6 Tdo 190/2021

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2019, č. j. 32 T 6/2018-8555, byli uznáni vinnými · obvinění J. H. a L. K. v bodech I./1.-22. a II./1.-228. pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, · obviněný V. S. v bodech II./1.-14. a 229.-232. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, · obviněná E. K. v bodech II./15.-24. a 233.-236. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, · obviněný O. T. v bodech II./25.-34. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, · obviněná V. K. v bodech II./35.-52. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, · obviněná J. N. v bodech II./81.-190. a 239.-322. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, · obviněný K. P. v bodech II./223.-228. a 237.-238. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu dopustili tím, že (zkráceně uvedeno)

Obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni · J. H. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, · L. K. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, · V. S. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, · E. K. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, · O. T. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, · V. K. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, · J. N. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, · K. P. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Obvinění byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené AXA životní pojišťovna a. s., se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 následující částky, a to: · J. H. a L. K. společně a nerozdílně částku 151 077 Kč, · V. S. částku 120 540 Kč, z toho částku 71 940 Kč společně na nerozdílně s J. H. a L. K., · J. N. částku 79 263 Kč, z toho částku 53 937 Kč společně a nerozdílně s J. H. a L. K., · K. P. částku 25 200 Kč společně a nerozdílně s J. H. a L. K.

Naproti tomu byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 4 KZV 6/2015, obvinění · J. H., L. K. a V. S. skutků uvedených v bodech II./1., 2., 14., 15., 17., 19. · V. S. skutků uvedených v bodech III./271. a 272., · J. H., L. K. a E. K. skutku uvedeného v bodě 27., · O. T. skutku uvedeného v bodě II./32., · J. H., L. K. a V. K. skutků uvedených v bodech II./48., 58. a 59., · J. H., L. K. a K. P. skutků uvedených v bodech II./261., 262. a 263., · K. P. dále skutku uvedeného v bodě III./266., · J. H. a L. K. skutků uvedených v bodech II./64., 85. a 224., · J. H., L. K. a J. N. skutků uvedených v bodech II./95., 99., 101., 102., 125., 134., 151., 170., 172., 174., 178., 180., 181., 184., 185., 208., 209., 216., 217., · J. N. skutků uvedených v bodech II./203. a III./ 294., 295., 300., 301., 305., 307., 312., 315., 324., 331., 334., 356., 358., jichž se měli dopustit způsobem popsaným v označených bodech žalobního návrhu.

O odvolání obviněných J. H., L. K., V. S. , O. T. a J. N. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 To 110/2019-8800, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný J. H. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Pflegera i. s. Mgr. Václava Sobaly a opřel ho o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že se vrchní soud ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, který nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a špatně posoudil celý skutkový děj. Podle dovolatele existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stran jeho zapojení do tvrzené trestné činnosti. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, koho a jak se pokusil uvést v omyl, a jak se měl pokusit obohatit. Z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by byť minimální část pojišťovnami vyplacených provizí skončila v jeho rukou.

Ke skutku pod bodem I. uvedl, že z předmětných pojistných smluv vyplývá, že z pozice zprostředkovatele neuzavřel ani jednu a z výpovědí svědků nelze učinit závěr, že by jim někdo slíbil odměnu za to, že uzavřou pojistnou smlouvu. Svědci uvedli, že odměnu měli dostávat za to, že seženou další osoby a byl jim slíben bonus spočívající v tom, že za ně pojistné bude pár měsíců hrazeno. Samozřejmě byli informováni, že pokud žádné další osoby neseženou, budou si muset pojistné platit sami a nedostanou žádnou odměnu. Předestřený model, založený na principu multilevel marketingu, není v rozporu s trestním právem. Z provedeného dokazování není vůbec patrno, že by „business model“ vymyslel nebo jej jakkoliv aktivně naplňoval. Drtivá většina svědků ho ani nezná, naopak znají p. K., která měla být obviněna. Nebylo prokázáno, že by se dopustil popsaného skutku, resp. nebylo ani prokázáno, že se skutek, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, stal. I kdyby soud dovodil, že se skutek, tak jak je popsán, stal, nejedná se o trestný čin.

Ke skutku pod bodem II. obviněný zopakoval, že nebylo prokázáno, že by „business model“ vymyslel či se na něm podílel. Osobně neuzavřel ani jednu ze smluv. Se společností F. měl uzavřenou pouze smlouvu o spolupráci, neměl žádná oprávnění přijímat za ni rozhodnutí, jeho činnost se netýkala pojištění a neměl ani dispoziční právo. Se společností M. G. neměl podepsanou ani smlouvu o spolupráci a je s podivem, že mezi obviněnými nebyl p. Š.

