6 Tdo 182/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 182/2025-291 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 5. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný B. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 69/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 8. 2024, č. j. 66 T 69/2024-219 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný B. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně se spoluobviněným E. U. tím, že: dne 30. 12. 2023 okolo 20:00 hodin, v hospodě XY v XY č. XY, okres XY, během slovní rozepře ohledně odklízení sněhu B. K. strčil rukama do E. U., říkal mu, že je ranař a nebude se s ním mazlit, načež do incidentu vstoupil O. U. ve snaze oddělit od sebe oba aktéry, kdy však ve chvíli, kdy byl otočen k B. K. zády, s úmyslem odejít a odvést E. U., jej B. K. jedenkrát udeřil pěstí do zadní části krku, poté, co oba U. odešli od B. K., začal tento po chvíli opět slovně vyvolávat konflikt s E. U., kdy mu říkal, že si ho najde, na což reagoval E. U. tak, že k B. K. přistoupil a nejméně jedenkrát jej udeřil pěstí do obličeje, vlivem čehož B. K. v prostoru u krbu upadl na zem, přičemž B. K. bylo způsobeno zranění spočívající v tržné ráně na temeni hlavy, zhmožděniny pravé strany obličeje a očnice, krku a hrudníku, které si vyžádalo lékařské ošetření ve SZZ Krnov, přičemž v souvislosti s následným rozmazaným viděním pravého oka, řezáním a pálením oka byl dne 3. 1. 2024 vyšetřen na oční klinice Ottlens v Šumperku, kde byl shledán fyziologický nález, nicméně pro subjektivní obtíže bylo doporučeno užívání očních kapek s kontrolou za měsíc, kdy byl dne 3. 2. 2024 shledán subjektivně již zcela bez obtíží, přičemž B. K. byl v důsledku utrpěného zranění v pracovní neschopnosti trvající do 31. 1. 2024, během níž byl výrazněji omezen v obvyklém způsobu života maximálně po dobu 14 dní bolestivostí poranění, a současně mu byla způsobena škoda na majetku poškozením dioptrických brýlí v hodnotě 5 000 Kč. 2. Za to byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 250 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 10 000 Kč (soud prvního stupně se dopustil zjevné početní nesprávnosti, neboť částka 10 000 Kč neodpovídá součinu počtu denních sazeb a výše jedné denní sazby, a proto odvolací soud v souladu s § 131 odst. 1 tr. ř. nařídil soudu prvního stupně, aby tuto nesprávnost opravil zvláštním usnesením). 3. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu obviněného E. U. Pro úplnost se jeví vhodné dodat, že trestní stíhání bylo původně zahájeno také proti O. U. (syn obviněného E. U.). Posléze však ohledně něho bylo vydáno rozhodnutí o částečném zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání a dále došlo také k odložení trestní věci. O. U. tak v předkládané věci figuroval pouze v postavení svědka. 4. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný B. K. odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, napadl obviněný B. K. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v předkládané věci ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz. 6. Uvedl, že je přesvědčen, že trestní řízení bylo vedeno neobjektivně, když bylo zastaveno trestní stíhání svědka O. U. Již v prvotním usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jasně uvedeno, že konflikt vyprovokoval spoluobviněný E. U., který přišel k obviněnému, jenž seděl u stolu. Zde se začali hádat a do konfliktu se zapojil O. U., který jedním úderem pěstí udeřil obviněného do obličeje. V tomto usnesení jsou popsány dvě fáze konfliktu. V první z nich je to hádka mezi dovolatelem a E. U., která skončila úderem O. U. do obličeje dovolatele. V další fázi pak přišel E. U. k dovolateli, který seděl na židli, přičemž jej udeřil tak, že upadl na zem. Tyto dvě fáze konfliktu jsou potvrzeny všemi vyslechnutými svědky, nicméně konkrétní průběh incidentu se ve výpovědích svědků liší. Proto je popis skutku předložený obžalobou neobjektivní a jednoznačně nepodložený. Soud prvního stupně se však i přes námitky obhajoby a přes evidentní nesrovnalosti ztotožnil s obsahem výpovědí některých svědků a shledal dovolatele vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. 7. Obviněný dále namítl, že již v odvolání upozorňoval na rozpory ve výpovědích svědků O. U., L. M. a M. S., ze kterých soud při posouzení jeho viny vycházel. Poukázal i na příbuzenský vztah svědka O. U. a spoluobviněného E. U. Kromě toho uvedl, že požadoval jako svědka vyslechnout M. Ch., který byl celému konfliktu přítomen. Obhajoba se v době řízení u okresního soudu domnívala, že vzhledem k evidentním rozporům ve výpovědích svědků a jejich poměru ke spoluobviněnému U. nemůže být obviněný, a to zejména s ohledem na zásadu in dubio pro reo, shledán vinným, a proto na výslechu svědka Ch. netrvala. Když však byl obviněný odsouzen, požadoval provést výslech zmíněného svědka ve veřejném zasedání, aby mohl být výrok o jeho vině dalším důkazem nade vši pochybnosti potvrzen či vyvrácen. Odvolací soud jeho důkaznímu návrhu nevyhověl. Pokud byl však svědek Ch. celému konfliktu přítomen, jeho výslechem mělo být řízení doplněno bez ohledu na to, zda byl vyslechnut již v přípravném řízení. Pokud tak odvolací soud neučinil, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. 8. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů pak obviněný shledal v několika níže uvedených skutečnostech. 9. Od počátku vyšetřování se bránil tvrzením, že sám konflikt nevyvolal, nikoho neudeřil ani slovně nenapadl, jen se bránil útoku spoluobviněného E. U., načež byl udeřen pěstí svědkem O. U. Další průběh konfliktu si již nevybavuje. Nelze proto přisvědčit odvolacímu soudu, který v bodě 17. odůvodnění jeho usnesení uvedl, že obviněný připouští toliko jeden konflikt a výpověď svědka E. M. jeho výpověď nepotvrzuje. Dovolatel totiž nemohl vypovídat o tom, na co si v důsledku otřesu nepamatoval. Naopak jeho výpověď svědek E. M., který byl začátku konfliktu přítomen, potvrzuje. Tento svědek viděl úder vedený svědkem O. U. do obličeje „E. K., který se bránil nenapadání u stolu, kam za ním útočník přišel a konflikt vyvolal“. Poté, co obviněný po úderu spadl, se vše uklidnilo, svědek E. M. šel na toaletu, a po svém návratu uviděl i další napadení dovolatele spoluobviněným U. 10. I svědek J. U., byť si celou událost již dobře nepamatoval, jasně uvedl, že viděl, jak spoluobviněný U. napadl dovolatele, že k němu šel a nadával mu, že je „náplava“. Tento svědek také uvedl, že O. U. dal zřejmě obviněnému pěstí, byť si již nevzpomněl na časový průběh konfliktu. Výpověď dovolatele potvrzuje i svědkyně W., která soudu sdělila, že slyšela, jak dovolatel říká spoluobviněnému U., aby toho nechal, že jsou oba opilí. Opakovaně také uvedla, že spoluobviněný U. stál u stolu, u kterého seděl dovolatel. Všechny zmíněné osoby nejsou s obviněným v žádném příbuzenském poměru, znají se pouze z občanského života a žádné výrazné rozpory v jejich výpovědích obhajoba, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledává. Svědek J. U., přestože si na přesný průběh konfliktu již nevzpomněl, potvrdil, že obviněný byl napaden, pouze se bránil a nijak nehulákal. Tento svědek je přitom bratrem spoluobviněného E. U., přičemž mu jistě nechtěl svou výpovědí uškodit. 11. Tyto svědecké výpovědi tedy podle obviněného jednoznačně potvrzují jeho konzistentní tvrzení, že on se pouze bránil napadení v době, kdy si na průběh konfliktu pamatoval. 12. Vedle toho spoluobviněný E. U. ve věci nevypovídal a ani z jeho přečtené výpovědi z přípravného řízení nebylo zjištěno, jak měl konflikt mezi ním a dovolatelem proběhnout. Proto nebylo možno jeho stanovisko konfrontovat s výpovědí dovolatele či se svědeckými výpověďmi. Jeho postoj sice byl v souladu se zákonem, vzbuzuje však podezření, že nechtěl svojí výpovědí ohrozit postavení svého syna, O. U., vůči němuž bylo původně také zahájeno trestní stíhání, přičemž přečinu se měl dopustit v době výkonu podmíněného trestu, který mu byl uložen v jiné trestní věci (obviněný zároveň vyjádřil podezření, že trestní stíhání O. U. bylo zastaveno nezákonně). O. U. se tak stal svědkem a jeho výpověď měla zása