6 Tdo 154/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 154/2025-295 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 12 To 46/2024-244, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 166/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 6. 2. 2024, č. j. 37 T 166/2023-224, byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 6. 2. 2023 v době od 06:30 do 6:45 hodin v XY, okres Praha-XY, v bytě v ulici XY č. p. XY v bydlišti bývalé přítelkyně J. K., nar. XY, ji fyzicky napadl a to tak, že ji několikráte pěstí udeřil do hlavy, kdy upadla na zem, uchopil ji za vlasy a pak si přitáhl její hlavu směrem k sobě a nejméně 3krát ji udeřil kolenem velkou silou do hlavy, konkrétně do oblasti levého oka, čímž jí způsobil otok a podkožní výron levé tváře, otok a podkožní krevní výron v okolí levého oka, krevní výron ve spojivce levého oka, zlomeninu spodiny levé očnice s posunem úlomků do levé čelistní dutiny s výhřezem tukové tkáně očnice do levé čelistní dutiny s bublinkami plynu v měkkých částech levé očnice, povrchní tržnou ránu levého ušního lalůčku, otok horního rtu a krevní výrony levé poloviny obličeje, kdy zranění si vyžádalo chirurgický zákrok a v důsledku zranění byla podstatně a citelně omezena v běžném způsobu života po dobu 7–8 týdnů, kdy u ní došlo k narušení normálních tělesných funkcí, kdy v lomné linii spodiny levé očnice má kovový chirurgický materiál, jehož chování v živé tkáni může být různé a trvalé následky lze posoudit až po uplynutí 1 roku. 2. Obviněný byl odsouzen za tento zločin a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 2. 2023, č. j. 1 T 29/2023-57, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 2. 2023, č. j. 1 T 29/2023-57, právní moc 21. 3. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, zatímco poškozená J. K. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 12 To 46/2024-244, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Neumanna dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku v § 265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). 5. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a odvolací soud se řádně nezabýval jeho obhajobou. Konkrétně nesouhlasí s posouzením výpovědi poškozené a její dcery, které se i přes poměrně značný časový odstup shodovaly v naprostých detailech. Upozornil též na výpověď svědka Z. M., který neslyšel žádný hluk, což naznačuje, že se celý incident odehrál jinak. Soud jeho výpověď vyhodnotil jako přitěžující, přestože je tomu právě naopak. Nesprávně mu kladl k tíži též výpověď svědkyně J. M., neboť nezletilá jí nesdělila, že to byl on, kdo poškozené ublížil na zdraví. Z výpovědi svědkyně Z. H. také nevyplynulo, že by viděla právě jeho. Nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi jeho matky, svědkyně A. K., neboť naučená výpověď by nebyla zmatená. Jádro její výpovědi přitom potvrzuje jeho nevinu. 6. Závěr sodu prvního stupně, že by byl schopen v tvrzeném okamžiku sbalit všechny své věci, je nepravděpodobný. Poškozená tvrdila, že šlo o 2–3 tašky, naproti tomu svědkyně Z. H. viděla osobu nesoucí jednu tašku, stejně jako Z. M. Podotkl, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že se s ním po 6. 2. 2023 několikrát setkala. Je přitom zcela nelogické, aby se někdo dobrovolně setkával s tím, kdo mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Soudy také nevzaly v úvahu, že podle výpovědi poškozené ji předchozí přítel při rozchodu napadl. Soudy porušily zásadu in dubio pro reo, která je součástí principu presumpce neviny. Přestože poukazoval na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, odvolací soud se ani k této argumentaci výslovně nevyjádřil. 7. Obviněný dále namítl, že navrhoval vyžádat prověření provozu jeho mobilního telefonu, neboť z výpovědi poškozené i její dcery vyplynulo, že měl být v době spáchání skutku na místě. Důkaz však nebyl vyžádán, s čímž nesouhlasil. Jedná se o významný důkaz, který mohl potvrdit jeho nepřítomnost na místě spáchání skutku v rozhodně době, a tedy jeho nevinu. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 12 To 46/2024-244, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. 9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že o dovolatelem formálně vytýkaný zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení, popř. jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Dovolatel, který takovouto vadu namítá, je povinen konkrétně označit důkazy a rozhodná skutková zjištění, které se mají v takovémto zjevném rozporu nacházet. 10. Na žádný konkrétní případ takovéhoto zjevného rozporu dovolatel nepoukazuje. Kromě obecného vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními a obecného odkazu na princip presumpce neviny dovolatel pouze provádí vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozené a její nezletilé dcery, a na základě těchto vlastních hodnotících úvah prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se v kritické době na místě činu vůbec nenacházel. Dovolatel nevytýká, že by soudy vyvozovaly z důkazů nějaká skutková zjištění, která by z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nevyplývala, ale naopak se domáhá toho, aby z výpovědí poškozené a její dcery žádná skutková zjištění činěna nebyla. Existenci tzv. zjevného rozporu však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. 11. Podle protokolu o hlavním líčení svědkyně M., pokud reprodukovala údaje sdělené jí nezletilou dcerou poškozené, skutečně výslovně nejmenovala obviněného. Z takovéto skutečnosti však nelze dovozovat existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy za situace, kdy samotná dcera poškozené, jejíž výpověď z přípravného řízení byla u hlavního líčení přehrána, resp. přečtena podle § 102 odst. 2 tr. ř., v této výpovědi dovolatele za pachatele jednoznačně označila. Otázka, kolik měl obviněný tašek při odchodu z bytu poškozené, zajisté není skutečností, která by byla určující pro naplnění zákonných znaků stíhaného trestného činu. Výpověď matky obviněného, která potvrzovala „alibi“ obviněného, vskutku postrádala jakoukoli hodnověrnost; svědkyně hovořila o tom, že v kritické době vozila obviněného svým autem, dostávala se však do rozporů s údaji samotného obviněného o tom, odkud kam ho vlastně měla vézt. 12. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Soud v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval důkaz prověřením telekomunikačního provozu mobilního telefonu dovolatele za nadbytečný. Nejde o to, že by soud nějaký důkaz opomenul, ale pouze o to, že dovolatel nesouhlasí s důvody neprovedení j