Multilevel marketing není v rozporu s trestním právem a i kdyby existoval příkaz, že novým zájemcům o práci má být uhrazena první splátka jejich vlastní pojistné smlouvy výměnou za to, že zprostředkují další zájemce o pojištění (a bude se tak fakticky jednat o nějakou formu odměny), nemůže to být posouzeno jako trestný čin. Jiná by byla situace, kdy by osoby dostaly pár stokorun a podepisovaly smlouvy, kterým nerozumějí, jejich údaje neodpovídaly realitě, nebo by je vůbec nepodepsaly a jejich podpis by byl zfalšován. Takovýto model podnikání však rozhodně nebyl ze strany společnosti (a ani z jeho strany) schválen či dokonce požadován. Odpovědnost by v takovém případě měli nést pouze jednotliví zprostředkovatelé. Vedení makléřských společností nemělo šanci ovlivnit, s kým a jakým způsobem jednotliví zprostředkovatelé uzavřou konkrétní pojistnou smlouvu. Z žádných důkazů však nevyplývá, že by se na tomto jednání jakkoliv podílel.

Extrémní rozpor shledává v závěru, že je jeho vina prokazována mimo jiné výpověďmi jmenovaných svědků, neboť ani jeden z nich nevypovídal v tom smyslu, že by on měl instruovat jednotlivé zprostředkovatele, s kým mají pojistné smlouvy uzavírat a co mají zájemcům o pojištění při podpisu pojistné smlouvy říkat, či že by měli pojistné smlouvy uzavírat s bezdomovci či lidmi bez jakýchkoliv příjmů.

V doplnění svého dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. na základě tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že krajský soud nevyslechl část svědků osobně. Jejich výpovědi byly čteny, ačkoliv ihned na začátku při prvním hlavním líčení k dotazu soudu jednoznačně prohlásil, že trvá na osobním výslechu všech v obžalobě uvedených svědků. Soudy vyložily § 202 odst. 3 tr. ř. v jeho neprospěch, když vyhodnotily, že není rozdíl mezi obžalovaným, který se bez omluvy k hlavnímu líčení nedostaví a jeho situací. Pokud jednou soudu sdělí, že trvá na osobním výslechu všech svědků, není nadále jeho přítomnost u hlavního líčení nutná (má u hlavního líčení svého obhájce); tato skutečnost však neopravňuje soud k tomu, aby při nejbližší příležitosti začal se čtením protokolů o výslechu svědků z přípravného řízení.

Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí. Požádal rovněž o odklad výkonu rozhodnutí.

Obviněný L. K. podal své dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Romany Petrové a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se odvolací soud prakticky nezabýval argumenty uvedenými v jeho odvolání a postupoval pouze mechanicky, přičemž prvnímu skutku se nevěnoval vůbec. Některé skutkové závěry považuje za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním.

V průběhu celého řízení nebylo prokázáno, že by komukoli udělil pokyn, že pojištění má být nabízeno pod záminkou nabídky práce, ani že by komukoli sám nabízel sjednání pojištění pod touto záminkou. Nic takového žádný ze svědků neuvedl a nebyl proveden ani žádný důkaz, z něhož by to vyplývalo. Od počátku uváděl, že zájemcům o pojištění byl nabízen bonus ve formě úhrady první splátky pojistného, v čemž nespatřuje nic nelegálního, ale pouze běžný marketingový nástroj. Pokud odvolací soud uvedl, že jde o postup nedovolený a neumožňovaly jej smlouvy s jednotlivými pojišťovnami, pak nekonkretizoval, které to byly. V soukromém právu nadto platí, že co není zakázáno, je dovoleno. Žádné z ustanovení smluv o spolupráci nezakazuje poskytnutí výhody či slevy zájemci o pojištění, tudíž je poskytnutí takové výhody dovoleno. V roce 2011 neexistovalo žádné zákonné ustanovení zakazující poskytnutí této obchodní slevy ve formě zaplacení první splátky pojistného. Krom toho sám žádné jiné bonusy či pobídky nenabízel, nikomu nenabízel ani přivýdělek, ani nikoho v tom směru neinstruoval. Své námitky vztáhl i ke skutku pod bodem II., zejména pokud jde o otázku dovolenosti bonusu a extrémního rozporu. Odvolací soud si v tomto případě vystačil pouze s tím, že byl statutárním zástupcem uvedených společností, takže z toho dovodil automaticky odpovědnost za jednání všech dalších osob.

Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou na případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku v případě skutku pod bodem I. pojišťovna podala žalobu, jíž se vůči němu domáhala zaplacení škody. Nárok uznal a byl uzavřen smír. Věc byla proto vyřešena a ochrana práv poškozené zajištěna v občanskoprávním řízení. Jeho postoj k úhradě pohledávky poškozené svědčí o tom, že neměl v úmyslu uzavírat co největší počet pojistných smluv za účelem získání provizí od pojišťoven a uzavírat tyto smlouvy s někým, kdo ani nemá na jejich pravidelné splácení. To z dlouhodobého hlediska postrádá smysl, protože zrušením pojistné smlouvy vznikne zprostředkovateli povinnost vrátit vyplacenou provizi.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k tr. ř. usnesení odvolacího soudu a v souladu s ustanovením § 265l tr. ř. rozhodl tak, že se věc vrací odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný O. T. své dovolání podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Balcara a uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, neboť odvolací soud věnoval vypořádání se s jeho velmi konkrétními odvolacími námitkami pouze jeden krátký odstavec. Ač mu je kladeno za vinu, že uzavření pojistných smluv svými podpisy zastřešil, soud se nevyjádřil k tomu, co měl zastřešit, tedy co předcházelo uzavření pojistných smluv. Rovněž se nijak nevyjádřil k námitce, že nestál v čele skupiny zprostředkovatelů. Nepřezkoumatelností trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, které odůvodňuje jeho vinu toliko v odst. 64 rozsudku, kde však je provedeno pouze souhrnné skutkové zjištění vůči všem obviněným. Právo na řádné odůvodnění je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Sjednal toliko 10 pojistných smluv. Soudy se tak měly zabývat důkazy konkrétně a nikoli ho odsoudit na základě jakési generalizace skutkových zjištění ohledně ostatních obviněných na jeho osobu.

Následně dovolatel vznesl námitku extrémního nesouladu. Podle skutkových zjištění měl údajně pojištěným slibovat zaměstnání a být si vědom toho, že tito nemohou platit pojistné. Soudy však zcela pominuly, že svědci vypovídali k naprosto jiným smlouvám, případně přímo uvedli, že jim práci nikdo nenabízel. Bylo zřejmé, že pojištění mohli platit. Vypovídali sice i k tomu, jak uzavření smlouvy probíhalo, ale k jeho úloze při sjednávání pojistné smlouvy se vůbec anebo téměř vůbec nevyjádřili. K tomu obviněný připojil analýzu jednotlivých svědectví. Dovolatel dále namítá, že ve výroku II. rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že byl společně s V. K. „v čele skupiny zprostředkovatelů“, což je podle něj opět zcela v rozporu s provedeným dokazováním. Bylo mu kladeno za vinu, že uzavřel celkem pouhých 10 pojistných smluv v Ostravě. V Liberci či Jablonci nikdy v životě nebyl, natož aby stál v čele jakékoli tamější skupiny. Vzhledem k tomu má za to, že nalézací soud nesprávně posoudil otázku jeho viny a měl ho zprostit obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Poslední námitkou dovolatele je neaplikování zásady subsidiarity trestní represe nalézacím soudem. Zopakoval, že podepsal pouze 10 smluv a nikdy za ně neobdržel žádnou odměnu. Důvodem trestního stíhání byla celé skupina, se kterou ale neměl nic společného. S ohledem na nízkou závažnost skutku by bohatě postačovalo vést disciplinární řízení před Českou národní bankou, případně v kombinaci s civilní žalobou o náhradě škody. Je již starobním důchodcem, vede řádný život, a za trestný čin byl odsouzen naposledy za „minulého režimu“. V potaz je nutno vzít dobu, která od spáchání údajné trestné činnosti uplynula (více než 9 let) a nepřiměřenou dobu trestního řízení. Jeho věc mohla být vyšetřena a projednána velmi rychle, byla však do značné míry uměle spojena s jinou, rozsáhlou trestnou činností. Soudy rovněž nijak nezohlednily zavinění poškozených pojišťoven. Jejich neobezřetnost obviněný přičítá snaze motivovat pojišťovací zprostředkovatele k uzavření co největšího počtu produktů. Při řádném posouzení zásady subsidiarity trestní represe ho měl nalézací soud zprostit podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k tr. ř., zrušil jak napadené výroky usnesení odvolacího soudu a další rozhodnutí na něj navazující, tak související výroky rozsudku soudu prvého stupně, a sám rozhodl v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej zprošťuje obžaloby.

Obviněná J. N. své dovolání podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Pustiny a uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.

Po rekapitulaci předcházejícího řízení obviněná shrnula, že ve vztahu k výroku o vině namítá: · nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu; · nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu; · nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmového znaku trestného činu; · vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces; · jiné nesprávné hmotně právní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.

Výrok o vině považuje za nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zaviněním. Stran protiprávního jednání se soudy vůbec nezabývaly žádnou právní povinností stanovenou právním předpisem, kterou měla porušit. Připojila výčet právních předpisů souvisejících s pojišťovnictvím s tím, že žádnou povinnost či ustanovení v nich uvedené neporušila. Soudy nepostupovaly podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedla, že působila vždy pouze jako zprostředkovatel a její činnost vycházela z provozního marketingového plánu.

