6 Tdo 49/2021 – Nejvyšší soud

6 Tdo 49/2021-183 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný B. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 10/2020, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 T 10/2020. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 T 10/2020, byl obviněný B. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. 2. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 7. 12. 2019 okolo 15:00 hodin v blízkosti silnice č. III/14136, která spojuje osady XY a XY, nedaleko XY, na veřejně přístupných pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY, okres Prachatice, nejprve vulgárně nadával I. V., narozené XY, slovy ,hajzle, svině‘, poté jí vzal z ruky klíče od jejího osobního automobilu a šermoval jí rukou sevřenou v pěst před obličejem, následně jí tyto klíče vrátil, avšak stoupl si před dveře automobilu a znemožňoval I. V., aby do něj nastoupila a odjela, poté jí chytil za šálu, strhl ji na zem, načež I. V. sdělil, že jestli bude něco hlásit, tak jí ,rozbije hubu‘, přičemž jí držel ruku sevřenou v pěst u obličeje, a tímto jednáním způsobil I. V. zhmoždění pravého stehna - hematom a otok podkoží o velikosti 10 x 8 cm, zhmoždění zadní části zad a pánve - blok obou sakroiliakálních skloubení (křížokyčelních kloubů) a blok lumbosakrální (bederní a křížové) části páteře v rozsahu obratlů L2 až S, přičemž tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a I. V. po dobu přibližně 3 týdnů podstatným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí poraněných míst, omezením hybnosti bederní páteře a nutností klidového režimu, který jí znemožňoval pracovat a běžným způsobem pečovat o domácnost“. 3. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 400 Kč, celkem 12.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by výkon tohoto trestu mařil, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 845 Kč. 4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. 5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný B. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by napadl poškozenou. Soud prvního (i druhého) stupně vycházel pouze z tvrzení poškozené, jejíž výpovědi se lišily v přípravném řízení a v řízení před soudem. Ve věci nebyly zajištěny žádné jiné důkazy a stopy, nebyli zde žádní očití svědci, poškozená poukazovala pouze na osoby, kterým se po události měla telefonicky svěřit a jejichž výpovědi se rovněž rozcházely. 7. Proti výpovědi poškozené stála v řízení výpověď do věku 57 let soudně netrestaného obviněného, která byla koherentní od samého počátku řízení v tom, že k jednání popisovanému poškozenou ve skutečnosti nikdy nedošlo. V daném případě soudy pochybily, když nedodržely judikaturu Ústavního soudu k zásadě in dubio pro reo. Soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a osob, kterým se měla poškozená po incidentu údajně telefonicky svěřit. Na dané dopadá nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Věrohodnost svědka J. F. byla obviněným rozporována u nalézacího i odvolacího soudu, kdy k tvrzení, že svědek obviněnému velmi škodí a je přikloněn na stranu poškozené, nebylo žádným způsobem přihlédnuto. Soudy nenaplnily své povinnosti, „když se nedostatečně nevypořádaly s odůvodněním svých rozhodnutí“, a postupovaly tak v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04. Také neřešily existující rozpor mezi důkazy, přiklonily se pouze k tvrzení poškozené. Obhajoba má v řízení za zcela nedostatečně prokázanou věrohodnost poškozené, navíc za předpokladu, kdy je rozsudek postaven pouze na jejím tvrzení. Soudy opomněly zkoumat její věrohodnost formou znaleckého posudku. Jedinou cestou, jakou nalézací soud zkoumal věrohodnost poškozené, bylo konstatování, že její opis z rejstříku trestů je čistý, zatímco pominul fakt, že trestní rejstřík a evidence přestupků obviněného jsou rovněž čisté, včetně jeho kladného hodnocení ze zaměstnání. Odvolací soud konstatoval, že není třeba doplňovat dokazování ohledně věrohodnosti poškozené, další důkazy považoval za nadbytečné. Takové závěry jsou vzhledem k zásadě presumpce neviny zcela nedostačující. 8. K věrohodnosti poškozené je znepokojujícím faktem to, že se v rámci jejích výpovědí objevují rozpory. Soud neodůvodnil skutečnost rozporných výpovědí, kdy se obhajoba domnívá, že se nejedná o nepodstatné odchylky, ale o podstatu celého řízení. Dalším znepokojujícím faktem ohledně věrohodnosti poškozené je to, že incident nenahlásila okamžitě, ale až 5 dní po údajném napadení, což se jeví jako uměle vykonstruované a vymyšlené. Obhajoba dokládala motivy poškozené. Soudy pouze uzavřely, že se to jeví jako nepravděpodobné, ačkoliv to nikdy nebylo vyvráceno, naopak ze spisu vyplývala konfliktnost vztahu poškozené a obviněného. V rámci trestního řízení ovšem musí být dané prokázáno na jisto, soud nesmí vycházet pouze ze své domněnky. 9. Dále obviněný namítl, že v řízení nebyla věnována dostatečná pozornost zkoumání újmy na zdraví, která měla vzniknout poškozené, ačkoliv to může mít zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. Zranění zachycená v lékařské zprávě a zranění, která popsala obviněná u soudu, nemohou být shodná. V lékařské zprávě jsou popsána zranění způsobená pádem ze stoje, oproti tomu soud vycházel z výpovědi poškozené, která tvrdí, že spadla pouze z podřepu. Nehledě na to soudy ve svém rozhodnutí pouze konstatovaly, že poškozená byla 8 dní v pracovní neschopnosti a že byla omezena v běžném způsobu života v délce 3 týdnů. Není ovšem jasné, jak k tomuto závěru dospěly. Poškozená vyhledala lékařské ošetření až po 5 dnech od tvrzeného útoku a na nemocenskou nastoupila až 6. den poté, co byla vyslechnuta na Policii České republiky. Toto její počínání nevzbuzuje důvěru ohledně skutečného vzniku zranění i tvrzené bolestivosti. Ve spise je založena pouze jediná lékařská zpráva praktického lékaře ze dne 12. 12. 2019. Orgány činné v trestním řízení se jí nijak blíže nezabývaly, nebyl přibrán soudní znalec, policejní orgán se spokojil s vyjádřením téhož praktického lékaře, který zprávu vystavil, že způsob zranění odpovídá tomu, co uvedla poškozená. Takový postup je za situace, kdy výpověď poškozené má být jediným důkazem, nezákonný. 10. Podle obviněného byly orgány činné v trestním řízení povinny přibrat k vyhodnocení zranění a mechanismu jeho vzniku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a úrazová chirurgie. Bylo totiž třeba zvláště pečlivě zkoumat, zda zranění, která poškozená demonstrovala, skutečně mohla vzniknout napadením ze strany obviněného způsobem, který popsala. Bylo by vhodné získat souhlas poškozené s kompletním vyžádáním její lékařské dokumentace, neboť v řízení vyšlo najevo, že poškozená se léčila dlouhodobě se zády, a to u specialistů – konkrétně MUDr. S., který ve věci nebyl vůbec osloven. 11. Následně dovolatel připomněl, že byl shledán vinným též přečinem výtržnictví, což nalézací soud odůvodnil pouze tím, že je nepochybné, že k jednání došlo na místě veřejnosti přístupném, byť je nutno přihlédnout k tomu, že v uvedeném místě je minimální provoz a občané se zde téměř nepohybují (jedná se o samotu u lesa). Podle názoru obhajoby je však takový závěr zcela vágní a směřuje proti výkladu zákonného znaku místa veřejnosti přístupného, jak byl vyložen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019. Soud se dále nevypořádal s podmínkami, za jakých lze obviněného uznat vinným trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoník