6 Tdo 564/2024

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 10 T 6/2019-3591, byl obviněný Ing. David Šaffer, MBA (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [pod body ad 2.a), b)], jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

jako předseda představenstva společnosti RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, se sídlem Mečová 358, 602 00 Brno, v úmyslu vylákání neoprávněného získání finančních prostředků a jejich neoprávněného použití, dne 24. 5. 2012 podal za tuto společnost žádost o poskytnutí úvěru a dne 11. 6. 2012 v Praze, se společností Metropolitní spořitelní družstvo, IČO 255 71 150 (dále jen MSD), uzavřel jménem této společnosti smlouvu o úvěru č. 500985037, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 34 000 000 Kč, za účelem nákupu nemovitostí, se splatností jistiny do 30. 6. 2014, při uzavírání smlouvy učinil mimo jiné prohlášení, že k datu uzavření smlouvy společnost plní své závazky uvedené v úvěrových obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy a že jeho prohlášení obsažená v žádosti o úvěr jsou aktuální, pravdivá a úplná, podpisem úvěrových obchodních podmínek MSD učinil dále mimo jiné prohlášení, že MSD poskytl veškeré informace a dokumenty nezbytné pro posouzení finanční a majetkové situace společnosti a nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování MSD, zda nebo za jakých podmínek lze klientovi úvěr poskytnout, rovněž učinil písemné prohlášení, že informace a dokumenty, které MSD poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti, přičemž: a) při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje týkající se hodnoty předmětu zajištění, specifikovaného v čl. V., bod 1. a čl. III., bod 4, písm. c) úvěrové smlouvy, kterými jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 229, vedeném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, katastrální území Vyklice, obec Chabařovice, konkrétně jmenované ve výroku rozsudku, jejichž majitelem byla společnost RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, kdy za účelem navrhovaného zajištění předložil jako podstatnou přílohu žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru znalecký posudek č. 1038-076/2012, vypracovaný dne 23. 5. 2012 Ing. Vlastimilem Hudečkem, znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializací oceňování nemovitostí, pro objednavatele posudku společnost RAY-ON a.s., za účelem „zjištění ceny nemovitosti“, který cenu obvyklou tržní výše uvedených pozemků (kromě pozemkové parcely č. 293) stanovil ke dni 23. 5. 2012 na částku 43 236 620 Kč, ačkoliv obžalovaný Ing. David Šaffer jako předseda představenstva společnosti RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, která byla majitelem pozemků určených pro výstavbu fotovoltaických elektráren (dále jen FVE) a v té době byla jejím předmětem podnikání mimo jiné výstavba a provozování FVE, věděl, anebo musel vědět, že v době ocenění těchto pozemků a také v době předložení žádosti o úvěr, již byla značně snížena podpora FVE spočívající v dotovaných výkupních cenách elektrické energie z FVE z nově vybudovaných zdrojů, obchod na daném segmentu trhu byl již značně omezen a FVE se již prakticky nestavěly, a tedy že částka stanovená znalcem Ing. Vlastimilem Hudečkem (samostatně trestně stíhaným) zcela neodpovídá realitě, zejména pak s ohledem na skutečnost, že tyto nemovitosti společnost RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, zakoupila dne 6. 9. 2010 od Města Chabařovice za částku 6 766 370 Kč za účelem výstavby FVE, přičemž ze znaleckého posudku č. 33-466/2017, vypracovaného na žádost policejního orgánu dne 21. 7. 2017 společností Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o., vyplývá, že obvyklá cena (tržní hodnota) předmětných pozemků ke dni 23. 5. 2012 činila celkem 333 800 Kč, tedy více jak 129x méně, než v případě výše uvedeného ohodnocení Ing. Vlastimilem Hudečkem, b) část finančních prostředků z poskytnutého úvěru, minimálně částku 30 000 000 Kč použil v rozporu s účelem poskytnutého úvěru, kdy úvěrové prostředky ve výši 34 000 000 Kč, byly v souladu s uzavřenou a schválenou smlouvou odeslány z účtu Metropolitního spořitelního družstva č. 221475587/0300 a dne 15. 6. 2012 připsány na účet společnosti RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, č. 2102492957/2700, z tohoto účtu v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou a neplněním podmínek této smlouvy, byla dne 19. 6. 2012 z blíže nezjištěných důvodů převedena částka ve výši 15 000 000 Kč na účet č. 2106960666/2700 společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., IČO 286 08 119, a dne 26. 6. 2012 byla z blíže nezjištěných důvodů převedena částka ve výši 15 000 000 Kč na účet č. 2102525915/2700 společnosti Realitní a.s., IČO 271 34 784, přičemž od společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., ani od společnosti Realitní a.s., ani prostřednictvím těchto společností, společnost RAY-ON a.s. žádné nemovitosti nezakoupila; z poskytnutého úvěru pak do 30. 9. 2013 obžalovaný Ing. David Šaffer za společnost RAY-ON a.s. splatil pouze úroky na účet MSD v celkové výši 3 639 752,05 Kč a jistinu ve výši 34 000 000 Kč dle smluvních podmínek již nesplatil, a tedy s ohledem na hodnotu zastavených nemovitostí, vyčíslenou znaleckým posudkem vyhotoveným společností Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o., na částku celkem 338 300 Kč (včetně poz. parcely č. 293 v hodnotě 4 500,00 Kč stanovené znaleckým posudkem) a splacené úroky, způsobil poškozené společnosti Metropolitní spořitelní družstvo, IČO 255 71 150, se sídlem Balbínova 404, 120 00 Praha, škodu ve výši nejméně 30 021 947,95 Kč.

Obviněný byl odsouzen za tento zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 T 109/2020, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest vyměřený jako 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činní 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 T 109/2020, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Týmž rozsudkem byl odsouzen spoluobviněný P. K. pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem ad 1.), a byl mu uložen trest.

O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém oddělitelném výroku ohledně obviněného P. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rostislava Sochora dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Obviněný namítá, že z jeho výpovědi, jakož i výpovědí Ing. Vlastimila Hudečka a Ing. Jiřího Brůhy vyplývá, že to nebyl on, kdo opatřil podklady pro žádost o úvěr, objednal znalecký posudek či doručil podklady MSD. Tvrzení v popisu skutku je tak jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy. Pracovníci MSD a dokumentace k úvěru jednoznačně dokládají, že MSD určovalo, že se žadatelé mají obracet na spolupracující soudní znalce. Důkazy dále prokazují, že MSD provádělo hodnocení podkladů samo a on ho nemohl nijak ovlivnit. Znalecký posudek vypracovaný Ing. Vlastimilem Hudečkem nečetl, ani s ním nepřišel před zahájením trestního stíhání do styku. Neposkytl tomuto znalci ani žádné informace nebo podklady. Z provedených důkazů proto nemůže plynout závěr, že by měl MSD v čemkoli uvést v omyl.

Ve věci byly provedeny důkazy, z nichž je zřejmé, že v době podání žádosti o úvěr existovala správní rozhodnutí umožňující využít nemovitosti k výstavbě FVE nebo záložního zdroje FVE. Tímto se Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o. (dále jen „Appraising Alpha“) nezabýval. Zároveň zástupce znaleckého ústavu nebyl schopen vysvětlit, proč ke srovnání použil zemědělské pozemky vzdálené přes 100 km. Připustil však, že v bezprostřední blízkosti pozemků se nachází od roku 2010 fungující FVE, která prodávala elektřinu za vysoké garantované ceny z tohoto roku. Zamýšlený a povolený záložní zdroj FVE znamenal, že by zde byla ukládána drahá elektřina produkovaná FVE. Argument o poklesu výkupních cen elektřiny proto postrádá význam. Znalecký ústav APELEN Valuation a. s. měl na rozdíl od ústavu přibraného policií k dispozici kompletní účetní dokumentaci společnosti RAY-ON a. s., správní rozhodnutí apod., přičemž jeho závěr potvrdil, že zajištění úvěru bylo dostatečné.

Obviněný taktéž upozornil, že v oboru oceňování nemovitostí byl laik. Znalecký posudek byl předložen na výslovnou žádost MSD a on jeho význam pro rozhodování o úvěru neznal. V době předložení žádosti o úvěr vědomě neuváděl nic nepravdivého o poměrech společnosti a nic ohledně ní ani nezatajil či nezkreslil. Pokud MSD po vlastním hodnocení dospělo k závěru, že podklady a zajištění jsou dostatečné, sotva ho mohl uvést v omyl. Poukázal dále na skutečnost, že závěry Appraising Alpha stojí prokazatelně na neúplných a nesprávných předpokladech a jsou v příkrém rozporu jednak se závěry posudků znaleckého ústavu APELEN Valuation a.s. a znalce Ing. Aloise Batěka, jednak se skutečností, že část předmětných pozemků byla vydražena za cenu mnoha milionů korun.

Soud prvního stupně odmítl zásadní důkazy hodnotit a některé dokonce i provést (výslech zpracovatele posudku za APELEN Valuation a.s. a JUDr. Kateřiny Martínkové). Závěr, že uvedl MSD v omyl, odporuje jakémukoli myslitelnému hodnocení provedených důkazů. Stojí pouze na jediném, zjevně neudržitelném důkazu a domněnkách. Pomíjí, že pohledávka neměla být zajištěna jenom předmětnými nemovitostmi, ale také veškerým majetkem RAY-ON a.s. a jeho vlastním. Pokud soudy argumentují, že byla splacena jen část dluhu, za jeho působení společnost závazky splácela, následné okolnosti nijak nesouvisí s jeho jednáním. Taktéž jeho odsouzení v jiné věci se zcela odlišnými skutkovými okolnostmi je pro závěr o jeho vině zcela bez významu.

K druhé části skutku namítl, že z provedených důkazů vyplývá, že důsledně respektoval účelové určení úvěru. Bylo to právě MSD, které ho přesvědčilo k investicím do nemovitostí a doporučilo společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s. a Realitní a.s. MSD je výslovně označil za schopné partnery a dobré reference měl i od dalších osob. Pokud nastal problém s vrácením zaplacených záloh, jde o selhání těchto společností, a nikoli jeho. Krom toho tyto problémy nastaly až po poskytnutí úvěru a on je nemohl předpovídat. Pokud snad bylo s činností těchto společností něco v nepořádku, nelze činit závěr, že se na tom podílel. Krom toho nelze ze skutkové věty zjistit ani, jakým způsobem měl naplnit znaky skutkové podstaty – postupovat v rozporu se smlouvou. I kdyby některý z dlužníků MSD využil prostředky neoprávněně, nejde o důkaz, že on o tom věděl, nebo snad sám jednal protiprávně.

Obviněný dále poukázal na „procesní kontext postupu orgánů činných v trestním řízení“, kdy bylo původní společné řízení sloučeno s řízením proti P. K. a následně bylo ze společného řízení vyloučeno řízení proti Ing. Vlastimilu Hudečkovi. Dále připomenul, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v průběhu let řešily mnoho případů spojených s MSD, přičemž někteří z klientů byli zproštěni obžaloby. Stejné obecné soudy tak analogickou důkazní situaci hodnotily v takových případech zcela jinak než u něj. Uložený trest podle jeho mínění nezohledňuje odstup od skutku, jeho přístup k řízení apod. Dodal, že jeho argumentace je dále zřejmá z jím podaných odvolání.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že obecné soudy při svém rozhodování nereflektovaly zvláštní právní předpis – zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚD“), zejména § 4 odst. 8 ve znění platném ke dni sjednání úvěru. Dovozuje z něj, že vzhledem k tomu, že on i úvěrový dlužník měli v době čerpání úvěru v MSD vklad ve výši 78,8 mil. korun, nemohla družstvu nikdy vzniknout škoda.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 10 To 62/2023, popř. i s ním spojený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 6/2019.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj uplatnil-li obviněný dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., měl vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu správně označit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.

Obviněný se ve svém dovolání snaží do jisté míry argumentovat ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti způsobem neodpovídajícím jeho podmínkám, zčásti zjevně neopodstatněně. Podané dovolání je opřeno o námitky, které nelze posoudit jako tzv. zjevný (extrémní) nesoulad. Jejich podstatou jsou výtky vůči způsobu hodnocení důkazů soudy. Obviněný soudům vytýká spíše v obecné rovině prosté nesprávné hodnocení důkazů, v prvé řadě atakovaného znaleckého posudku, specifik rozhodných pro určení hodnoty zastavovaných pozemků, a dalších okolností, jež by snad měly mít váhu pro posouzení míry jeho zapojení do trestné činnosti a jeho zavinění.

