6 Tdo 269/2023

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, byl obviněný J. J. uznán vinným pod bodem I.) 1) návodem ke zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 240 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Obviněný P. Z. byl označeným rozsudkem uznán vinným pod bodem I.) 1), 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, pod bodem I.) 3), 4) dvěma přečiny lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I.) 5) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 3 932 249 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTHER PP ráže 7,65 mm Browning, včetně typově příslušného zásobníku, 33 kusů ostrých revolverových nábojů ráže 38 Special, 68 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Luger a 87 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning, zajištěných při domovní prohlídce konané dne 24. 6. 2013 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, části XY. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného P. Z. a obviněného R. S. [§ 226 písm. c) tr. ř.] pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění [body III. 1), 2)], dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných F. M. a G. A. a o vině a trestu obviněného F. M.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, podali obvinění J. J., P. Z., F. M. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání. Obvinění J. J. a P. Z. napadli všechny výroky o vině, které se jich týkaly, a v důsledku toho i související výroky o trestu, obviněný F. M. směřoval odvolání proti výrokům o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného P. Z. proti výroku o vině pod bodem I. 1), výroku o trestu a zprošťujícímu výroku pod bodem III. 1) a dále v neprospěch obviněného F. M. proti výroku o vině a zprošťujícímu výroku a v neprospěch obviněné G. A. proti zprošťujícímu výroku.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných J. J. a P. Z. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod body I. 1), 2), v důsledku toho pak v celém výroku o trestu stran těchto obviněných, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. J. byl uznán vinným pod bodem 1) návodem ke zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 240 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Obviněný P. Z. byl nově uznán vinným pod bodem 1) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za tento trestný čin a dále za dvojnásobný přečin lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [body I. 3), 4) výroku napadeného rozsudku] a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [bod I. 5) výroku napadeného rozsudku] byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výši 240 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to finančních částek ve výroku o trestu specifikovaných. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTHER PP ráže 7,65 mm Browning, včetně typově příslušného zásobníku, 33 kusů ostrých revolverových nábojů ráže 38 Special, 68 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Luger a 87 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning, vydaných obviněným při domovní prohlídce konané dne 24. 6. 2013 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, části XY. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl tento obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, neboť tento skutek nebyl shledán trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného F. M. a státního zástupce zamítnuta.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, podali obvinění J. J. a P. Z. dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 362/2021, byl napadený rozsudek vrchního soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen - v odsuzující části týkající se obviněného P. Z., tedy ve výroku pod bodem 1), jímž byl obviněný P. Z. tímto rozsudkem uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve výroku, jímž zůstal ohledně tohoto obviněného nezměněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, ve výroku o vině dvojnásobným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem I. 3), 4)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem I. 5)], a v celém výroku o trestu, a - v části týkající se obviněného J. J. v celém rozsahu, tedy ve výroku pod bodem 1), jímž byl tento obviněný uznán vinným návodem ke zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 To 6/2020, byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 51 T 5/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání obviněnými P. Z. a J. J. zrušen ve výrocích o vině pod body I.) 1) a v případě obviněného P. Z. též pod body I.) 3) – 4), v důsledku toho pak v celém výroku o trestu stran těchto obviněných, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. Z. byl uznán vinným pod bodem I) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem II) přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný J. J. byl uznán vinným pod bodem I) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství, a to návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za označenou trestnou činnost a za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem I. 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně] byl obviněný P. Z. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb po 600 Kč, tedy celkem ve výši 240 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTHER PP, ráže 7,65 mm Browning, včetně typově příslušného zásobníku, 33 kusů ostrých revolverových nábojů ráže 38 Special, 68 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Luger a 87 kusů ostrých pistolových nábojů ráže 7,65 mm Browning, vydaných obviněným při domovní prohlídce konané dne 24. června 2013 v rodinném domě čp. XY v obci XY, části XY. Obviněný J. J. byl rozsudkem vrchního soudu odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, § 58 odst. 2 písm. b), odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb po 600 Kč, tedy celkem ve výši 240 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 50 T 11/2017, jenž nabyl právní moci dne 7. 3. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl pod bodem III) obviněný P. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť uvedený skutek není trestným činem. Pod bodem IV) bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce.

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný J. J. návodu ke zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [bod I) rozsudku odvolacího soudu] a obviněný P. Z. zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [bod I) rozsudku odvolacího soudu], přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku [bod II) rozsudku odvolacího soudu] a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [bod I. 5) rozsudku soudu prvního stupně] dopustili tím, že:

Proti rozsudku Vrchního soudu Praze ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 To 6/2020, podali obvinění J. J. a P. Z. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě společné dovolání, v němž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítli, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Specifikovali, že jejich dovolání směřuje proti výroku o vině, jímž byl obviněný P. Z. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. J. byl uznán vinným návodem ke zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a dále proti explicitně nevyjádřenému výroku, podle něhož rozsudek nalézacího soudu, pokud jde o výrok o vině (obviněného P. Z.) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, zůstává nezměněn. Zdůraznili, že proti zprošťujícímu výroku napadeného rozsudku dovolání nesměřuje.

Připomněli, že napadený rozsudek vrchního soudu je již v pořadí šestým rozhodnutím ve věci. Podle jejich mínění přitom Vrchní soud v Praze rozhodl v jejich neprospěch, neřídil se závaznými pokyny Nejvyššího soudu (zejména jeho body 24., 31., 34.) a nereagoval na podstatné odvolací námitky vyjádřené především v bodech 14. – 19. a 28. doplnění odvolání obviněných ze dne 12. 2. 2020. Z toho důvodu obvinění v dovolání zopakovali argumentaci, s níž se vrchní soud nevypořádal.

Obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůči Vrchnímu soudu v Praze vytkli porušení zásady zákazu reformace in peius ve vztahu k obviněnému J. J. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplynulo, že popis skutku obsažený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 To 6/2020, neposkytoval oporu pro závěr o naplnění znaků návodu ke zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jestliže tedy v návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo učiněno toliko na podkladě dovolání obviněných, vydal Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 To 6/2020, v němž popsal skutek tak, že již vykazoval znaky návodu ke zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, došlo k porušení zmíněné zásady zákazu reformace in peius ve vztahu k obviněnému J. J. Pokud ze zákonné formulace zásady zákazu změny rozhodnutí k horšímu vyplývá, že nové rozhodnutí vydané po zrušení dřívějšího rozhodnutí nesmí být pro obviněného nepříznivější, nebyl vrchní soud oprávněn formulovat skutek tak, že již jeho popis znaky předmětného zločinu vykazoval. Vrchní soud měl proto obviněného J. J. pro uvedený skutek obžaloby zprostit (viz § 265s odst. 2 tr. ř. a rozhodnutí publikované pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).

Co se týče dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani obviněný P. Z. se nedopustil trestného činu vydírání. Ve spise jsou založeny důkazy jednoznačně prokazující neoprávněný a šikanózní návrh společností A. G. na prohlášení konkurzu na společnost E. J., za nímž stál právě poškozený V. B., jakož i důkazy prokazující neexistenci pohledávek, na jejichž základě se společnost A. G. prohlášení konkursu na společnost E. J. domáhala. Pohledávky zanikly vypořádáním před jejich uplatněním, uplatnění neexistujících pohledávek nepředcházely žádné standardní výzvy, přičemž z odposlechu mezi obviněným P. Z. a poškozeným V. B. se podává, že poškozený připravoval řízený útok na společnost E. J. Jednání obviněného P. Z. učiněné za účelem zabránění označeného útoku ze strany poškozeného proto obvinění považují za jednání legitimní, přiměřené a dovolené. O stejnou situaci se jedná i v případě uplatnění padělané směnky. V této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, které naopak obdobné jednání, jehož se dopustil poškozený V. B., kvalifikovalo jako trestný čin vydírání. Rovněž poukázali na obsah dokazování provedeného soudem prvního stupně, kdy zejména z obsahu zajištěných odposlechů, výpovědí svědka L. M., poškozeného jednatele společnosti A. G., A. P. a z dalších důkazů vyplývá, že se zločinu vydírání vůči poškozenému V. B. nedopustili a ani dopustit nemohli. Tento fakt nakonec potvrzují i zjištění, že poškozený V. B. nepodal trestní oznámení a neuplatnil nárok poškozeného na náhradu škody. Totéž platí i u jednatele A. G., A. P. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že pokud jde o jejich údajné jednání vůči poškozenému V. B., došlo k tzv. zjevnému rozporu obsahu provedených důkazů s jejich vyhodnocení soudem.

Dovolatelé měli za to, že v řízení bylo porušeno jejich právo na obhajobu, soudní ochranu a spravedlivý proces. Oba soudy postupovaly v rozporu s ústavními principy. Odvolacímu soudu vytkli, že zamítl veškeré jejich důkazní návrhy a označil je za nadbytečné a nedůvodné (bod 42. rozsudku) a že nereflektoval jejich odvolací argumentaci, především pokud jde o škodu, kterou měli trestným činem způsobit. V této souvislosti poukázali na podstatný obsah své odvolací argumentace a zdůraznili, že odvolací soud nereagoval dostatečně na jejich více než 50stránkovou odvolací argumentaci. Dále akcentovali nepravdivost výpovědi poškozeného V. B., přičemž upozornili, že k vyvrcholení lživých tvrzení poškozeného došlo při jeho výslechu u Vrchního soudu v Praze v rámci veřejného zasedání konaného dne 25. 2. 2022, kdy poškozený úplně poprvé v řízení sdělil, že obviněný P. Z. před jeho zraky prostřelil jiné osobě koleno.

Obvinění vyjádřili přesvědčení o nedostatku následku v podobě škody způsobené trestným činem vydírání. Nalézací soud stanovil výši škody na částku 3 802 578 Kč jakožto rozdíl mezi úhrnnou částkou 6 faktur ve výši 4 212 578 Kč a 250 000 Kč předanými v hotovosti obviněným P. Z. poškozenému V. B. a částkou ve výši 160 000 Kč, která představuje hodnotu poškozeným převzatého vozidla VW Golf. Bližší rozbor nicméně nalézací soud neprovedl, přičemž odvolací soud výši škody od nalézacího soudu toliko převzal, aniž by jakkoliv reagoval na relevantní připomínky, důkazní návrhy a obhajovací argumentaci. Obvinění zopakovali, že z obsahu spisu Policie České republiky, SKPV Děčín, oddělení Rumburk, č. j. KRPU-23298/TČ-2010-040272, vyplývá úplná úhrada faktur. Úhrada faktur, které jsou předmětem posouzení, zánik pohledávek zaplacením, vyplývá rovněž z listiny – inventarizace pohledávek mezi společnostmi A. G. a E. J., ke dni 31. 12. 2009, opatřené pravým podpisem V. B. (viz znalecký posudek Mgr. Miloše Švandy). Z listiny založené na č. l. 7115–7118 je zřejmé, že společnost A. G., jako dlužník oznamuje dne 17. 5. 2011 insolvenčnímu soudu v seznamu pohledávek pohledávku za společností E. J. ve výši 1 841 000 Kč. Výše pohledávky tak naprosto neodpovídá výši, k níž dospěl odvolací soud, kdy úhrnná výše pohledávek byla vzata jako podklad pro závěr o obviněnými vydíráním způsobeného následku. Přitom označené sdělení společnosti A. G. je datováno dnem 17. 5. 2011, avšak data splatnosti faktur označených ve výroku o vině se pohybují v časovém rozmezí od 4. 2. do 18. 6. 2010 a úhrn fakturovaných částek je 4 212 578 Kč. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 9. l. 2019, sp. zn. 2 To 76/2018, uvedl, že v insolvenčním spise vedeném pod sp. zn. KSLB 76 INS 3014/2011 je vedena pohledávka společnosti A. G. za společností E. J. ve výši 4 215 578 Kč (správně 4 212 578 Kč), ovšem vycházel ze sdělení insolvenčního správce společnosti A. G., jímž je společnost Revitala, v. o. s., které je datováno až dnem 27. 7. 2016. Předcházející zprávy v insolvenčním řízení ze dne 8. 4. 2014 a 4. 1. 2015 obsahuji sdělení, že žádný majetek společnosti A. G. nebyl dohledán ani sepsán a že insolvenční správce nemá k dispozici ani doklady. Pohledávky tedy jsou oznamovány jako existující až více než 6 let po splatnosti, aniž by byly v minulosti uplatněny či vymáhány nebo by alespoň procházely evidencí společnosti A. G., aniž by byly vykazovány v daňových přiznáních této společnosti. Odvolací soud tak dává rovnítko mezi existenci pohledávek s pohledávkami nezaplacenými. V rámci závěru o škodě ovšem zcela pomíjí, že ve spise neexistuje doklad prokazující, že pohledávky vypořádány nebyly, kdy naopak doklady o tom, že pohledávky byly zaplaceny, ve spise úhradu předmětných faktur prokazují. Má-li podle odvolacího soudu spočívat úvaha o existenci pohledávek na podkladě sdělení H. H. na č. l. 8129, pak jmenovaná zjevně neměla k tomuto oprávnění, neboť již v době podání zprávy měla pozastaven výkon činnosti insolvenčního správce, zřejmě z důvodu jí spáchaného trestného činu. Dovolatelé dále podrobně poukázali na údajné nesrovnalosti v účetnictví firmy poškozeného, zatímco účetnictví E. J. bylo kompletní a nemělo by logiku, aby E. J. evidovala předmětné faktury jako uhrazené a A. G. naopak jako nezaplacené. Pokud bylo vylučováno uhrazení faktur zjištěními o pobytu poškozeného v zahraničí či jeho letu do USA apod., není vyloučeno, že k faktické úhradě došlo v jiné dny, než je uvedeno na dokladech o zaplacení. Ve stručnosti vyjádřeno tak dovolatelé setrvali na skutkovém tvrzení, že faktury zaplaceny poškozenému byly, a rozsáhle prezentovali polemiku s jednotlivými závěry hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