Z hlediska subjektivní stránky je podstatné, že již v IFP byla školena stejně jako následně ve F. a M., tedy že se pracuje systémem doporučitelů s vyplácením doporučitelných provizí, který spolehlivě fungoval a který hlavně není v rozporu se zákonem a je stále využíván celou řadou různých firem. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že zájemci smlouvy svobodně a dobrovolně podepsali a dále mohli, ale nemuseli postupovat doporučitelským způsobem. Klienty vždy upozorňovala, že pokud někoho dalšího nedoporučí, nebo pokud klientem doporučená osoba neuzavře pojistnou smlouvu, budou si platit pojištění sami. Sama ani v jednom případě nezaplatila za klienta první splátku pojistného. Za uzavření smluv neobdržela od F. a M. žádnou odměnu. Nejen že nevěděla, jak se chová vedení společností, pro které pracovala, ale ani to dlouho netušila. Jakmile zjistila, že dochází k problémům, aktivně s klienty spolupracovala a snažila se jim pomoci. Tyto skutečnosti nevzaly soudy obou stupňů vůbec v úvahu. Spoléhání se na sdělení klienta je v pojišťovnictví běžné a nezbytné a takovou spolupráci nelze kriminalizovat.

Pokud je jí vytýkáno, že své klienty poučovala nedostatečně nebo že s nimi neuzavírala smlouvy řádně, postupovala podle právních předpisů a měla pokyny od vedení M., takže v dobré víře předpokládala a byla přesvědčena o tom, že je vše zcela v pořádku. Krajský soud přehlédl mnohými svědky potvrzenou skutečnost, že vysvětlovala podstatné otázky smluv až dvě hodiny. Přehlédl také fakt, že kdyby některý z klientů neplatil pojistné splátky, vracela by obdržené provize (které však mimochodem nikdy neobdržela). Proto je logické, že měla zájem jen o klienty, kteří budou pojistné řádně platit. Některé klienty proto začala zamítat.

Poukázala dále na rozhodovací praxi s tím, že V. K. byla zproštěna obžaloby ve věci Okresního soudu ve Vyškově pro typově naprosto stejné jednání. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu to, že nemohla ověřit kromě občanských průkazů žádné jiné skutečnosti o zaměstnání nebo majetkových poměrech. Jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel nebyla na takové pozici, kdy by mohla cokoli ovlivnit. Za nepochopitelný považuje postup krajského soudu spočívající v tom, že ji na jedné straně napadeným rozhodnutím zprostil velké části skutků a na druhé straně ji za další skutky odsoudil. Ve všech případech totiž pracovala shodným způsobem. Poukázala na nesrovnalosti v případě skutků pod body 196, 197, 287, 288 a 328, neboť smlouvy neuzavřela.

Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že systém uzavírání pojistných smluv byl zneužíván. Otázkou však zůstává, jakým způsobem byli zprostředkovatele pojištění informování či poučováni, kdo jim nepřesné či nesprávné informace sděloval a kdo z provizí těžil. Je naprosto jasné, že to bylo vedení společnosti, pro kterou pracovala, kdo se choval protiprávně, podvodně a měl nemalý neoprávněný zisk z provizí pojišťoven. Upozornila na výpovědi M. Š. a I. Š. s tím, že pokud se někdo dopustil trestné činnosti, pak to byl především pan I. Š. Stran svého zavinění uvedla, že se nedopustila ani žádné nedbalosti. Pokud jde o příčinnou souvislost, soudy se při svém rozhodování opíraly o spekulace, které nemají oporu v provedeném dokazování. V jejím případě zcela chybí motiv a záměr či úmysl dopustit se podvodu. Vzhledem k tomu, že by provizi stejně po zrušení smluv musela vracet, ztrácí se příčinná souvislost. Při podvodu by musela dovolatelka počítat s tím, že ke zrušení smluv by došlo velice rychle.

Rozhodnutí byla podle ní vydána v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který provedení navržených důkazů zamítl jako nadbytečné. Bylo jí vyčítáno, že neprojevila dostatečnou sebereflexi, to je však její právo a v důsledku toho uložený nepodmíněný trest je nepřiměřeně přísný. Tak se ostatně vyjádřila i státní zástupkyně u Vrchního soudu v Olomouci. Upozornila dále na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) stran práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Za nepřiměřeně dlouhé lze považovat takové řízení, jehož délka přesáhne 6 let, vždy je však třeba vycházet z okolností daného případu. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je také ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu a výměry trestu soud přihlédne mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.

S dobou, která uplynula od spáchání trestného činu a s délkou trestního řízení v tomto případě pak souvisejí některé další skutečnosti. Vždy se chovala řádně a již velmi dlouhou dobu trpí tímto trestním řízením. Žádné průtahy nezavinila a délka řízení není přiměřená a neodpovídá složitosti věci. Odsouzení k nepodmíněnému trestu je trestem nepřiměřeně přísným. Spravedlivé by bylo, pokud by jí byl trest podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu, případně s vyslovením dohledu. S délkou řízení souvisí také stres, což je také forma trestu, kdy se u ní v souvislosti s řízením rozvinula posttraumatická stresová porucha.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a tato změnil v tom smyslu, že ji zprostí obžaloby, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

K dovolací argumentaci obviněného J. H. uvedl, že tato neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jestliže se konalo ve věci hlavní líčení za jeho nepřítomnosti, bylo to z toho důvodu, že sám o konání hlavního líčení v nepřítomnosti požádal. Je-li konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy byl soudem v předvolání k hlavnímu líčení řádně předvolán a požádal o to, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nemůže být naplněn citovaný důvod dovolání.

Součástí ústavně zaručeného práva na obhajobu je krom práva na zastoupení obhájcem i právo obviněného hájit se sám a určit taktiku své obhajoby, včetně procesního postupu, který zvolí. V to je nutno zahrnout i rozhodnutí, že se obviněný účastnit projednání věci nehodlá a případně ponechá výkon obhajoby na svém obhájci. Z tohoto oprávnění svobodné volby procesní taktiky ovšem současně vyplývá nutnost se podřídit odpovídajícím procesním ustanovením, která jsou s takovou volbou spojena. Jestliže se obviněný z vlastního rozhodnutí odmítl hlavního líčení účastnit, nadto seznámen s důsledky, které jsou s tímto rozhodnutím spojeny, a státní zástupce současně dal souhlas ke čtení určitých protokolů o podaných výpovědích svědků z přípravného řízení, které byly provedeny v souladu s trestním řádem, a soud následně v souladu s § 211 odst. 1 tr. ř. tímto způsobem uvedené důkazní prostředky provedl, bylo použití jejich obsahu v rámci hodnocení důkazů zcela v souladu se zákonem.

Ve smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. musí být přiměřeným použitím ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. chápáno, že i v případech, kdy obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, je takové provedení (přečtení resp. přehrání) umožněno, nikoli že je vyloučeno. Pak by nešlo o přiměřené použití ustanovení, na něž je odkazováno, nýbrž o negaci takového ustanovení. V případech čtení protokolů o výslechu některých svědků, které byly provedeny podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nebylo nutno souhlas účastníků řízení ani vyžadovat. S naprosto shodnými výhradami se navíc řádně vypořádal již soud prvního stupně (body 41. – 42. odůvodnění odsuzujícího rozsudku), a přiléhavě na ně reagoval i odvolací soud, neboť byly součástí obhajoby obviněných a jejich řádného opravného prostředku.

U námitek uplatněných obviněnými J. H. a L. K. v jejich mimořádných opravných prostředcích v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně také důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] státní zástupce upozornil, že se jedná o opakování obhajoby, se kterou se již soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích adekvátně a správně vypořádaly. Taktéž se jedná o výhrady, které jsou v převážné většině polemikou s těmi skutkovými zjištěními, jež přijal na podkladě provedených důkazů zcela v souladu se zásadami trestního procesu, především zásadou volného hodnocení důkazů, nalézací soud, přičemž s tímto se v tomto směru odvolací soud plně ztotožnil. Takto učiněná dovolací argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze ji podřadit ani žádnému jinému důvodu, jak jsou uvedeny v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. Svými námitkami totiž obvinění téměř výlučně (až na níže uvedenou výjimku) zpochybňovali správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a vytýkali způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, aniž by poukázali na konkrétní vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Pokud zdánlivě vytýkali nějaké právní vady, jejich podstata spočívala v aplikaci právní normy na zcela odlišný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.

Jde-li o tu část obhajoby obviněných, že jejich počínání měly soudy hodnotit jako zcela běžný marketingový nástroj, neodpovídá takové hodnocení podstatě vědomého počínání obou obviněných, které bylo od počátku zcela jednoznačně cíleno na získání finančních prostředků z proplacených provizí od pojišťoven. Dílčí útoky, jež byly vymezeny pod bodem I. výroku o vině, není možné oddělovat od těch útoků, které byly součástí výroku o vině pod bodem II. Jednání obviněných pod hlavičkou společností F. a M. G. totiž bylo jakousi genezí, propracováním a zdokonalením těch dílčích kroků, jež obvinění učinili ještě v neprospěch poškozené společnosti VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s.

Jak je zjevné ze skutkových zjištění, která byla nalézacím soudem výstižně shrnuta v odůvodnění jeho rozsudku (bod 61. odůvodnění k části jednání pod bodem I. výroku o vině, body 62. - 68. odůvodnění k části jednání pod bodem II. výroku o vině), o žádný propracovaný, inovátorský a již vůbec ne funkční a životaschopný obchodní systém se nejednalo. Šlo o praktiku založenou na systému tzv. letadla, která může fungovat jen dočasně. A to jen do doby, dokud nedojde k vyčerpání nárůstu účastnících se osob nabíraných do systému, což mu přináší zdroj financování (a současně onen zdroj, z něhož je financován prospěch subjektu stojícího na vrcholu pyramidy). Systém letadla byl v tomto konkrétním případě modifikován tím, že finanční pramen byl zajištěn paradoxně poškozenými pojišťovnami. Z vyplacených provizí ovšem není možné pokrýt dlouhodobě pravidelné splátky pojištění, jejichž počet se současně s nárůstem počtu sjednaných pojistných smluv zvyšuje. Údajný obchodní model byl dále založen na tom, že v okamžiku, kdy dojde k nevyhnutelnému pádu celého systému a pojišťovny pozastaví další proplácení provizí, tyto se k již proplaceným provizím přes uplatněný nárok na jejich vrácení v plném rozsahu nedostanou, jelikož vyplacené finanční prostředky již budou spotřebovány a smluvní partneři jimi disponovat nebudou. S námitkou obou dovolatelů se odvolací soud vypořádal správně (body 11. a 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výtky obou obviněných, které se týkají způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, resp. rozsahu provedeného dokazování a samotných skutkových zjištění, ohledně role obou obviněných v páchané trestné činnosti. Ve věci činným soudům nelze přičíst, že by obviněného K. hnaly k trestní odpovědnosti výhradně na základě jeho postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti F. (krátce i ve společnosti M. G.). Rozsah jeho konkrétní činnosti při naplňování podvodného záměru, který společně zaujal se spoluobviněným H., byl mnohem širší a byl nalézacím soudem v jeho rozsudku přesně pojmenován. To samé lze říct i o obviněném H., jehož úlohu nelze ohraničeně vykládat pouze na základě toho, jak byly (či dokonce ani nebyly) jeho vztahy ke společnostem F. a M. G. nastaveny v písemných smlouvách o spolupráci. Ve věci byla provedena celá řada důkazů, zejména svědeckých výpovědí, na jejichž základě mohl nalézací soud učinit závěr o vůdčí roli obviněného H. v celém podvodném systému. Tento obviněný zastával skutečně postavení jakéhosi osnovatele, organizátora a hlavního hybatele, jak jej nalézací soud pojmenoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Přitom je nutno zdůraznit, že soud prvé instance rovněž označil důkazy, na jejichž podkladě k tomuto závěru dospěl. O extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutečným obsahem provedených důkazů se v případě obviněného H. rozhodně nejedná.

Pod uplatněné dovolací důvody je naopak možno podřadit námitku dovolatele K. o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Soudy ve věci činné však v závěru o společenské škodlivosti činu, jako jednoho z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), nepochybily. V případě obviněného se jednalo o úmyslnou trestnou činnost, spáchanou v nikterak dlouhém časovém intervalu velkým množstvím dílčích útoků, v níž bylo shledáno naplnění skutkové podstaty trestného činu v přísné kvalifikované skutkové podstatě, což samo o sobě společenskou škodlivost zvyšuje (byť zcela nevylučuje aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud obviněný odkazuje na výsledek civilního řízení, nelze mít za to, že by pouze takový prostředek ochrany soukromých práv poškozené společnosti měl plně napravit vzájemné narušené vztahy a zejména posloužit k nápravě trestně závadného jednání. Obviněný přistoupil na smír, alespoň co se týče možné obrany, z důvodu bezvýchodnosti jeho situace. Do této byl částečně vmanipulován, ovšem se svým souhlasem, spoluobviněným H., který rovněž z protiprávního jednání v podstatné části profitoval (pod zástěrkou půjčky). Obviněný tak v občanskoprávní rovině nejednal zcela dobrovolně a nezištně. Především však ani civilní řízení dosud nevedlo k odstranění škodlivého následku, když větší část dluhu obviněného vůči poškozené společnosti zůstává stále neuhrazena. Je nutno dále zdůraznit, že poškozená pojišťovací společnost se civilně právními prostředky zjevně nedomůže všech svých nároků vzniklých v důsledku trestné činnosti, na níž se obviněný K. spolupodílel, jelikož její nároky vůči společnosti M. G. jsou z důvodu nemajetnosti této společnosti nevymahatelné.

Jednání obviněného nebylo žádnou spontánní jednorázovou akcí vynucenou okolnostmi, naopak vykazovalo znaky předem plánovaného a promyšleného postupu, při němž obviněný musel kooperovat s dalšími pachateli a v podstatě pomáhal vytvářet celý rozvětvený systém podvodného spolčení. Činnost obviněného vyžadovala předchozí rozhodnutí a určitou rozvahu. Jednání obviněného však především nevykazuje jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku ve smyslu jeho ustanovení § 12 odst. 2. Jde o standardní případ podvodného jednání. Způsob jednání obviněného a záměr, který obviněný sledoval, charakterizují posuzovaný skutek jako čin, který výrazně a očividně překročil rámec soukromoprávního vztahu a nabyl kriminální povahy. Konkrétní společenská škodlivost je pochopitelně zvyšována i výší způsobené škody. Jde o závažné trestné jednání, za které obviněný musí nést trestní důsledky.

S ohledem na uvedené dospěl státní zástupce k závěru, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v dovolání obviněného H. uplatněn z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jeho námitky směřující do porušení ustanovení trestního řádu o jednání v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení lze s jistou mírou tolerance podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V případě obviněného K. dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka týkající se subsidiarity trestní represe.