Dovolatel přehodnocuje výpovědi svědka Ing. Jiřího Brůhy a původně spoluobviněného Ing. Vlastimila Hudečka a selekcí jednotlivých dílčích skutečností, mnohdy z výpovědí ani nevyplývajících či vytržených z kontextu dalších okolností, vyvozuje nesprávné závěry o údajném nesouladu s popisem skutku. V něm se ale vůbec neuvádí, kdo opatřil podklady pro žádost o úvěr či že by to byl obviněný, kdo objednal znalecký posudek (prostřednictvím svědka Ing. Jiřího Brůhy tak ovšem de facto za společnost RAY-ON a.s. učinil, byť objednatelem byla tato právnická osoba). Jen obtížně lze dovodit, že by se mělo v posuzovaném případě jednat o skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu.

Nepřesný je poznatek dovolatele, že MSD určila, že se žadatelé o úvěr mají obracet na znalce s MSD spolupracující, což podle státního zástupce plyne z jím následně uváděných údajů.

Námitce, že znalecký posudek nečetl, lze jen stěží uvěřit za situace, kdy požadoval za společnost RAY-ON a.s., úvěrové financování v řádech desítek milionů a měl eminentní zájem na schválení úvěru. Byl to on, kdo za společnost podal žádost o poskytnutí úvěru, a to včetně všech příloh a dokumentů, a kdo s MSD za společnost osobně jednal. V rozporu se skutečností je tedy tvrzení dovolatele, že s posudkem nepřišel do styku. Argumentuje-li tím, že v ničem neuváděl MSD v omyl, nutno konstatovat, že uvedení někoho v omyl není na rozdíl od trestného činu podvodu zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, jímž byl uznán vinným.

Co se týče výhrad vůči znaleckému posudku vypracovaného Appraising Alpha, jedná se o námitky směřující do hodnocení jednotlivého důkazu, které se prolínají obhajobou obviněného po celou dobu trestního řízení. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze vyčíst, že závěry napadaného znaleckého posudku (výslechu znalce) nebyly jedinými důkazy, na jejichž podkladě soud dospěl k závěru o uvedení hrubě zkreslených údajů. Tvrzení, že byl v oblasti oceňování nemovitostí laik a že neznal význam znaleckého posouzení ceny nemovitostí, jež MSD nabízel k zajištění úvěru ve výši přes 30 milionů korun, nemohlo obstát. Z úvěrové dokumentace vyplývá pravý opak. Co se týče námitky údajného nehodnocení obhajobou předložených znaleckých posudků, z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tyto důkazy se součástí hodnocení důkazů ze strany soudů staly. O opomenuté důkazy se tudíž jednat nemůže.

Obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, a to i ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Pokud se v podstatě bez dalšího ihned po obdržení úvěrových prostředků a v rozporu se záměrem deklarovaným v žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru vzdal faktické moci a kontroly nad úvěrovými prostředky ve výši 30 milionů korun, nutně věděl, že takový úkon (jednání) vyvolá existenci rizika zneužití osobami, nad nimiž nemá žádnou moc, respektive žádný reálný vliv na jejich konání a na další nakládání s tak obrovskou sumou peněz. Okolnosti následující ihned po přijetí peněžních prostředků neodpovídají neuváženému či dopředu nepřipravenému jednání. Obviněný nebyl osobou věcí neznalou. O nepravdivosti, resp. hrubém zkreslení některých z podstatných předkládaných údajů a tvrzení, které byly uváděny při vyjednávání úvěru pro společnost RAY-ON a.s., musel vědět (nešlo pouze o srozumění s nimi). Musel také již dopředu počítat s tím, že vzápětí po zinkasování úvěrových prostředků dojde k jejich použití jiným způsobem, než za jakým účelem tyto byly úvěrujícím spořitelním družstvem vyplaceny.

Obviněný na rozdíl od zpracovatele posudků musel znát konkrétní aktuální cenu nemovitostí pořízených v nedávné době, jež nabízel k zajištění. Byl mu znám i údaj o tvrzeném ocenění a o výši požadovaného úvěru. Věděl i to, že k původně plánované výstavbě fotovoltaické elektrárny s možným vysokým zhodnocením zisku z jejího provozu (případně prodeje výrobny) nedošlo, a především, že v dohledné době k ní ani nedojde a vlastně ji ani reálně nelze očekávat. Výstavba záložního zdroje pochopitelně nesplňovala podmínku výstavby fotovoltaické elektrárny, na niž bylo navázáno možné odstoupení od kupní smlouvy ze strany Města Chabařovice, především však nezaručovala takové zhodnocení pozemků (a to i při uvážení právních rizik spojených s onou hrozbou odstoupení od smlouvy), aby byla ospravedlnitelná zcela nereálná cena deklarovaná v ocenění předloženém k žádosti o úvěr. Nebylo možno očekávat stejný zisk, jakého by dosahovala fotovoltaická elektrárna, pokud by byla uvedena do provozu ještě za existence garantovaných výhodných výkupních cen. Z provedeného dokazování vyplývá, že o výstavbě záložního zdroje ani ve skutečnosti nebylo z ekonomických důvodů reálně uvažováno, přičemž na jeho výstavbu úvěr ani žádán nebyl.

Poukazuje-li dovolatel na to, že část zastavených pozemků byla následně vydražena za cenu milionů korun, je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013, v němž sice bylo konstatováno, že výše škody u trestného činu úvěrového podvodu závisí také na posouzení hodnoty zástavy váznoucí na nemovitosti, kterou byl zajištěn poskytnutý úvěr (což se také v nyní posuzované věci odrazilo v popisu skutku výroku o vině), hodnotu zástavy však nelze zaměňovat s její výtěžností při veřejné dražbě. Ke zpeněžení zástavy totiž dochází až po určité době od spáchání trestného činu a za poněkud odlišných tržních podmínek, než jaké pachatel mohl předpokládat v době spáchání trestného činu. V tomto směru se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu.

Ohledně námitek směřujících do výroku o trestu je nutno pamatovat na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Námitky proti druhu a výši uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný ani neuplatnil.

U důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nevymezil, jakou jeho alternativu uplatňuje. Tento důvod nepodložil srozumitelnou a přiléhavou dovolací argumentací. Velmi kuse soudům vyčetl, že nerespektovaly zvláštní právní předpis – ZSÚD v platném znění. Není přitom zcela jasné, zda měl odkazem na platné znění na mysli znění účinné v den sepisu dovolání či v době skutku. Odkázal-li zejména na ustanovení § 4 odst. 8 tohoto zákona, z vlastní podstaty trestní věci a okolností, za nichž byl skutek spáchán, není možno seznat, v čem měly soudy respektovat při svém hmotněprávním posouzení právě toto ustanovení.

S argumentací soudu ohledně vyloučení eventuality započtení výše členských vkladů do výše způsobené škody se státní zástupce ztotožňuje. Podle něj nedostatečné, nezpeněžitelné či nevymahatelné zajištění poskytnutého úvěru nemůže mít vliv na posouzení trestnosti jednání vykazujícího znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, a to ani z hlediska významu pro stanovení skutečně způsobené škody při posouzení všech rozhodných okolností průběhu úvěrového vztahu.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). V případě posledně zmíněné skutečnosti, tj. obsahu dovolání, je tomu tak proto, že v jeho textu jsou uvedeny konkrétní námitky, jimiž obviněný brojí proti napadeným rozhodnutím. V části, v níž poukazuje na argumentaci obsaženou v podaném dovolání, však nerespektuje to, co vyložilo rozhodnutí publikované pod č. 46/2012 Sb., tedy že irelevantní z hlediska rozhodování dovolacího soudu jsou jakékoli odkazy dovolatele na námitky obsažené v jeho dřívějších podáních (k tomu dále viz bod 86.).

Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.

Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Nejvyšší soud důvodnost dovolání posuzuje zásadně na podkladě dovolacích námitek, které má dovolatel formulovat tak, aby vyhovovaly obsahovanému zaměření jím zvoleného důvodu dovolání. Nutno však současně zmínit, že při respektování zákonné úpravy vymezující jednotlivé důvody dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezený Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Dovolací argumentace obviněného, resp. zejména její část týkající se námitky o vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako neumožňující o podaném dovolání rozhodnout formou jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) či e) tr. ř., a protože nebyly shledány důvody pro odmítnutí dovolání ani podle dalších alternativ upravených v § 265i odst. 1 tr. ř., přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. Zjistil přitom následující skutečnosti.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud o řádném opravném prostředku obviněného rozhodl způsobem upraveným v § 256 tr. ř. a jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, lze přisvědčit názoru státního zástupce obsaženému v jeho vyjádření k podanému dovolání, že je obviněný měl – tvrdí-li vady zakládající důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. – opřít i dovolací důvod podle písm. m) v jeho druhé alternativě. Tento nedostatek jeho dovolání však neměl žádný vliv na posouzení důvodnosti jeho námitek, které v něm uplatnil a které byly dovolacím soudem posouzeny z hledisek zmíněných v bodě 28.

Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu. V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Je to tedy zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na rozhodnutí prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

Za neodpovídající námitky je tudíž nutno označit ty, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje, že to byl on, kdo opatřil podklady pro žádost o úvěr, objednal znalecký posudek a podklady doručil MSD. Předmětný znalecký posudek byl vypracován na objednávku společnosti RAY-ON a.s., v kontaktu se znalcem (resp. „starším pánem, nejspíše jeho otcem“) byl Ing. Jiří Brůha, zaměstnanec jmenované společnosti, a především to byl obviněný, kdo svým podpisem stvrdil pravdivost údajů uváděných v žádosti o poskytnutí úvěru. Stran námitky zpochybňující způsobilost dovolatele posoudit závěry znalce a význam znaleckého posudku předloženého úvěrové společnosti pro účely jejího rozhodování stran vyhovění žádosti o poskytnutí úvěru lze odkázat na závěry soudů nižších stupňů, jimž nelze důvodně vytýkat nelogičnost či zjevnou nepodloženost provedenými důkazy. I kdyby se dovolatel s jeho obsahem podrobně neseznámil, musel znát jeho závěr o hodnotě oceňovaných nemovitostí, stejně jako závěr předcházejícího znaleckého posudku předloženého pro účely první žádosti o úvěr, v němž byla hodnota týchž pozemků stanovena na částku podstatně nižší, a ve své podstatě v částce srovnatelné s cenou, za nichž společnost RAY-ON a.s. pozemky zakoupila, a která mu byla rovněž známa.

Je-li podstatou jednání dovolatele, pro něž byl trestněprávně postižen [bod bodem 2a) skutkové věty výroku o vině] to, že (právní věta) při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl hrubě zkreslené údaje, čímž je míněn údaj o realitě zcela neodpovídající hodnotě pozemků, kterými byl poskytovaný úvěr zajišťován, pak zjevný rozpor skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci skutku s provedenými důkazy není dán. Tento závěr se vztahuje jak k otázce objektivní stránky trestného činu (uvedení hrubě zkresleného údaje), tak subjektivní stránky (plně dovoditelné z poznatků, které o hodnotě pozemků s ohledem na jejich předcházející užití k zajištění úvěru obviněný měl). Dodat lze, že dovolací argumentace onen zjevný rozpor ve smyslu jeho obsahového významu první alternativy dovolacího důvodu podle písm. g) ani neosvědčuje.

K problematice týkající se této alternativy dovolacího důvodu lze dále ve stručnosti uvést následující skutečnosti. Pro otázku viny není rozhodné, zda byl znalec Ing. Vlastimil Hudeček zvolen obviněným ze seznamu vedeného MSD či z jiného důvodu, byť lze připomenout, že hned několik zaměstnanců MSD (mj. dva přímo z úvěrového oddělení) existenci tohoto seznamu potvrdili. Jeho obsahem však bylo vícero jmen a z jejich výpovědí nevyplývá vázanost žadatele o úvěr výběrem konkrétního znalce.

Pokud jde o námitky dovolatele stran stanovení hodnoty pozemků, příp. vůči posudku znaleckého ústavu Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o., tyto nejsou způsobilé odůvodnit závěr o existenci zjevného (extrémního) nesouladu skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci skutku s provedenými důkazy. Z hlediska zákonného znaku uvedl hrubě zkreslené údaje nevzniká pochybnost o tom, že tento naplněn byl, a to v důsledku skutkového zjištění o předložení znaleckého posudku zpracovaného Ing. Vlastimilem Hudečkem. O zjevném nadhodnocení posuzovaných pozemků tímto znalcem nevznikají žádné pochybnosti, stejně jako o vědomosti obviněného o tomto faktu. Dostatečný podklad pro tento závěr poskytují další zjištění soudu obsažená jak ve vlastním výroku rozsudku (údaj o ceně, za kterou byly pozemky zakoupeny od Města Chabařovice), tak v odůvodnění rozsudku (vyčíslení hodnoty znaleckým posudkem opatřeným v souvislosti s čerpáním předcházejícího úvěru).

Vyjádřeno jinými slovy, i pokud by soud nevyšel z ceny stanovené posudkem znaleckého posudku společnosti Appraising Alpha, disponoval by poznatky o násobném neodůvodněném navýšení ceny stanovené znalcem Ing. Vlastimilem Hudečkem a vědomosti obviněného o tomto faktu. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu by i případné zjištění o tom, že napadaný posudek znaleckého ústavu neodráží cenu, z níž by bylo třeba při rozhodování vyjít, nic neměnilo na závěru o odůvodněnosti skutkových zjištění nezbytných pro subsumpci pod zákonné znaky uvedení hrubě zkreslených údajů z důvodů výše uvedených. Dodat lze, že oprávněnost takového přístupu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze opřít i o judikaturu Ústavního soudu, který např. v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1620/23, uvedl, že „[s] ohledem na povahu dovolacího řízení je přitom pochopitelné, že Nejvyšší soud se nebude zabývat každým dílčím pochybením ve skutkových zjištěních, pokud nevedou k neústavnosti napadeného rozhodnutí. Tento přístup přitom odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu ve smyslu judikatury Ústavního soudu“.

Dovolatel dále na podporu svého tvrzení o rozporu závěrů soudu prvního stupně s provedenými důkazy zmiňuje existenci správních rozhodnutí umožňujících výstavbu FVE a skutečnost, že pozemky byly následně vydraženy za částku vyšší, než byla stanovena znaleckým posudkem. Dovolatel však vychází z vlastního hodnocení těchto důkazů. Z jejich obsahu nicméně nevyplývá žádný, natož pak zjevný, rozpor se závěry soudu prvního stupně. Pokud jde o možnost vystavění FVE, soud prvního stupně zcela správně upozornil, že v inkriminovaném období se již na daném segmentu trhu neobchodovalo, protože se fotovoltaické elektrárny již nestavěly (viz především bod 104. rozsudku soudu prvního stupně). Krom toho sám Ing. Jiří Brůha, zaměstnanec společnosti RAY-ON a.s., připustil, že původním záměrem byla výstavka FVE na předmětných pozemcích, ale „v roce 2010 se změnila výkupní cena energie z hlediska výkupních cen státu, takže záměr pozastavili. Možná ještě v r. 2011 žádali o změnu stavebního povolení na záložní zdroj a kumulativy baterií“ (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Nejenže je námitka stran ceny, za niž byly pozemky vydraženy, bezpředmětná s ohledem na časový odstup, s nímž dražba proběhla, ale především byla jednak nabyvatelem společnost ČEZ Obnovitelné zdroje, s.r.o., jejíž postavení je specifické s ohledem na předmět její činnosti či mateřské společnosti ČEZ, a. s., a jednak „byla kupní cena výrazně nižší, (v daném místě a čase, odstupem cca 10 let), než shora cena, kterou stanovil Ing. Vlastimil Hudeček“ (viz bod 105. rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o druhou část skutku, tj. využití úvěrových prostředků v rozporu s jejich stanoveným účelem (jímž byl nákup nemovitostí), obviněný namítá, že se striktně řídil doporučeními MSD, včetně volby obou realitních společností. Nepředkládá však žádný důkaz jeho námitku podporující, resp. osvědčující rozpor se závěry soudu prvního stupně [které jsou obsaženy dílem pod bodem b) skutkové věty odsuzujícího rozsudku a dílem v odůvodnění rozsudku], zakládá ji pouze na svých tvrzeních. S uvedenou námitkou dovolatele se vypořádal již soud prvního stupně, a to především v bodě 110. svého rozsudku. Správně zde poukázal na skutečnost, že dovolatel úvěrové prostředky oběma společnostem zaslal téměř obratem po jejich obdržení od úvěrové společnosti, přičemž přes jeho tvrzení o zaslání nabídek k nákupu nemovitostí těmito společnostmi nejenže k žádnému nákupu během dvou let vyhrazených uvěrovou smlouvou nedošlo, ale především dovolatel nečinil žádné reálné kroky k získání finančních prostředků zpět (bez ohledu na jím předložené výzvy k zaplacení smluvní pokuty, které bez jakéhokoli dalšího postupu vyznívají planě). Není proto pravdou, že následné jednání těchto společností s obviněným nesouvisí. A to právě proto, že vědom si účelového omezení úvěrovaných prostředků, jakož i blížící se splatnosti úvěru, nečinil žádné kroky k naplnění účelu úvěru nákupem nemovitostí či vymožení těchto prostředků od realitních společností zpět tak, aby mohly být použity ke stanovenému účelu či ke splacení úvěru.

Mimo těchto údajů nelze pominout způsob nakládání s těmito prostředky, který ústí do skutkového závěru rovněž vyjádřeného v odůvodnění odkazovaného rozsudku, tj. že finanční prostředky z čerpaného úvěru byly užity na úhrady jiných závazků obviněného či společnosti, případně též k navyšování tzv. členského vkladu. Konkrétně v bodě 77. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl skutkový závěr, že „z částky 15 mil. Kč, které obviněný z prostředků poskytnutých v rámci úvěru na nákup nemovitostí zaslal spol. Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., kdy minimálně částku ve výši 14 610 000 Kč použil ke splacení svých dřívějších závazků a k navýšení vkladů do MSD, tedy v rozporu s účelem sjednaného úvěru“.

Z uvedeného jasně vyplývá závěr Nejvyššího soudu avizovaný již úvodem této části, a to, že žádné z námitek dovolatele neodpovídají první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) nejsou podřaditelné žádné z dovolatelových námitek.

K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) je s vysokou mírou tolerance možno přiřadit námitky obviněného, že soudy odmítly provést důkazy výslechem zpracovatele posudku za APELEN Valuation a.s. a JUDr. Kateřiny Martínkové, nejsou však opodstatněné. Z rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 89.) jednoznačně vyplývá jeho odůvodnění zamítnutí provedení těchto návrhů obhajoby pro nadbytečnost. K naplnění třetí alternativy zvoleného dovolacího důvodu nedošlo.

Pokud jde o námitku dovolatele, že důkazy znaleckými posudky APELEN Valuation a.s. a Ing. Aloise Batěka, dále územními rozhodnutími a stavebním povolením a listinami k FVE Vyklice nebyly soudem prvního stupně hodnoceny, nelze tuto podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Avšak byla-li by námitka dovolatele oprávněná, jednalo by se o jeden z projevů tzv. opomenutých důkazů, což by mohlo mít vliv na právo obviněného na spravedlivý proces. Tato námitka tudíž vyžaduje reakci Nejvyššího soudu. Co se týče zmiňovaných znaleckých posudků, závěry, jež z nich soud prvního stupně vyvodil, jsou zřejmé z bodu 108. jeho rozhodnutí. K územním rozhodnutím a stavebním povolením se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 71. rozsudku. Co se týče „listin dokládajících FVE Vyklice“, není zřejmé, jaké důkazy měl dovolatel na mysli. Každopádně nelze dospět k závěru, že by soud prvního stupně dovolatelem zmíněné důkazy nehodnotil, ač je provedl v hlavním líčení. O vadu opomenutých důkazů se nejedná.

Tuto část lze proto uzavřít konstatováním, že pokud by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl jen námitky dosud zmíněné, bylo by jeho dovolání vyhodnoceno jako nezpůsobilé odůvodnit jím požadované zrušení napadených rozhodnutí.

Pod uvedeným dovolacím důvodem obviněný vznesl námitku, že (1.) soudy při svém rozhodování nereflektovaly § 4 odst. 8 ZSÚD. Mimo této námitky lze zvažovat, že by obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu mohla odpovídat jeho výhrada, že (2.) z popisu skutku [v části pod písm. b) výroku] nelze zjistit, jak měl konkrétně naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu a že (3.) MSD – hodnoceno k části skutku popsanému pod písm. a) výroku rozsudku – s ohledem na jím uváděné dovolací argumenty, sotva mohlo být jím uvedeno v omyl.

Ve vztahu k posledně uvedené námitce je třeba uvést, že ji ve skutečnosti nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Pod dovolacím důvodem podle písm. g) v jeho první alternativě nelze její důvodnost posuzovat. Nejde totiž o rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu (§ 211 odst. 1 tr. zákoníku). I proto nelze za pochybení považovat, pokud v popisu skutku není uvedena žádná skutková okolnost, která by měla vyjadřovat to, že osoby jednající za MSD uvedl obviněný v omyl, potažmo že by jejím jménem provedli majetkovou dispozici pod vlivem omylu jím vyvolaného.

Pod dovolací důvod podle písm. h) ji nelze podřadit nejen proto, že je založena na vlastních skutkových závěrech obviněného, ale především proto, že uvedení v omyl není znakem skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku – „k trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 není nutné, aby úvěrující (věřitel) jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (úvěrovaného, dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného úvěrujícího (věřitele), na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků úvěrovanému (dlužníkovi)“ [viz ŠÁMAL, Pavel. § 211 (Úvěrový podvod). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2714, marg. č. 3.]. Stejně tak „nemá žádný význam, zda poškozený byl pachatelem uveden v omyl nebo zda se mu podařilo dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy a popř. i vyplacení peněžních prostředků úvěrujícím, anebo zda byl záměr pachatele odhalen ještě před uzavřením úvěrové smlouvy“ (viz tamtéž, s. 2717, marg. č. 4.). Bezpředmětné jsou tudíž i námitky dovolatele, že nemohl zasáhnout do procesu hodnocení žádosti o poskytnutí úvěru společností MSD.

Naopak jako důvodnou lze hodnotit námitku dovolatele o nedostatečnosti skutkového popisu nezbytného k vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Byť se obviněný při jejím uplatnění omezil na sdělení, že soud „pouze konstatuje skutečnost, že peníze z úvěru (účelově určeného k nákupu blíže nespecifikovaných nemovitostí) byly zaplaceny společnostem prokazatelně obchodujícím s nemovitostmi na základě písemných smluv, které měly pro RAY ON, a.s., garantovat koupi nemovitostí, tj. na nákup nemovitostí“, což zcela neodpovídá popisu skutku, současně je nezbytné zmínit, že tento popis není dostatečně určitý. V důsledku toho, že je ve své podstatě převzetím tvrzení obsaženého v podané obžalobě, umožňuje dovolateli tuto reakci – tj. poukaz na to, že peníze byly odeslány společnostem, s nimiž byla uzavřena rámcová smlouva o nákupu nemovitostí. Pravá podstata, která je zřejmá ze zjištěných finančních toků, tak v popisu skutku vyjádřena není, což je nutno považovat za nedostatek, na který měl již reagovat soud odvolací. Ten je totiž oprávněn, a to i na podkladě podání odvolání výlučně ve prospěch obviněného, upravit skutek tak, aby vyjadřoval nezbytné zákonné znaky trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným, jsou-li tato skutková zjištění (absentující ve výrokové části rozsudku, jeho tzv. skutkové větě) obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (tento soud je tedy explicitně učinil a pochybil pouze tím, že je nedostatečně vyjádřil v popisu skutku ve výroku svého rozhodnutí). Jak již bylo uvedeno, v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu jsou vyjádřena skutková zjištění, která mohla být využita při nové formulaci skutku odvolacím soudem.

Zcela podstatné z hlediska rozhodování dovolacího soudu je zjištění, že dovolatel v souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. soudům explicitně vytkl nezohlednění právní úpravy obsažené v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech (a že tuto jeho rovněž odvolací námitku pominul ve svém rozhodnutí odvolací soud – viz dále bod 55.). V dovolání uvedl, že on a úvěrový dlužník měli v době čerpání úvěru v MSD vklad ve výši 78,8 mil. Kč, takže MSD nemohlo s ohledem na rozsah zajištění úvěrové pohledávky (vystupoval také jako zákonný ručitel – člen statutárního orgánu a jako smluvní ručitel) utrpět škodu.

Soud prvního stupně v reakci na obsahově shodnou obhajobu obviněného učinil závěr (bod 112. odůvodnění rozsudku), že „nelze členský vklad obžalovaného či jeho společnosti vůči MSD považovat za peněžní prostředky, které by mohly být použity k zajištění a úhradě úvěru. … V okamžiku, kdy člen poskytuje vklad do majetku společnosti, tak se stává tento vklad majetkem společnosti (družstva), se kterým ta volně nakládá a nemůže to být majetek, který se může použít na úhradu úvěrových dluhů. V této souvislosti soud nad rámec poukazuje na skutečnost, že obžalovaný … nebyl jako fyzická osoba smluvní stranou úvěrové smlouvy, a proto by ani jeho případný členský vklad nemohl být použit na uhrazení pohledávky někoho jiného“.

Obviněný ve svém odvolání proti takovému závěru brojil sdělením, že „je přesvědčen, že s ohledem na svoje ručitelské prohlášení … představoval součást zajištěné pohledávky i veškerý jeho majetek zahrnující i podíl na MSD zjištěný soudem na 18 800 100 Kč. Pohledávka byla zajištěna i podílem RAY-ON a. s. na MSD oceněný soudem na 59 000 000 Kč“. Podle něj „[z]ajištění úvěrované pohledávky – bez ohledu na nemovitosti ve Vyklicích bylo více než dostatečné“.

Odvolací soud v rámci obsahového shrnutí odvolací argumentace obviněného (body 174. až 206. odůvodnění rozsudku) tuto námitku v konkrétnosti nezmínil, neboť v bodě 188. pouze uvedl, že odvolatel poukazoval na to, že „rozhodující bylo, že zde byly i jiné zajišťovací instituty“. V části věnované hodnotícím úvahám a z toho plynoucím skutkovým a právním závěrům týkajícím se tohoto obviněného (body 206. až 240. odůvodnění rozsudku) se k této problematice nevyslovil, ač si povahy uplatněné námitky musel být vědom (bod 205. odůvodnění rozsudku). Toto zjištění má své důsledky popsané dále v části IV./4.

Jak již bylo zmíněno, státní zástupce ve svém vyjádření s posouzením této otázky soudem prvního stupně vyslovil souhlas a k dovolací námitce se vyjádřil způsobem, který reagoval pouze (a tudíž formalisticky) na obviněným uvedený údaj označující příslušné ustanovení zákona (§ 4 odst. 8 ZSÚD). Jím uvedeným způsobem se však podle dovolacího soudu nelze s uplatněnou námitkou vypořádat. Při konstatování zjevně neodpovídajícího odkazu na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech (příslušný odstavec § 4) nelze pomíjet kontext, v němž byla dovolatelem zmíněna. Tím je sdělení (již výše uvedené), že „odsouzený i úvěrový dlužník měli v době čerpání úvěru v MSD vklad ve výši 78,8 mil. Kč. MSD tedy s ohledem na rozsah zajištění úvěrové pohledávky (odsouzený vystupoval jednak jako zákonný ručitel – člen statutárního orgánu dlužníka a jednak jako ručitel dle úvěrové dokumentace) nemohlo nikdy škodu utrpět“.

Za takového stavu je nezbytné usuzovat (aniž by se jednalo o domýšlení či formulaci dovolací námitky Nejvyšším soudem za dovolatele), že v textu dovolání je obsažen zřejmý překlep a že dovolatel měl na mysli § 4 odst. 7 ZSÚD. Jeho znění účinné v době spáchání skutku bylo: Družstevní záložna je oprávněna své splatné pohledávky za dlužníkem započíst oproti úrokům z vkladů, vkladům a vypořádacímu podílu (§ 4c), a to i v době vydaného rozhodnutí o zákazu nakládání vkladatelů s jejich vklady. Družstevní záložna je dále oprávněna odmítnout výplatu úroků, vkladů nebo vypořádacího podílu dlužníku, který je v prodlení se splátkami nebo nevypořádal své jiné závazky vůči družstevní záložně.

Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozhodnutí, konkrétně v usnesení ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 Tdo 166/2024, při posuzování stejné právní otázky nastolené dovolatelem v označené věci, zaujal právní názor odlišný od toho, o nějž svůj závěr o vině obviněného opřel v nyní posuzované věci soud prvního stupně (výše bod 53.). Nezpochybnil tu část, která se týká závěru o nemožnosti vyrovnání (úhrady formou započtení) pohledávky za úvěrovým dlužníkem z majetku odlišného subjektu („obžalovaný … nebyl jako fyzická osoba smluvní stranou úvěrové smlouvy, a proto by ani jeho případný členský vklad nemohl být použit na uhrazení pohledávky někoho jiného“) – viz dále bod 60., avšak zcela odlišně přistoupil k otázce možnosti uspokojit se na majetku úvěrového dlužníka v podobě dalšího členského vkladu člena spořitelního a úvěrového družstva.

V označeném usnesení totiž zaujal názor (bod 53.) o nesprávném právním posouzení významu dalšího členského vkladu ve smyslu § 4b ZSÚD pro určení výše škody jakožto znaku některé z kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu [§ 211 odst. 4, odst. 5 písm. c) a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. Úvahy soudů obou nižších stupňů týkající se právní povahy dalšího členského vkladu člena spořitelního a úvěrního družstva označil za nesprávné v důsledku toho, že soudy zcela přehlédly specifickou právní úpravu obsaženou v označeném zákoně.

V návaznosti na tato konstatování vyložil, že (bod 58.) „[d]ružstevní záložna (což je legislativní zkratka spořitelního a úvěrního družstva) je koncipována jako družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnost (zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů) a poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb upravené v § 3 ZSÚD. Problematika členských vkladů je řešena dosti odlišným způsobem od obecného družstevního práva (blíže viz např. Tomáš Dvořák, Družstevní právo, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 255 a násl.). Členský vklad člena družstevní záložny může být pouze peněžitý a je omezeně nepřevoditelný. Zákon o spořitelních a úvěrních družstvech v § 4 odst. 1 a 2 rozlišuje mezi základním členským vkladem a dalším členským vkladem. Výše základního členského vkladu je pro každého člena stejná. Další členský vklad může člen se souhlasem členské schůze vložit do základního kapitálu družstevní záložny za podmínek určených ve stanovách. Jeho výše je z hlediska podílu člena na základním kapitálu družstevní záložny omezena a od určité výše podléhá souhlasu České národní banky. Člen může vložit i více dalších členských vkladů. Člen také může na základě vlastního rozhodnutí další členský vklad snížit (až do výše základního členského vkladu), avšak nejvýše o 20 % jeho původní výše za každých 12 měsíců ode dne jeho splacení“.

Dále zdůraznil s oporou o odbornou literaturu, že (bod 59.) podle § 4 odst. 7 ZSÚD je družstevní záložna oprávněna své splatné pohledávky za dlužníkem jednostranně započíst mimo jiné oproti dalšímu členskému vkladu, a to i v době vydaného rozhodnutí o zákazu nakládání vkladatelů s jejich vklady. Započtením dochází k současnému zániku dvou vzájemných pohledávek – splatné pohledávky družstevní záložny vůči členovi z titulu poskytnutého úvěru a pohledávky člena družstva vůči družstevní záložně na výplatu úroků, (dalších členských) vkladů nebo vypořádacího podílu. Jedná se tedy o náhradní způsob uspokojení družstevní záložny, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění. Namísto něj je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k pohledávce družstevní záložny za úvěrovým dlužníkem představuje započtení způsob faktického vymožení této pohledávky. I bez souhlasu dlužníka, případně dokonce i proti jeho vůli, bude daný dluh vyrovnán, aniž je zapotřebí uplatnění u soudu [přiměřeně srov. obecné úvahy k započtení v komentáři Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1116]. Právní úprava § 4 odst. 7 ZSÚD tedy poskytuje družstevní záložně nástroj k uspokojení splatné pohledávky za úvěrovým dlužníkem, a to nástroj do značné míry efektivnější a rychlejší, než představují smluvní typy zajištění závazku, např. zástavní právo k nemovité věci dlužníka. Podstatné je, že tento způsob zániku závazku (úvěru) se v konečném důsledku nijak negativně neprojevuje v majetkové sféře družstevní záložny. Nelze tedy hovořit o vzniku škody“.