Obvinění opětovně poznamenali, že jim svědčí nejen námitka nesprávného zjištění následku, ale i námitka týkající se subjektivní stránky zločinu vydírání. Z obsahu dokazování vyplývá, že požadavek poškozeného V. B., pokud jde o cenu za převod pohledávek na obviněného P. Z., zněl na částku ve výši 1 500 000 Kč. Z tohoto zjištění nakonec vychází i rozsudek nalézacího soudu (bod 488.). Částku 1 500 000 Kč přitom poškozený po obviněném P. Z. požadoval nejen za pohledávky z faktur, nýbrž i za pohledávky z falešných směnek za J. J. a svědkem L. M. Z uvedeného tedy vyplývá, že i pokud by se měl obviněný P. Z. dopustit trestného činu vydírání, vůči kvalifikované skutkové podstatě v podobě způsobení škody by mohla být oprávněně vyvozována trestní odpovědnost jen z částky 1 500 000 Kč. Rozhodně by ale bylo z důvodu nedostatku subjektivní stránky vyloučeno posoudit jednání obviněných tak, že se dopustili vydírání, jímž způsobili škodu v rozsahu součtu částek fakturovaných označenými 6 fakturami po odečtení částky 250 000 Kč a hodnoty vozu VW Golf.

Obviněný P. Z. dále brojil proti právní kvalifikaci skutků jako přečinů lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vztahu ke skutku pod bodem II) zdůraznil, že poškozený Z. K. po něm požadoval půjčení prostředků, které chtěl užít a užil pro účely v rámci podnikání. S odkazem na příslušnou rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 226/2001, či usnesení ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004) vyjádřil přesvědčení, že pokud byl uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, stalo se tak v rozporu se zákonem, neboť k takové právní kvalifikaci nestačí pouhé zjištění o slibu nebo přijetí plnění, které je v hrubém vzájemném nepoměru, ale musí se tak stát za stavu, kdy pachatel zneužije něčí tísně. Tísní se přitom rozumí naléhavá, neodbytná, tíživá potřeba, kterou je nutné uspokojit, aby nedošlo k vážným následkům. O naléhavé potřebě však nelze uvažovat za situace, kdy poškozený, který nedisponuje dostatkem prostředků na podnikání, přijme prostředky z půjčky, které hodlá využit za účelem podnikání. Potřeba podnikat není potřebou nijak naléhavou v tom smyslu, že by její nenaplnění mělo pro poškozeného vážné, existenční následky. Vyžaduje-li zamýšlené podnikání poškozeného investici, na kterou nemá prostředky, nejedná se o tíseň, ale o projev málo reálných záměrů. Rozhodl-li se poškozený, že stav, kdy nemá prostředky na podnikání, překoná získáním finančních zdrojů, třeba i za evidentně nevýhodných podmínek, jde o odhodlání získat finanční prostředky stůj co stůj, nikoliv o tíseň. Podle obviněného z obsahu výpovědi poškozeného stav tísně nelze vyvodit, ani jej poškozený netvrdil. Poškozený jednal v představě, že se mu podaří uskutečnit jeho záměry a prostředky vrátí, kdy byl obeznámen s podmínkami poskytnutí prostředků, a to dokonce ze strany profesionálů (právníka a notáře), a stejně tak i srozuměn s následky, které nevrácení prostředků bude přinášet. Poškozený ani nepodal trestní oznámení v inkriminovaném období a teprve z iniciativy policejních orgánů bylo až v roce 2013 zahájeno trestní stíhání obviněného. I kdyby byla právní kvalifikace skutku shledána správnou, bránila by uznání viny překážka zániku trestní odpovědnosti promlčením trestního stíhání. Horní hranice trestní sazby podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku činí dva roky. Podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku trestní odpovědnost za takový trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí tři léta. Obviněný P. Z. se měl předmětného jednání dopustit dne 16. 5. 2006. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 24. 6. 2013, pro tento skutek pak dne 6. 12. 2013. Důvody přerušení promlčecí doby jsou upraveny v § 34 odst. 4 tr. zákoníku. Žádná zákonem předvídaná skutečnost však v případě obviněného u promlčecí doby, která začala plynout dne 17. 5. 2006, nenastala. Tříletá promlčecí doba tudíž uplynula dne 17. 5. 2009.

Co se týče přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [bod I. 5) rozsudku nalézacího soudu], jednání obviněného mělo být posouzeno jako beztrestné v důsledku dobrovolného vydání zbraně. Otázku dobrovolnosti vydání zbraně přitom řešil Nejvyšší soud například v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016, kdy dospěl k závěru, že pokud pachatel dobrovolně vydal střelnou zbraň při provádění domovní prohlídky, není použití ustanovení o účinné lítosti a zániku trestnosti vyloučeno. Obviněný zbraň a střelivo dobrovolně vydal ještě před zahájením domovní prohlídky, při domovní prohlídce tedy nebyly „nalezeny“. Obviněný se zbraní nespáchal žádný trestný čin a domovní prohlídka nebyla na nalezení zbraně zaměřena. Jejím primárním účelem bylo zjištění skutečností v souvislosti s trestným činem vydírání, resp. legalizace výnosů z trestné činnosti (listiny, peníze, nosiče dat apod.).

Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 To 6/2020, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu nalézacího, a že rozsudek odvolacího soudu chtěli dovolatelé patrně napadnout rovněž podle písm. m) uvedeného ustanovení.

Dále poznamenal, že dovolatelé opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se proto již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, podle státního zástupce však způsobem, s nímž se lze ztotožnit jen částečně. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud neodstranil vadu popisu skutku dovolatele J. J., na kterou poukázal již ve svém předchozím vyjádření k předchozímu dovolání obou dovolatelů a kterou konstatoval i Nejvyšší soud v bodech 27. až 30. svého rozhodnutí, jímž předchozímu dovolání vyhověl. Podle státního zástupce je však nutno vypořádat se s otázkou, zda dovolatelé tuto vadu namítají. Na jedné straně obecně nesouhlasí s právním posouzením skutku, na straně druhé výslovně uvádějí, že nově popsaný skutek „již vykazoval skutkové okolnosti umožňující právně posoudit jednání obviněného jako návod ke zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 175 odst. 1 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku“. V této nápravě popisu skutku odvolacím soudem spatřují porušení zákazu reformace in peius. S touto námitkou však státní zástupce nesouhlasil, neboť fakticky je popis skutku ve vztahu k dovolateli J. J. minimálně stejně mírný jako popis původní. Původní vada tohoto popisu tak zůstala zachována a k porušení zákazu reformace in peius proto dojít nemohlo.

Státní zástupce poukázal na vadný popis skutku v rozsudku vrchního soudu již zrušeném předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, který neobsahoval popis znaků návodu k předmětnému zločinu vydírání. Na pokyn Nejvyššího soudu se odvolací soud pokusil tuto vadu popisu skutku napravit. Učinil tak ovšem způsobem, který pokynu neodpovídá, a popis skutku nadále neobsahuje dostatečný popis subjektivní stránky trestného činu dovolatele J. J. Přitom nalézací soud v bodu 497. svého rozsudku dovodil, že dovolatel J. J. byl o vydírání poškozeného průběžně informován a souhlasil s ním. Pak je otázkou, proč toto skutkové zjištění (rozhodné pro dovození znaků předmětného návodu) nebylo uvedeno ve skutkové větě rozsudku. Je tak zřejmé, že soudy vědomí dovolatele J. J. o znacích vydírání páchaného dovolatelem P. Z. dovodily, v popisu skutku je však nevyjádřily. Dovolatelé ovšem tuto vadu neuplatnili a v rámci svého dovolání výslovně označili popis skutku za již odpovídající užité právní kvalifikaci. Z tohoto závěru dovodili porušení zákazu reformace in peius. Dovolání v této části tedy neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Podle státního zástupce nelze konstruovat námitku dovolatelů nad jasně vyslovený rámec, který zvolili ve svém dovolání. Nutno respektovat právo dovolatele zaměřit své dovolání prostřednictvím svého obhájce jakýmkoliv směrem.

Co se týče výtky dovolatelů, že jednání dovolatele P. Z. vůči poškozenému bylo „jednání legitimní, dovolené a přiměřené“, státní zástupce upozornil, že protiprávnost činu mohou vyloučit okolnosti na straně poškozeného v případě krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku nebo nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Z tohoto pohledu je argumentace dovolatelů poněkud neukončená, neboť nutnou obranu ani krajní nouzi nenamítají a ani nerozvádějí, zda byly naplněny znaky takových okolností – nebezpečí či útok přímo hrozící, přiměřenost obrany při útoku a odvratitelnost nebezpečí při krajní nouzi. K těmto okolnostem proto státní zástupce jen obecně uvedl, že je považuje za nenaplněné a pro absenci argumentace dovolatele se k této námitce z hlediska hmotněprávního nemůže blíže vyjádřit. Stejně se z důvodu absence konkrétnější argumentace nemůže blíže vyjádřit ani k námitce „zjevného rozporu rozhodnutí s provedeným dokazováním“.

Pokud jde o výhrady proti dokazování a učiněnému skutkovému zjištění, připomněl státní zástupce, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Za situace, kdy byly podstatným zdrojem důkazů proti obviněným odposlechy a svědecké výpovědi poškozených osobně slyšených nalézacím i odvolacím soudem, považoval za obtížné zrevidovat výsledek takového dokazování v dovolacím řízení. Proto jen konstatoval, že zpochybňují-li dovolatelé skutková zjištění soudů tím, že uvádějí skutková zjištění alternativní, spíše tím uplatňují zásadu in dubio pro reo, která samotná žádný z dovolacích důvodů založit nemůže. Co se týče odmítnutí důkazních návrhů obhajoby, s těmito se odvolací soud vypořádal v bodech 49. a 50. vcelku věcně adekvátním způsobem.

V těchto částech proto považoval státní zástupce dovolání za dílem neodpovídající dovolacím důvodům a dílem za zjevně neopodstatněné.

Námitka, prostřednictvím které dovolatel P. Z. brojí proti posouzení svého jednání vůči poškozenému Z. K. jako přečinu lichvy, podle názoru státního zástupce odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Právní posouzení tohoto skutku však považoval za správné. Odvolací soud splnil pokyn soudu dovolacího, aby právní posouzení skutku řádně odůvodnil (viz body 70. až 73. rozsudku). Dovolatel zopakoval námitku o potřebě peněz poškozeného jen na jeho podnikání a odkázal na dvě judikaturní rozhodnutí. V případě prvního poškození v rozhodné době nepodnikali, neměli dosud z podnikání žádné závazky. Ve druhé věci pak postrádal Nejvyšší soud skutková zjištění, z nichž by bylo patrno, že se poškození nacházeli v tísni. Prvá judikovaná věc se popsanými okolnostmi liší od věci dovolatele. Druhá pak jen potvrzuje potřebu tíseň prokázat. Podle popisu skutku této části rozsudku odvolacího soudu byl poškozeným podnikatel, který by ukončením svého podnikání zasáhl do životů mnoha lidí – svých zaměstnanců i obchodních partnerů. Takovou situaci považoval státní zástupce z hlediska znaku „tíseň“ za diametrálně odlišnou od prvého judikátu týkajícího se situace, kdy poškození pouze hodlali s podnikáním započít. Proto je přiměřené dovodit stav tísně z potřeby peněz k dokončení zakázek z již probíhajícího podnikání. V případě poškozeného K. je situace právě taková. Znak tísně tedy byl naplněn, právní posouzení skutku je správné a dovolání tak v této části zjevně neopodstatněné.

K námitce stran promlčení trestního stíhání státní zástupce uvedl, že podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku počíná promlčecí doba běžet od okamžiku účinku nebo od ukončení jednání. Z popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolatel P. Z. přijímal plnění z lichvy až do roku 2007 a nakonec toto plnění vymáhal podáním návrhu na exekuci ze dne 8. 4. 2009. Své jednání tedy neukončil dříve než v dubnu 2009. Přitom již od jara 2011 se měl dopustit jednání popsaného v části I) a) rozsudku odvolacího soudu, které bylo posouzeno jako zločin vydírání s přísnějším trestem, než jaký hrozil za přečin lichvy. Podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se v takovém případě promlčecí doba přerušuje a začíná běžet promlčecí doba nová. Od „jara 2011“ tedy běžela nová tříletá promlčecí doba, která by skončila teprve „na jaře“ 2014. V létě 2013 však již bylo zahájeno dovolatelovo trestní stíhání. Z hlediska dovolání by předmětná námitka odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. V každém případě by se jednalo o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť dovolatelovo trestní stíhání nepřípustné nebylo.

Pokud jde o námitku proti posouzení skutku pod bodem I. 5) jako přečinu nedovoleného ozbrojování, státní zástupce poukázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016, a plně odkázal na body 78. a 79. rozsudku odvolacího soudu. Pro úspěšné uplatnění účinné lítosti při domovní prohlídce je nezbytné předání zbraně a střeliva orgánům činným v trestním řízení v době, kdy účinná lítost může být uplatněna. To plyne i z dovolatelem citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. V judikované věci byly zbraně u obviněného nalezeny v šestiměsíčním období, kdy podle čl. II bod 1. citovaného zákona č 170/2013 Sb. bylo možno zbraně beztrestně odevzdávat. Velký senát se tedy zabýval situací od obviněného časově zcela odlišnou a shrnul, že „podmínkou pro závěr o zániku trestní odpovědnosti obviněného z důvodu aplikace čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. v průběhu tzv. zbraňové amnestie je jeho aktivní jednání spočívající v dobrovolném a faktickém odevzdání nelegálně držené zbraně do úschovy policie nebo jejím přenechání ve prospěch státu, nebo alespoň jednání, z něhož konkrétně vyplývá jeho úmysl neoprávněně přechovávanou zbraň dobrovolně odevzdat do úschovy policie či přenechat ve prospěch státu.“ Za podstatné státní zástupce považoval, že dovolatel vydal zbraň a střelivo před zahájením domovní prohlídky konané dne 24. 6. 2013, což nakonec i on sám uvádí ve svém dovolání. Zákon č. 170/2013 Sb. však nabyl účinnosti až téměř rok poté – dne 1. 7. 2014. V době konání domovní prohlídky tedy ohledně trestného činu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku nebylo možno uplatnit účinnou lítost, neboť to v té době žádný právní předpis neumožňoval. Účinná lítost nebyla a není u tohoto trestného činu přípustná ani podle obecného ustanovení § 33 tr. zákoníku. Dovolatel se tak v podstatě domáhá zpětné účinnosti zákona, kterou se ani uplatněný judikát nezabýval.

Státní zástupce se nakonec vyjádřil také k poznámce dovolatele, že odvolací soud výslovně neuvedl, že ohledně nedovoleného ozbrojování zůstal odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Dovolatel neuvedl, že by se jednalo o vadu rozsudku odvolacího soudu, a ani neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto jen pro úplnost poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22, a na skutečnost, že se soud vypořádal se všemi podstatnými námitkami dovolatele v již uvedených bodech 78. a 79., kde věcně vysvětlil, proč zůstal rozsudek nalézacího soudu v bodu I. 5) nedotčen.

Státní zástupce shrnul, že námitky uvedené dovolatelem P. Z. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Námitky uvedené dovolatelem J. J. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání dovolatele P. Z., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání dovolatele J. J., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, že je obvinění podali včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění explicitně odkázali na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V kontextu uplatněných dovolacích důvodů je zapotřebí poznamenat, že byť obviněný P. Z. v podaném dovolání formálně neodkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., v části dovolání týkající se přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku uvedený dovolací důvod fakticky uplatnil, když namítl nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. Za této situace s přihlédnutím k obsahu podání (§ 59 odst. 1 tr. ř.) považoval dovolací soud dovolání opřené rovněž o citovaný dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162). Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněných obsaženým v jejich dovoláních nelze přisvědčit.

K opomenutí důkazů, které obvinění v dovolání naznačili, když uvedli, že odvolací soud zamítl veškeré jejich důkazní návrhy a označil je za nadbytečné a nedůvodné, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Výtky obviněných směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, neboť Vrchní soud v Praze povinnostem stanoveným judikaturou Ústavního soudu dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč některým návrhům na provedení dokazování nevyhověl a jako nadbytečné a nedůvodné je zamítl, přičemž nutno podotknout, že některé důkazní návrhy obhajoby odvolací soud akceptoval. Odvolací soud konstatoval, že obhajoba se domáhá v drtivé většině opakovaní důkazů již provedených před soudem prvního stupně, tedy v rozsahu, který by zcela nahrazoval činnost nalézacího soudu (§ 263 odst. 6 tr. ř.), přitom dokazování bylo před odvolacím soudem doplněno o stěžení důkazní prostředky, a to o výslechy svědků V. B., Z. K. a S. R. a o listinné důkazy, které se týkají obviněných a dotčených obchodních společností. Odvolací soud tak učinil proto, aby mohl tyto výpovědi sám hodnotit a mohl se tak případně odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zdůraznil, že byly-li již v průběhu hlavního líčení navrhované důkazy provedeny, není žádný rozumný ani logický důvod znovu je mechanicky opakovat (připomínat), když hodnocení důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, který je provádí a následně hodnotí. Podle odvolacího soudu se obhajoba domáhala revize hodnocení obsahu důkazů již provedených, a to ve prospěch obviněných. Odvolací soud uzavřel, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému zjištění skutkového vztahu, o němž důvodné pochybnosti nevznikají, čímž si vytvořil základ pro rozhodnutí ve věci i stran skutků, které byly předmětem odvolání ze strany obou obviněných. Doplnil, že nadto nelze očekávat s ohledem na značný časový odstup od spáchání trestné činnosti (9 až 16 let) důkazní přínos opakovaných, popř. nových svědeckých výpovědí. S tímto vypořádáním důkazních návrhů obsažených v bodě 49. až 50. se lze ztotožnit s přihlédnutím k níže zmíněnému hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, návrhy na doplnění dokazování tedy byly vypořádány a nelze hovořit o vadě důkazů opomenutých.

Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 481. až 510. rozsudku nalézacího soudu, body 61. až 66. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolací soud přesto nad rámec výše uvedeného doplňuje následující. Svým usnesením ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 362/2021, zrušil předchozí rozsudek vrchního soudu ze dne 23. 7. 2020 mj. i v bodě 1), jímž byla vyslovena vina obou obviněných skutkem spočívajícím ve vydírání poškozeného V. B. Důvodem byl především nesoulad skutkové a právní věty, resp. nevyjádření veškerých zákonných znaků (objektivní i subjektivní stránky) návodu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku u obviněného J. J. Vytčena byla i nesrozumitelnost odůvodnění výše způsobené škody a netransparentnost adekvátní kalkulace. V podrobnostech viz body 27. až 31. výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. V případě opakovaného, aktuálními dovoláními napadeného rozsudku odvolacího soudu lze (až na vadu formulace skutku zmíněnou níže) konstatovat, že dovolací soud doplnil dokazování, vytvořil si tak dostatečný prostor ve smyslu § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., aby se při novém rozhodnutí o vině obviněných mohl v rozsahu a způsobem, který považoval za nutný, odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zároveň své hodnotící pasáže podrobněji rozvedl a odkázal i na stěžejní důkazy, pro které nepřisvědčil skutkové verzi obhajoby a považoval ji za vyloučenou i přes některé problematické aspekty osoby poškozeného, včetně pokusu uplatnit zjevně falšovanou směnku v neprospěch obviněného J. J. – viz skutek pod bodem I) b).

Oba dovolatelé brojili na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména proti věrohodnosti poškozeného, že vůbec proti němu bylo použito jakéhokoli nátlaku, a proti závěru soudů nižších stupňů, že existovala pohledávka společnosti A. G. z šesti faktur v souhrnné výši 4 212 578 Kč, ačkoli tyto faktury byly řádně uhrazeny. Na to vázali z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. též námitku právní kvalifikace, tedy zejména že proti nekalému postupu poškozeného bylo namístě se bránit a že je vadný i propočet výše škody způsobené trestnou činností, neboť poškozený neuplatňoval (v předmětném období, v insolvenčním řízení, v tomto řízení trestním) nárok na její náhradu buď vůbec, nebo v podstatně nižší výši.

Stran otázky údajného uhrazení předmětných faktur soudy nižších stupňů správně poukázaly na relevantní okolnosti provázející údajné platby z faktur k rukám poškozeného, které se snažili dovolatelé prezentovat jako prokázané a odkazovali na již výše zmíněný obsah spisu Policie České republiky Rumburk sp. zn. KRPU-23298/TČ-2010, s jehož obsahem se nalézací soud náležitě vypořádal v bodě 501. rozsudku způsobem, který konvenuje i s vyjádřením, svědkyně Š. L., tehdejší jediné formální jednatelky a společnice A. G. Ona i svědkyně I. B. popsaly v obsahové shodě s V. B. existenci pohledávky z faktur, kterou poškozený intenzivně řešil, byl na něj vyvíjen nátlak, aby pohledávky odprodal za co nejnižší cenu, a byl v tomto ohledu velmi intenzivně kontaktován k jeho nelibosti obviněným P. Z. Když svědkyně Š. L. zaregistrovala v rámci insolvenčního řízení doklady o údajných úhradách faktur, iniciovala trestní oznámení, trestní řízení však bylo zastaveno, když Policie České republiky Rumburk obdržela doklady o údajných úhradách faktur bez dalšího ověřování. Přitom poškozený i svědkyně Š. L. striktně jakoukoli úhradu popřeli. Soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že data vystavení faktur a data úhrady v hotovosti jsou velmi netypicky shodná, měly být hrazeny hotově částky, které převyšují zákonný limit stanovený zákonnou úpravou o maximálních možných částkách hrazených v hotovosti podle zákona č. 254/2004 Sb., domovní prohlídkou v sídle E. J. byl nalezen licenční klíč k přístupu do účetnictví A. G. byly nalezeny nepodepsané příjmové doklady s různými částkami, které měla A. G. obdržet, ve vozidle obviněného J. J. byl nalezen souhrn faktur vydaných A. G. obsahující i faktury předmětné (data úhrady těchto faktur na zajištěném seznamu a na dokladech potvrzujících úhradu jsou rozdílná). V neposledním případě bylo velmi názorně nejméně na jednom případě demonstrováno, že poškozený platbu z faktur fakticky nemohl obdržet, neboť se v daný okamžik nacházel v letadle směřujícím do USA. Pokud dovolatelé tyto skutečnosti zpochybnili možností neprávně uvedeného data úhrady na dotyčném dokladu, jde pouze o řetězící se námitky k obsahu důkazů (poté, co předchozí námitka byla vypořádána) a jejich relativizaci a ve svém souhrnu pak o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudem, který však nepostrádá elementární logiku a představuje dílčí skutkový závěr souladný s obsahem provedených důkazů. Doplnit lze v těchto souvislostech obsah procesně využitelných odposlechů telekomunikačního provozu, na něž poukázal konkrétním výčtem odvolací soud (bod 61. rozsudku), z nichž vyplývá evidentní snaha obou obviněných zmocnit se originálů předmětných faktur, kdy zejména obviněný P. Z. obviněnému J. J. závazně slibuje, že „B. na E. zapomene a jestli existují nějaké doklady o dluhu, tak je Z. J. přinese“ (hovor obviněných z 12. 5. 2011 11:25 hod.). Zcela logickým a oprávněným je tak skutkový závěr soudů, že pohledávka společnosti A. G. existovala, jednotlivé faktury nebyly uhrazeny, čímž se obvinění cítili oprávněně ekonomicky ohroženi (hovoří v telefonátech i ve zjevném kontextu s poškozeným V. B. o nežádoucím „okusování společnosti E.“ atd.). Nakonec samotné završení skutku pod bodem I) a) podle jeho popisu svědčí o tom, že vůle obviněných byla za evidentně nevýhodných podmínek poškozenému vnucena a tento (pod nátlakem) zcela rezignoval na kompletní vymožení pohledávky. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatelů na některé listiny, které vztahy mezi oběma společnostmi deklarují odlišně, popř. poukaz na obsah policejního spisu, který se s námitkami neuhrazení faktur nevypořádal, apod. Pakliže měly být předmětné faktury zcela uhrazeny, nejeví se logickým, aby obvinění vůbec byli ochotni natolik agilně s poškozeným jednat o odkupu těchto pohledávek, sice za zlomek hodnoty, nicméně stále za částku a automobil v celkovém finančním rozsahu 410 000 Kč.

Soudy se v návazn