zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného odpovídala jeho obhajobě o jiné než přisouzené verzi skutkového děje, a která by tak současně podporovala jeho názor, že v daném případě došlo ke zneužití institutu trestního řízení za stavu, že jeho právní vztah s poškozenou obchodní společností byl řešitelný výlučně před civilním soudem. Pohybuje se tak evidentně mimo rámec upl