Vzhledem k uvedenému nenalezl (bod 60.) žádný rozumný důvod nezohledňovat při určování výše škody způsobené úvěrovým podvodem rovněž další členský vklad obdobně jako smluvní zajištění úvěru či uhrazené splátky úvěru, a tedy výši dalšího členského vkladu, která je způsobilá započtení, neodečítat od celkové výše poskytnuté úvěrové částky. Uvedl, že „je třeba přihlédnout ke zvláštnostem tohoto způsobu vymožení úvěrové pohledávky. Například to, že další členský vklad není propojen s konkrétním úvěrem jako je tomu například u zajištění závazku zástavním právem. Proti dalšímu členskému vkladu proto může družstevní záložna započíst kteroukoliv splatnou pohledávku z vícero různých úvěrů. Je tudíž třeba zohledňovat celkovou výši všech úvěrů poskytnutých tomu kterému členovi družstva. Započtení by však nebylo možné v případě, že by úvěrový dlužník a člen s dalším členským vkladem byly odlišné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 813/2021) …“.

Nad rámec uvedeného poznamenal, že úprava § 4 odst. 7 ZSÚD byla výslovně promítnuta i do čl. XVII. stanov MSD.

Nejvyšší soud neshledává důvod k tomu, aby se v nyní posuzované věci od takto vysloveného závěru odklonil, a to i s přihlédnutím k tomu, že nezjistil, že by se v některém svém dřívějším rozhodnutí vyslovil k této otázce způsobem, který by svědčil o tom, že náhled zaujatý soudy nižších stupňů (s ohledem na výše uvedené však prakticky pouze soudem prvního stupně) je správný. Pro úplnost lze dodat, že v dosavadních rozhodnutích vydaných Nejvyšším soudem majících vztah k trestné činnosti pachatelů páchané k tíži MSD není obsažen právní závěr, který by právní úpravu obsaženou v § 4 odst. 7 ZSÚD vyložil ve smyslu nemožnosti užití dalšího členského vkladu subjektu (člena družstva), jemuž byl úvěr poskytnut, způsobem výše uvedeným.

Současně je nezbytné připomenout, že v duchu vyloženém nálezy Ústavního soudu (zejm. ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05) je třeba zástavu při posuzování naplněnosti zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (byť se v nich vyslovené závěry vztahovaly k obecnému podvodu, nepochybně jsou použitelné i ve vztahu k úvěrovému podvodu, jak potvrzuje např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 2112/20) zohledňovat, a to tehdy, mohla-li být účinným a rychlým prostředkem k nápravě protiprávního stavu vyvolaného nesplacením jistiny.

V případě, který je posuzován nyní, tj. ohledně možnosti zohlednění dalšího členského vkladu při posuzování otázky poruchového následku v podobě vzniku škody na majetku úvěrujícího subjektu (MSD), to znamená, že je třeba náležitě posoudit i splnění zákonných podmínek k postupu upravenému v § 4 odst. 7 ZSÚD. Konkrétně vyjádřeno, je třeba vyhodnotit, zda prostředky, které dovolatel označuje, byly jako další členský vklad složeny v souladu se zákonnou úpravou. Z tohoto hlediska byla rozhodná ustanovení § 4b odst. 2 a § 5 písm. i) téhož zákona ve znění účinném v době vytýkaného jednání. První stanovilo, že [p]řipouští-li to stanovy a souhlasí-li s tím členská schůze, může člen vložit do základního kapitálu družstevní záložny další členský vklad. Výše dalšího členského vkladu, při jeho vložení do základního kapitálu družstevní záložny, musí být vždy celočíselným pětinásobkem základního členského vkladu. Další členský vklad musí být splacen jednorázově do 90 dnů ode dne udělení souhlasu členskou schůzí, s výjimkou případů uvedených v § 2b odst. 3. Druhé z nich ukládalo, že stanovy musí obsahovat možnost vložení dalších členských vkladů. Tuto povinnost stanovy MSD (viz č. l. 2650–2660) splňovaly ve svém bodě VI., přičemž věta první odst. 3 tohoto bodu (totožně se zněním zákona) stanovovala, že „[s]ouhlasí-li s tím členská schůze, může člen vložit do základního kapitálu spořitelního družstva další členský vklad“.

Zákonnou úpravu, jíž se obviněný dovolává, není možno při úvahách o právní kvalifikaci mu za vinu kladeného skutku pomíjet. Nelze již totiž vycházet z právního názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, uveřejněného pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud judikoval, že existence zástavy má význam jen v souvislosti s otázkou náhrady škody [„Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů (např. ručení atd.)“]. Tento právní názor byl překonán odkazovanými rozhodnutími Ústavního soudu. V důsledku závaznosti právních názorů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezech se zmíněný právní názor v nynější aplikační praxi Nejvyššího soudu již neuplatňuje, jak lze doložit na rozhodnutích, která existenci zástavy při právním posouzení skutku zohlednila (viz např. usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1595/2019, příp. usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 192/2020). Nutno dodat, že k této změně posuzování dané otázky Nejvyšší soud přistoupil, aniž by realizoval postup podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a to právě z důvodu rozhodnutí této otázky závazným nálezem Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1306/2006).

Přistupuje-li Nejvyšší soud k řešené otázce (tj. existence škody či její výše u úvěrového podvodu v případě zajištění úvěru zástavou) vyloženým způsobem, není důvod k tomu, aby odlišně přistupoval k jejímu posouzení v případech typově podobných, tj. u tzv. dalšího členského vkladu, který může plnit obdobnou úlohu. Je však třeba dodat, že důsledky, které dovozuje obviněný, tj. absence znaku škody, je třeba spojovat se dvěma skutečnostmi, které je podmiňují.

První z nich je zjištění, že při složení tzv. dalšího členského vkladu bylo postupováno v souladu se zákonnou úpravou a s na ni navazující úpravou obsaženou ve stanovách družstva. Jen za těchto podmínek je možno činit závěr, že MSD mohla přistoupit k realizaci oprávnění vyplývajícího z § 4 odst. 7 ZSÚD vůči subjektu, kterému úvěr poskytla (společno