6 Tdo 1396/2013 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1396/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:6. 3. 2014 Spisová značka:6 Tdo 1396/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1396.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Úřední osoba Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:18. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1396/2013-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2014 o dovolání podaném obviněným J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 7 To 459/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 26/2012, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 7 To 459/2012 - 291, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2012, č. j. 3 T 26/2012 - 235. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2012, č. j. 3 T 26/2012-235 byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil způsobem vyjádřeným v jeho výrokové části. Za to byl odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2, § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době dle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2011, sp. zn. 4 T 88/2011, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 51 T 99/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, IČ: 47114304, ve výši 975,- Kč. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 7 To 459/2012-291, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v době od 11.30 hod. do 11.35 hod. dne 16. 4. 2011 v P., v druhém nadzemním podlaží v bytě č. .... nejprve slovně a poté fyzicky napadl poškozeného Š. F., jenž byl pověřen jako exekutorský vykonavatel k provedení soupisu movitých věcí a ke všem úkonům s tím souvisejícím na adrese trvalého bydliště obviněného, a to na základě pověření vykonavatele soudního exekutora podle § 27 zákona č. 120/2001 Sb., ze dne 1. 4. 2011, které bylo podloženo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 57 EXE 23/2011 ze dne 21. 1. 2011 a exekutorským příkazem, který byl vydán Exekutorským úřadem Šumperk dne 29. 3. 2011 pod č. j. 139 EXE 06005/10-010, a to tím způsobem, že obžalovaný nejprve poškozenému bránil svým tělem vstupu do místnosti svého bytu a následně jej udeřil uzavřenou pěstí do obličeje a snažil se jej z bytu vytlačit a rovněž jej několikrát udeřil do zad a zátylku, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému pohmoždění měkkých tkání na obličeji vpravo s poraněním ústní dutiny a poúrazovou blokádu krční páteře v jejím horním úseku, přičemž tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a omezovala poškozeného v běžném způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Odvolací soud obviněnému za tento trestný čin (a sbíhající se trestné činy) uložil podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2, 81 odst. 1, § 84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2011, sp. zn. 4 T 88/2011, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 51 T 99/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Shodně se soudem prvního stupně zavázal odvolací soud obviněného k náhradě škody poškozené organizaci. II. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Leoše Janoucha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvádí, že k incidentu mezi ním a poškozeným Š. F. v bytě jeho přítelkyně skutečně došlo, slovní potyčka a následné fyzické napadení poškozeného však bylo způsobeno tím, že vykonavatel, aniž se náležitě prokázal pověřením soudního exekutora k provedení exekuce majetku obviněného, si na něm vynucoval vstup do bytu L. H. tím, že se snažil silou vtlačit obviněného do prostoru kuchyně, do níž ho odmítal vpustit. Vykonavatele podle svých slov upozorňoval, že v bytě své přítelkyně žádné věci nemá a pouze ji zde navštěvuje. Následně po příjezdu Policie ČR vykonavatel zjistil, že v bytě jsou pouze věci L. H. a jejího syna, které posléze vrátil. Nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, který jeho povinnost vpustit vykonavatele do prostor bytu za účelem zjištění a soupisu majetku spojil s ustanoveními § 325a o. s. ř. a § 325b o. s. ř., neboť odkaz na tato zákonná ustanovení pokládá za nepřípadný, když je zřejmé, že v okamžiku faktického výkonu rozhodnutí v bytě již nebydlel ani k němu neměl žádný právní vztah. Pokud neměl v bytě L. H. své bydliště, sídlo, případně místo podnikání ani jiný prostor, v němž by měl umístěny své věci, nebyl ze zákona povinen umožnit vstup vykonavateli, aby do cizích prostor vstoupil a prováděl v nich jakékoli úkony či pravomoci. Vynucoval-li si tak vykonavatel i přes jeho fyzický odpor vstup do bytu L. H., které se daná exekuce nikterak netýkala, jednal v rozporu se zákonem a tedy nikoli v souladu s výkonem pravomoci soudního exekutora. V rozporu se zákonem byl podle jeho názoru i samotný průběh úkonu, který vykonavatel v bytě zamýšlel provést. V daném směru odkazuje i na výpověď svědka N., který celý úkon dokumentoval videokamerou. Přestože provedení důkazu tímto záznamem navrhoval již v den incidentu, po zahájení trestního řízení nebyl soudní exekutor schopen kamerový záznam o prováděném úkonu dohledat. Soudům vytýká, že ze ztráty tohoto záznamu, jež je překvapila, nevyvodily žádné důsledky ani pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného, kterou soudy obou stupňů přijaly zcela nekriticky oproti jeho. Nesprávnost právního posouzení skutku shledává jednak ve svém přesvědčení, že vykonavatele soudního exekutora nelze pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 tr. zákoníku, jednak v tom, že v konkrétní posuzované situaci (i pokud by tomu tak bylo) nepožíval poškozený ochranu poskytovanou ustanovením § 325 tr. zákoníku. Zastává názor, že vykonavatel soudního exekutora není úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestní zákoník pod písmenem f) tohoto ustanovení přiznává status úřední osoby výhradně s