6 Tdo 223/2021 — Nejvyšší soud

6 Tdo 223/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 3. 2021 Spisová značka:6 Tdo 223/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.223.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 223/2021-192USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného M. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2019, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 30 T 4/2019, byl M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku a za sbíhající se přečin porušení předpisu o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pod bodem 1), 2) uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 T 72/2013-749, který nabyl právní moci 25. 6. 2014, a dále za sbíhající se přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2013, č. j. 8 T 114/2012-78, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 7 To 298/2013, byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití § 43 odst. 2 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva, vše na dobu šesti let. Rovněž mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně). Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2013, č. j. 8 T 114/2012-78, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 7 To 298/2013, jakož i výrok o souhrnném trestu za skutky pod body 1, 2) z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 T 72/2013-749, jenž nabyl právní moci 25. 6. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019, zamítl podle § 256 tr. ř. (bod IV. rozsudku). [Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o odvolání obviněných K. H., M. T. a M. P., tj. ohledně dalších obviněných – odsouzených ve věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 6/2017 (když původně bylo vedeno proti všem obviněným včetně obv. M. M. společné řízení, následně byla věc obviněného M. M. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí). Odvolacím soudem došlo ke spojení obou věcí pod sp. zn. 2 To 88/2019, a nově bylo odvolacím soudem o odvolání všech obviněných i státního zástupce rozhodnuto]. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný M. M. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „skutek tak jak je popsán ve výrokové části napadených rozhodnutí nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným“. Tuto skutečnost obviněný dovozuje z toho, že škoda jakožto obligatorní znak projednávaného trestného činu nebyla vůbec prokázána. Kromě chybějící objektivní stránky trestného činu namítá také extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Dále konstatoval, že jeho jednáním nebyla způsobena žádná porucha, tedy újma či škoda, vztahující se k objektu trestného činu a nedošlo ani k jeho obohacení. Právě z nedostatku prokázané škody dovozuje, že čin není a ani nemohl být společensky škodlivý a soudy tedy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. V další části svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ani neměl povědomí o tom, že by svým jednáním mohl způsobit škodu a nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudům rovněž vytkl, že vycházely výhradně ze svědectví T. B. a nesnažily se zabývat obhajobou obviněného, neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování a jejich hodnocení důkazů a z nich učiněná skutková zjištění jsou výrazem zjevného faktického omylu, logického excesu a vycházejí právě z nedostatečného dokazování. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je toho názoru, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudy porušily princip presumpce neviny. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že i kdyby akceptoval skutková zjištění soudů, ani tak by nebyla jeho vina prokázána nepochybně a soudy tedy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, když opětovně poukázal na nerespektování ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku dodal, že soudy se dopustily dalšího významného pochybení, jelikož jeho obhájci nebyla doručena žádná podání soudů, předvolání k jednání ani rozsudky obou soudů a jeho obhájce tak nedisponuje žádným rozhodnutím soudů. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Krajským soudem v Ostravě. 4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný důvod, jelikož jeho výhrady míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. V této souvislosti poukázal na to, že soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dospěly ke skutkovému zjištění (stavu), které v nich má oporu, a které svědčí o vině obviněného. Nemohlo tak dojít k porušení principu in dubio pro reo a závěr o spáchané trestné činnosti není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Dále vyjádřil nesouhlas s námitkou dovolatele týkající se nedostatku při doručování písemností obhájci a konstatoval, že ani taková výhrada nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, když navíc na jejím základě nelze dovodit, že by došlo k zásahu do základních práv obviněného. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným, než výše navrženým způsobem. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. pak prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě; v předmětné trestní věci