6 Tdo 1604/2017 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1604/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 4. 2018 Spisová značka:6 Tdo 1604/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1604.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Subjektivní stránka Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1604/2017-29 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný O. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 203/2016, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016, z r u š u j í . II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016, byl obviněný O. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v období od 3. 4. 2013 do října 2016 včetně v B. ani jinde nepřispíval na výživu své nezletilé dcery XXXXX *), ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy za období roku 2013, jak je blíže vymezeno shora, bylo v jeho možnostech a schopnostech přispívat na výživu své dcery částkou nejméně 400 Kč měsíčně, za období pozdější pak částkou 1.500 Kč měsíčně, jak byla i později v rámci rozhodování o předběžném opatření stanovena dne 13. října 2016 usnesením Městského soudu v Brně č. j. 84 P 79/2013-145, kterým mu bylo uloženo platit výživné na nezletilou XXXXX *) částkou 1.500 Kč měsíčně, splatnou vždy do patnáctého v měsíci předem k rukám její sestry B. H., které byla nezletilá XXXXX *) po smrti své matky V. H. v říjnu 2016 svěřena do péče, kdy obžalovaný dodatečně uhradil na dlužném výživném částku 13.700 Kč, čímž celkovou dlužnou částku ve výši 54.600 Kč, ponížil na částku 40.900 Kč, kdy v důsledku svého počínání vystavil oprávněnou natolik nepříznivé finanční situaci, že byla odvracena ze strany Úřadu práce České republiky vyplácením dávek v hmotné nouzi, a to konkrétně příspěvkem na živobytí a doplatkem na bydlení“. 3. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil dlužné výživné. 4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017 podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. 5. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. K uplatněnému dovolacímu důvodu předně poukázal na skutečnost, že vyživovací povinnost mu byla stanovena poprvé až usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 84 P 79/2013, načež soudům obou stupňů vytknul nezohlednění námitky, že výživné neplatil z důvodu, že mu opatrovnický soud výživné neurčil. Z hlediska skutkové stránky věci připomněl, že matka nezletilé XXXXX *) odmítala uznat jeho otcovství, takže s ní vedl spor, v důsledku čehož mu otcovství bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2013. Tímto rozhodnutím byla nezletilá svěřena do výchovy matky a výživné mu nebylo stanoveno, neboť matka výživné nepožadovala a opatrovník ponechal stanovení výživného na úvaze soudu, který dospěl k závěru, že obviněný je bez příjmu, je odkázán pouze na sociální dávky, takže podmínky pro stanovení výživného nejsou naplněny. V této souvislosti zmínil, že ke změně výživného nedošlo ani tehdy, když opatrovnický soud rozhodoval o určení rozsahu jeho styku s nezletilou dcerou. Zdůraznil tedy, že opatrovnický soud nestanovil výživné nikoli proto, že by na něj zapomněl, nýbrž proto, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro stanovení výživného. K tomu uvedl, že soud musí ex officio výživné stanovit, přičemž v projednávané věci provedl řádné šetření, zda jsou zákonné důvody pro jeho stanovení a po takto provedeném šetření ve věci výživného rozhodl. Následně podotkl, že v průběhu řízení dlužné výživné za období od 1. 1. 2016 doplatil, jelikož jeho manželka získala zaměstnání, zvýšily se příjmy společné domácnosti, takže výživné mohl uhradit. 7. Obviněný se zřetelem k výše uvedenému zpochybnil správnost právního posouzení a namítl, že jím spáchaný skutek nelze kvalifikovat jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z důvodu absence subjektivní i objektivní stránky a protiprávnosti jednání. Po skutkové stránce se podle obviněného nejedná o situaci, že by se matka práva na výživné vzdala, jak je tomu např. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 925/2014, přičemž v trestním řízení nelze ignorovat či popřít výrokovou část rozhodnutí opatrovnického soudu a rovněž tak nelze přehlížet či bagatelizovat důvody, pro které opatrovnický soud rozhodl shora zmíněným způsobem. V dané souvislosti uvedl, že rozhodnutí opatrovnického soudu v něm vyvolalo legitimní očekávání, že nemá vůči své nezletilé dceři žádnou vyživovací povinnost, takže neplacení výživného nebylo z jeho strany výsledkem vypočítavého jednání, nýbrž důsledkem soudního rozhodnutí. Namítl proto, že v dané věci existuje diskrepance mezi rozhodnutím civilního a trestního soudu, ačkoliv oba soudy posuzovaly identickou věc, a tento právní stav se nesrovnává se základním atributem právního státu, tj. právní jistotou. Podotkl, že z hlediska subjektivní stránky pro něj musí platit předvídatelnost, resp. seznatelnost jeho právního postavení, což bylo trestním rozhodnutím ve vztahu k civilnímu rozhodnutí, upravujícímu jeho právní vztah k nezletilé, zcela popřeno. Dále namítl, že pokud se při (ne)placení výživného řídil rozsudkem opatrovnického soudu, tak jeho jednání nelze kvalifikovat jako protiprávní, protože ten, kdo se chová podle soudního rozhodnutí, nemůže jednat protiprávně, nota bene v trestněprávní rovině. Trestnímu soudu vytknul, že výrok civilního soudu musí být pro něj závazný, takže otázku povinnosti hradit výživné si nemůže vyhodnotit jinak než opatrovnický soud – Okresní soud v Hodoníně. Dodal, že soud by měl při posouzení subjektivní stránky přihlédnout i k tomu, že jako otec léta usiluje o úpravu poměrů k nezletilé, kdy v současné době vede spor o to, aby se vůbec mohl s nezletilou stýkat, neboť je mu toto právo zjevně upíráno. 8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 317/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 9 T 203/2016, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která se s jeho argumentací, byť podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, neztotožnila. Dala mu sice za pravdu, že výživné nejprve nebylo soudem při určení otcovství stanoveno a že bylo stanoveno až usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 84 P 79/2013, z těchto skutečností však podle ní nelze bez dalšího vyvodit, že by v rozmezí od prvního soudního rozhodnutí stran výživného pro nezletilou do druhého soudního rozhodnutí v téže věci obviněný neměl povinnost vyživovat či zaopatřovat nezletilou jen proto, že soud poprvé na základě tehdy zjištěných skutečností rozhodl, že výživné pro nezletilou nestanoví. Dodala, že z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí. Dále připomněla, že soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za nesplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozs