6 Tdo 49/2023 – Nejvyšší soud

6 Tdo 49/2023-821 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 140/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 10 T 140/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 4. 2018 v 9:45 hodin řídil nákladní automobil LIAZ, RZ: XY, po silnici I/3 ve směru Praha - Benešov, v km 8,11 v katastru obce XY nevěnoval dostatečnou pozornost provozu a nestačil včas reagovat na před ním jedoucí osobní vozidlo Mercedes - Benz Viano, RZ: XY, které řídil Y. J. P., při intenzivním brzdění vlivem závady na brzdovém systému, kdy u vozidla zcela nebrzdilo pravé přední kolo, o čemž obžalovaný, který vozidlo pravidelně užíval, věděl, uvedl vozidlo do smyku, přejel částečně vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde se bočně střetl s protijedoucím osobním vozidlem Peugeot 3009, RZ: XY, s řidičkou M. Š. H., a poté pravým předním obrysem jim řízeného vozidla narazil do levého boku protijedoucího osobního vozidla Ford Mondeo, RZ: XY, které řídil L. Z., nákladní vozidlo se následně stočilo a narazilo zadním obrysem do levého boku protijedoucího osobního vozidla Škoda Rapid NH, RZ: XY, s řidičem J. R.; při nehodě utrpěl poškozený L. Z. polytrauma s dominujícím poraněním kraniocerebrálních a nitrohrudních orgánů s hospitalizací v Ústřední vojenské nemocnici v XY do 12. 6. 2018 a následnou odbornou léčbou, která doposud trvá a důsledkem jeho zranění je invalidita třetího stupně dle § 39 odstavec 2 písmeno c) zákona č. 155/1995 Sb., kdy z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u poškozeného poklesla jeho pracovní schopnost o 75 %, dále došlo ke zranění J. R., který utrpěl tržnou ránu nad levým obočím a distorzi C páteře s dobou léčení a pracovní neschopností do 17. 7. 2018, přičemž veškerá zranění poškození utrpěli proto, že J. P. jako řidič vědomě porušil důležité povinnosti, které mu ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně ustanovení § 5 odstavec 1 písmeno a), b), kdy užil vozidlo, které nesplňuje technické podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích“. 2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému L. Z. škodu ve výši 3.105 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený L. Z. odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu také uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud na tomto místě uvádí, že v dané věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1131/2021, jímž podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 10 To 116/2021, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 T 140/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 10 To 188/2022 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Nejdříve shrnul závěry z předchozího (výše citovaného) usnesení Nejvyššího soudu. Následně namítl, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti podrobně rozebral své výhrady ke zjištění, kdo vyvolal nebezpečnou situaci, vyjádřil své přesvědčení o tom, že provedené důkazy neposkytují v žádném případě spolehlivý podklad pro závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Vytkl jednostranné a tendenční hodnocení provedených důkazů v jeho neprospěch v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Na základě konkrétních výtek k provedeným důkazům pak uvedl, že existuje-li více hypotéz o průběhu nehodového děje, přičemž žádná z nich nebyla provedeným dokazováním spolehlivě potvrzena, resp. ty zbylé nebyly dokazováním spolehlivě vyvráceny, měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů podle něj postupovaly v rozporu se závěry prezentovanými v jím citovaných nálezech Ústavního soudu. Skutkové zjištění o tom, že se plně nevěnoval řízení, nahradily pochybnou úvahou opírající se o nejednoznačný výklad výpovědi svědka G. Uzavřel proto, že pochybnosti o průběhu nehodového děje nebyly provedeným dokazováním odstraněny, a nelze tak bez důvodných pochybností učinit závěr, že prvotní příčinou nehodového děje bylo to, že se dostatečně nevěnoval řízení nákladního vozidla a nesledoval situaci v provozu. 6. Obviněný následně rozvedl své námitky k závěru soudů nižších stupňů, že příčinou smyku vozidla LIAZ byl stav pravé přední brzdy. I stran této otázky – technický stav vozidla – namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, byl podle něj zjištěn neúplně. Odvolacímu soudu vytkl, že se nijak nevypořádal s argumenty obhajoby, jimiž bylo poukazováno na pochybení znalce při zkoumání technického stavu vozidla. Nevypořádal se ani s hodnocením znaleckého posudku znalce Zelenky znalcem Ing. Topolem. Vzhledem k důvodným pochybnostem o správnosti a úplnosti závěrů znaleckého posudku znalce Zelenky, na které obhajoba setrvale upozorňovala a jejichž důvodnost doložila vyjádřením jiného znalce z oboru strojírenství a doprava, měly podle názoru obviněného soudy přibrat znalce z oboru strojírenství k vypracování revizního znaleckého posudku, avšak odvolací soud tento důkazní návrh zamítl. Případně měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo učiněn závěr, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že závada pravé přední brzdy byla příčinou (či jednou z příčin) dopravní nehody. 7. Ve vztahu k porušení povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále také jen „zákon o silničním provozu“) obviněný namítl, že ani v novém řízení nebylo prokázáno, že by o závadě na brzdném systému věděl, nebo o ní vědět měl a mohl. Soudu prvního stupně vytkl, že aniž by nějak významně doplnil po zrušení svého prvního rozsudku dokazování, změnil svůj závěr o naplnění subjektivní stránky nově tak, že (obviněný) o závadě věděl. Ve zrušeném rozsudku soud prvního stupně přitom dovodil zavinění ve formě nevědomé nedbalosti z údajného porušení povinnosti kontrolovat technický stav vozidla. Soud prvního stupně sice podle něj vyhověl požadavku Nejvyššího soudu vyjádřit zavinění ve vztahu k použití vozidla se závadou na brzdném systému ve skutkové větě, z pravidelného užívání vozidla ale takovou vědomost dovodit nelze, neboť znalec Ing. Tesař potvrdil, že při běžné jízdě nemusel řidič závadu na brzdném systému zjistit. Obviněný tedy poukázal na to, že vozidlo mělo platnou technickou prohlídku ze dne 16. 8. 2017, byl zkontrolován jeho technický stav (včetně brzd) před opětovným uvedením do provozu dne 23. 3. 2018, aniž by ke kontrole oprávněná osoba (svědek B.) zjistila na vozidle závady bránící jeh