K dovolání obviněného O. T. státní zástupce uvedl, že z jím uplatněné argumentace nelze pod zvolený hmotněprávní dovolací důvod podřadit tu, v níž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění. Připomněl, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Na druhou stranu nelze pominout, že rozhodnutí soudů včetně toho odvolacího se musí pohybovat v procesně právním rámci představovaném především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod dále jen „LZPS“¨). Jedním z těchto principů, jenž má vyloučit libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.

V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že bylo zasaženo do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného odůvodnění. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., a to i ve vztahu k němu. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, a co se týče provedené formy výslechu svědků (když obviněný ve svém odvolání požadoval zopakování výslechu vybraných svědků jejich osobním slyšením před odvolacím soudem), procesně přípustným způsobem (k tomu blíže bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a také body 41. a 42. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odůvodnění odsuzujícího rozsudku obsahovalo konkrétní důkazy, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněného. Krom důkazů vypovídajících komplexně o nastaveném mechanismu podvodného jednání, jejichž obsah byl v rozsudku taktéž rozveden, soud prvního stupně konkrétně ve vztahu k zapojení obviněného do podvodného jednání vycházel předně (ale nejenom) z výpovědí svědků, kteří měli uzavřít pojistné smlouvy (bod 32. odůvodnění rozsudku).

Právě určité pasáže výpovědí těchto svědků bez návaznosti na skutečnosti vyplynuvší z dalších důkazů dovolatel izolovaně komentuje, jak ostatně činil již v písemném odůvodnění odvolání. Nalézací soud však dále zohlednil i písemné listiny, v případě obviněného především pojistné smlouvy, které jménem obchodní společnosti M. G. zprostředkoval (a svůj podpis u těchto potvrdil). Pro posouzení jeho viny měla podstatný význam i výpověď svědkyně M. B., zástupkyně poškozené společnosti (v jejím případě podstatou výpovědi nebylo tvrzení, že by s ní měl obviněný uzavírat pojistnou smlouvu a soudy ani nic takového netvrdily) a opomenout není možno ani výpovědi těch svědků (např. M. K., M. S., M. Š., B. V., Ľ. O., J. N.), kteří vypovídali k uzavření dalších pojistných smluv (na jejichž sjednání se obviněný svým podpisem nepodílel). Z dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný společně se spoluobviněnou V. K. vedl v Ostravě prezentace se zájemci o přivýdělek či o práci (v podstatě se ale jednalo o systém tzv. letadla, v němž bylo zneužito uzavírání pojistných smluv). Na těchto prezentacích pak bylo zájemcům, kteří nebyli schopni hradit pro ně neúměrně vysoké pojistné a jen reagovali na letáčky s nabídkou práce a přivýdělek, předloženo uzavření pojistných smluv s příslibem vyplacení provize za sjednání dalších pojištěnců a případně též příslibem úhrad pojistného.

Soud prvního stupně dostál také požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů, a to přiměřeným způsobem, který odpovídal rozsahu věci, počtu dílčích jednání a počtu pachatelů, kteří se na podvodném jednání ke škodě několika pojišťoven podíleli. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Z odůvodnění vyplýval také vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném mj. k odvolání obviněného s těmito závěry plně ztotožnil. Z odůvodnění jeho usnesení přitom vyplývá, že se zabýval i důkazními návrhy obviněného, který se domáhal zopakování některých důkazů a přitom si osvojoval právo rozhodnout, jakým způsobem má být takový důkaz proveden a také jak má být takový výslech veden. To ostatně také byla stěžejní část odvolání obviněného navazující na jeho vlastní komentář vybraných důkazů (svědeckých výpovědí). Pokud se jedná o odůvodnění usnesení soudu odvolacího, nelze dospět k závěru, že zamítnutím opakování důkazů, což vzhledem k důkazní situaci v přezkoumávané věci nemohlo být stěžejní a rozhodující pro vyvození jiných skutkových a tím i právních závěrů, bylo zasaženo do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Nespokojenost dovolatele s rozsahem odůvodnění usnesení odvolacího soudu nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. Námitky obviněného v odvolání, krom kusého okomentování vybraných svědeckých výpovědí, lze přitom jen stěží označit za velmi konkrétní. Zde jsou rozhodné závěry prvoinstančního soudu, jež odvolací soud přijal za správné v bodě 11. odůvodnění svého usnesení, a jež lze vztáhnout bez jakýchkoliv pochybností i na osobu obviněného. K výhradám obviněného vůči formulaci skutkové věty, v níž mělo být akcentováno, že obviněný stál v čele skupiny zprostředkovatelů, je jen možno stručně uvést, že obviněný této části skutkové věty přikládá větší význam, než ve skutečnosti má a navíc jej i zkresluje. Obviněný byl stejně jako několik dalších spoluobviněných (P., N., S., K., K. a další) soustředěn jako osoba se zkušenostmi v oblasti zprostředkování uzavírání pojistných smluv a v podstatě na stejné úrovni ve skupině spolupachatelů, a to spoluobviněnými H. a K., jejichž jednání vykazovalo znaky organizátorství.

K rozsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu je nutno rovněž zdůraznit, že odvolací soud nemusí podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání, zvlášť pokud se odvolatel pustí do přehodnocování důkazů. Zpravidla toliko odkáže na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takové rozhodnutí nadřízeného soudu není jen z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017). Obviněnému tak rozhodně nebylo nikterak upřeno právo rozporovat ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy, které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále shledal v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jež přijaly ve věci činné soudy. Takovou argumentaci je nutno jednoznačně odmítnout. V jeho případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor rozhodně nejedná.

Pod uplatněné dovolací důvody je naopak možno podřadit námitku dovolatele o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Stran povahy trestné činnosti se státní zástupce vyjádřil shodně jako v případě dovolání obviněného L. K. Zcela nepřiléhavá je poznámka o spoluzavinění poškozené společnosti, která jednala v souladu se sjednanými smluvními podmínkami. Kontrolní mechanismy této společnosti zafungovaly poměrně rychle, přičemž při zjištění pochybností došlo k přerušení vyplácení provizí a tedy i k zamezení dalších škod a de facto i zabránění pokračování trestné činnosti. Samotná okolnost, že pachatel žil doposud řádným způsobem života, nemůže vést k závěru o bagatelnosti spáchaného trestného činu a neexistenci společenské škodlivosti tohoto činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 599/2016). Přesvědčení obviněného o jeho bezúhonnosti přitom není zcela přiléhavé, neboť tento byl v minulosti odsouzen pro trestnou činnost. I k zahlazenému odsouzení přitom lze přihlížet v rámci hodnocení osoby pachatele, jak si správně povšiml nalézací soud. Dosavadní bezúhonnost přitom není v českém trestním pořádku negativní podmínkou trestnosti, a to ani při posouzení subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ostatně podobně je tomu i u věkové hranice. Trestnost je vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele (§ 25 tr. zákoníku), nikoli s ohledem na horní věkovou hranici. Věk obviněného (65 let) přitom rozhodně není možno považovat za věk tak vysoký, že by měl samostatně či i ve spojení s dalšími okolnostmi (zmiňovanými dovolatelem) vést k úvahám o zanedbatelné společenské škodlivosti činu. S ročníkem narození obviněného srovnatelné ročníky narození u osob, s nimiž poškozená společnost v důsledku protiprávního jednání obviněného uzavřela pojistné smlouvy, obviněnému nikterak nebránily v jeho jednání, jež bylo soudy posouzeno jako trestné.

Pokud obviněný v rámci námitky subsidiarity trestní represe namítal, že se projednávaného trestného činu dopustil před více než devíti lety, je nutno zdůraznit, že tato skutečnost nemá při rozhodování o jednání, které je posuzováno podle aktuální právní úpravy, z hlediska právní kvalifikace význam. Zásadu subsidiarity trestní represe zde nelze přímo využít, protože naplnil-li pachatel znaky (kvalifikované) skutkové podstaty trestného činu, nelze takové jednání, jestliže neuplynula zákonná promlčecí doba, prohlašovat za beztrestné jen s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Doba, která uplynula od posuzovaného skutku, se při posuzování viny promítá až v institutu promlčení trestního stíhání. Materiální znak již není pojmovým znakem trestného činu, což mj. znamená i to, že okolnosti, které umožňují učinit závěr o menší škodlivosti posuzovaného konkrétního jednání (včetně doby, která od něho uplynula a případných orgány činnými v trestním řízení zapříčiněných průtahů v řízení), je možno zohlednit v rámci úvahy o stanovení druhu a výměry trestu, který ovšem v případě dovolatele nebyl soudy stanoven nikterak přísně, nikoli při úvahách o vině.

Ve svém vyjádření k dovolání obviněné J. N. státní zástupce k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že přestože nevyužila jeho vhodnou variantu, lze k jejímu dovolání přistoupit způsobem, jakoby k tomu došlo, a vyvarovat se tak přílišného formalismu. Jde-li o výhrady, které obviněná ve svém dovolání vznesla pod hlavičkou námitek stran protiprávnosti činu, absence zavinění a příčinné souvislosti, jedná se vesměs o argumentaci, již uplatnila v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby a kterou učinila též součástí svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. S touto obhajobou se již vesměs vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména bod 17 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Např. v otázce možné trestní odpovědnosti dalších osob je možno poukázat na bod 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z hlediska vzniku trestní odpovědnosti obviněné skutečně není podstatné, zda ke spáchání trestné činnosti došlo i za přispění či spoluúčasti dalších osob (svědek Š.). K jejich participaci na trestném činu a případné vině se není možné v rámci trestní věci obviněné jakkoli blíže vyjadřovat s ohledem na zásadu obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.).

Odhlédne-li se od faktu, že jde z větší části o opakování předchozích námitek, lze pod deklarovaný dovolací důvod s