6 Tdo 568/2014 — Nejvyšší soud

6 Tdo 568/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 5. 2014 Spisová značka:6 Tdo 568/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.568.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Mimořádné opravné prostředky Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 7. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.10.2014III.ÚS 3291/14JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto19.2.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 568/2014-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o dovolání, které podal obviněný A. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 8/2009, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 35 T 8/2009, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. K. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění A. K. a V. K. , rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť „poté, co se za nezjištěných okolností spojili s nigerijským státním příslušníkem H. O. , žijícím ve Spolkové republice Německo, zapojeným do organizace zabývajícím se pašováním kokainu z Jižní Ameriky do různých států Evropy a ujednali obstarání a dodání kokainu formou balíku na adresu třetí osoby, na popud A. K. nabídl V. K. P. B. finanční odměnu za to, že si nechá na svou adresu poslat balík, s čímž P. B. souhlasil, aniž by znal pravou podstatu věci, A. K. pak zaslal adresu P. B. H. O. , ten potom v době od 30. 1. do 28. 4. 2005 koordinoval zaslání balíku obsahujícího 365 gramů kokainu blíže nezjištěné kvality mužem zvaným G. z Brazílie do České republiky na adresu P. B. , poté, co dne 28. 4. 2005 byl balík doručen na adresu P. B. , ten o této skutečnosti vyrozuměl V. K. a společně pak balík odnesli A. K. , který jej otevřel v úmyslu vyndat z něj kokain a postarat se o jeho distribuci, přičemž po otevření balíku zjistili, že žádný kokain v něm uložen není, neboť ten byl vyjmut už v rámci přepravy při kontrole provedené dne 12. 4. 2005 ve Spojených státech amerických, přičemž kokain je zařazen jako omamná látka v seznamu I. podle § Jednotné úmluvy o omamných látkách přílohy č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb., o omamných látkách a o změně některých dalších zákonů, k nakládání s níž je třeba zvláštního povolení, kterým nedisponovali.“ Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný A. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a zejména, že byla zjištěna způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Následně namítl (shodně s argumenty uvedenými před soudem prvého i druhého stupně), že některé zásadní důkazy, na základě nichž soudy ve věci činné učinily závěr o tom, že došlo k zadržení zásilky, obsahující kokain, jsou pochybné a nezákonné. Jedná se konkrétně o autenticitu listinných důkazů, a to zejména dvou listin označených jako zpráva Amerického úřadu pro vnitřní bezpečnost – vynucení cel a přistěhovalectví, ze kterých by mělo vyplývat, že došlo k zadržení, otevření a záměně zásilky obsahující kokain na území Spojených států amerických. Jelikož předmětné listiny nejsou nikým podepsány, není doloženo, kdo je odesílal, komu patří číslo faxu a kdo je skutečně vytvořil, není podle závěru obviněného přípustné prokazovat tak závažnou skutečnost, jakou je zadržení 365g drogy kokain listinným důkazem, který je možno si v konečném důsledku vyrobit na každém běžném počítači. Současně uvedl, že i pokud by byly dané listiny uznány za autentické, nebylo nijak prokázáno, že byly obstarány postupem lege artis. Dále uvedl, že skutečnost, že výše popsaná listina je součástí Německého vyšetřovacího spisu, nemůže být důkazem o její pravosti. Neexistuje presumpce oprávněnosti a zákonnosti důkazů prováděných v zahraničí, ale soud musí zákonnost a oprávněnost pečlivě zkoumat. V této souvislosti v rámci dovolání poukázal na instituty uvedené v § 86 trestního řádu a následující. Dovodil tedy, že soud měl zkoumat náležitosti a podmínky procesních úkonů zadržení, otevření a záměny zásilky v Německu a Spojených státech amerických. Namítl rovněž to, že domnělá existence drogy v údajně zadrženém balíku nebyla ověřována žádným znaleckým zkoumáním, ale pouze jednou větou na kopii nepodepsaného papíru, z něhož se podává, že proběhl test příručním přístrojem. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, a rovněž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 35 T 8/2009. K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky obviněného co do pochybnosti a zákonnosti některých zásadních důkazů, na jejichž základě byl uznán vinným daným trestným činem, z čehož obviněný dovozuje extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, lze podřadit pod namítaný dovolací důvod, avšak nejsou opodstatněné. Konstatoval, že s touto argumentací se vypořádával již soud prvního stupně (zejména str. 7 rozsudku) a soud odvolací (zejména str. 8 rozsudku), přičemž dovodily důkazní využitelnost zpochybňovaných listin v dané trestní věci. S těmito závěry soudů se ztotožnil. Podle jeho názoru je podstatná skutečnost, že předmětné důkazy byly získány na podkladě rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 1 KZN 1096/2006, kterým bylo podle § 447 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o převzetí trestní věci původně vedené u Státního zastupitelství v Kolíně nad Rýnem, a na jehož základě byl postoupen rovněž patřičný spisový materiál. Tímto rozhodnutím se na území České republiky převzaly i důkazní prostředky, které byly v rámci výkonu trestní jurisdikce cizího státu opatřeny v cizině a které cizozemský orgán předal spolu se svou žádostí. Rozhodnutí příslušného státního zástupce o převzetí trestní věci z ciziny bylo předpokladem použití takových důkazů, neboť bylo právním aktem, který jejich použití v podstatě legalizoval. Předmětné důkazy takto získané v rámci převzaté trestní věci tedy bylo možno využít, a to i v souvislosti s ustanovením § 447 odst. 3 tr. ř. Navíc obviněným zpochybňované důkazy rozhodně nebyly jedinými důkazy svědčícími o jeho vině. Soudy dříve ve věci činné se tedy nedopustily pochybení, jak je v dovolání tvrzeno. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovol