6 Tdo 21/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 21/2025-519USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 199/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 134/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 2 T 134/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že společně s M. H.: v blíže nezjištěné době v nočních hodinách dne 19. 12. 2022 do brzkých ranních hodin dne 20. 12. 2022, na adrese XY XY, XY, okres Praha – XY, po vzájemné dohodě vnikli blíže nezjištěným způsobem do veřejnosti nepřístupného parku zámeckého areálu obývaného L. L. a H. H. L., ze kterého odcizili zde vystavené bronzové sochy v celkové hodnotě 4.030.000 Kč, konkrétně: - sochu s názvem „Ras“ autora Vojtěcha Adamce v hodnotě 850 000 Kč, - sochu s názvem „Rok 1968“ autora Vojtěcha Adamce v hodnotě 500 000 Kč, - sochu s názvem „Pes“ autora Michala Gabriela v hodnotě 690 000 Kč, - sochu s názvem „Dívčí nohy“ autora Kurta Gebauera v hodnotě 1 350 000 Kč, - sochu s názvem „Pomníček sobě“ autorky Naděždy Plíškové v hodnotě 390 000 Kč, - sochu s názvem „Noční chodec“ autora Jaroslava Vacka v hodnotě 250 000 Kč, přičemž sochy posléze rozřezali a jejich kusy prodali dne 20. 12. 2022 v době od 12:17 hod. do 12:26 hod. ve výkupně barevných kovů na adrese XY XY, Praha XY, kdy uvedeným jednání způsobili poškozeným L. L. a H. H. L. škodu ve výši 3 340 000 Kč a spol. COLLETT Prague | Munich, a.s., IČ: 28216474, škodu ve výši 690 000 Kč. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců, a to za současného uložení povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným M. H. jednak poškozené společnosti COLLETT Prague | Munich, a.s., náhradu škody ve výši 484 000 Kč, jednak poškozeným L. L. a H. H. L. náhradu škody ve výši 3 340 000 Kč. 4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. L. a H. H. L. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená J. N. s celým svým uplatněným nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soudu v Praze svým usnesením ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 199/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Své výhrady proti právnímu posouzení soustředil proti popisu jednání ve skutkové větě, který podle něj není dostatečně jednoznačný. V rozporu s ustálenou judikaturou o nezbytnosti neužívat pojmů vlastních právní větě ve větě skutkové bylo jeho jednání vymezeno užitím výrazu „odcizili“, čímž byla vyjádřena objektivní stránka trestného činu krádeže na úkor skutkových zjištění. Následkem je, že se ve výrokové části setřel rozdíl mezi skutkovou a právní větou. Odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I.ÚS 1531/23, obviněný dále brojil proti nedostatečným skutkovým zjištěním, což se mělo promítnout taktéž do znění skutkové věty. Ačkoliv citované rozhodnutí klade důraz na zjištění konkrétního momentu, kdy si pachatel cizí věc přisvojil, v předmětné věci popis skutku tyto informace neobsahuje. Tento nedostatek v individualizaci jednání se projevil ve znění skutkové věty o „blíže nezjištěné době“ z noci z 19. 12. na 20. 12. 2022 a o „blíže nezjištěném způsobu“ vniknutí do parku zámeckého areálu. Následkem toho byl obviněný zkrácen na právu na obhajobě, neboť se nemohl vyjádřit k dostatečně určitému popisu skutku, který současně pro svou neurčitost nebyl dostatečným podkladem pro právní kvalifikaci. Pokud jde o skutkové námitky, obviněný vycházel ze své dřívější dovolací argumentace o absenci konkrétních skutkových závěrů ve skutkové větě a namítl, že dokazováním nebylo zjištěno, jak vnikl do parku zámeckého areálu a jakým způsobem se zmocnil předmětných soch. Jelikož objasnění uvedeného bylo nezbytné pro naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže, šlo o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Ostatně z žádného důkazu ani nevyplynulo, že by obviněný byl fyzicky na místě činu, nebo že by se měl zmocnit předmětných soch. Tomuto závěru nesvědčí ani vypínání a zapínání mobilních telefonů, jejich lokalizování (z čehož se zjistilo, že telefon obviněného se nacházel v místě jeho bydliště) nebo zaslání 500 Kč odsouzenému M. H. a výpověď svědka A. L., třebaže na ně soudy odkazovaly. Naopak v souladu se zásadou in dubio pro reo měl být konstatován opak. Vážnou vadu odvolacího soudu obviněný spatřoval také v odchýlení se ve skutkovém závěru o přístupnosti pozemku od soudu prvního stupně, a to i přes to, že odvolací soud sám nezopakoval nebo neprovedl dokazování. Specificky odkázal na závěr odvolacího soudu, že pozemek nebyl oplocen a bylo tak možno se bez problému dostat až k místu, kde byly odcizené sochy vystaveny, ačkoliv z výpovědi svědkyně L. L. před soudem prvního stupně vyplynul opak. Vina obviněného tak z podstatné části stojí na hypotéze soudů nižších stupňů, že pokud se měl dotyčný dostavit do výkupny kovů s materiálem z odcizených soch, tak je musel také odcizit. Druhá část této teze však nebyla vůbec prokázána. Za této důkazní situace přicházela nejvýše v úvahu právní kvalifikace zjištěného jednání jako trestného činu legalizace výnosu z trestné činností podle § 216 tr. zákoníku, příp. v nedbalostní variantě podle § 218 tr. zákoníku. Obviněný opakovaně popřel, že by z provedených důkazů bylo možno dovodit skutkové zjištění, že vůbec na místě činu byl, že by se soch fyzicky zmocnil, přičemž není zřejmé, jakým způsobem do inkriminovaného prostoru měl vniknout a jak měl sochy přemístit mimo zámecký areál. O tom žádný důkaz nevypovídá a nelze tak vyvodit ani ze zjištění týkajících se jeho mobilního telefonu a plateb 500 Kč mezi M. H. a jeho družkou za flexu. Poukázal opakovaně na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1531/23, o nutnosti dokazovat a odůvodnit konkrétní moment, kdy si pachatel krádeže cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní, stejně jako o nutnosti prokázat, že existoval úmysl pachatele nakládat s věcí jako s vlastní. 7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, jímž se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a též „vadné řízení jim předcházející“ a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž konkrétně neuvedl, proč obsah důkazů neposkytuje podklad pro učiněná skutková zjištění a neosvědčil tak tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Ke svým výhradám obviněný dospěl pouze selektivním hodnocením jednotlivých důkazů, z nichž vyvodil pro něj nejpříznivější skutkové závěry. Jednalo se tak o pouhou polemiku s odůvodněním soudů nižších stupňů. Státní zástupce rovněž odmítl námitku o přehodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem. Ten totiž vyjádřil, že dotčený pozemek nebyl celistvě oplocen a bylo tedy možné se bez použití fyzické síly dostat k vystaveným sochám. Tím ovšem nebyl zpochybněn závěr soudu prvního stupně o zákazu vstupu veřejnosti do zámeckého areálu. Proto nemohlo obstát ani vytýkané nedodržení zásady in dubio pro reo, neboť nebyly dány důvodné pochybnosti o vině obviněného. Naopak skutkové závěry měly oporu v provedeném dokazování a byly opřeny o logické argumenty. K vzneseným hmotněprávním námitkám státní zástupce uvedl, že byť formálně odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř