6 Tdo 679/2018 — Nejvyšší soud

6 Tdo 679/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 8. 2018 Spisová značka:6 Tdo 679/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.679.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Zásada subsidiarity trestní represe Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.12.2018IV.ÚS 4231/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto12.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 679/2018-41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný S. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 9 To 425/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 150 T 53/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 150 T 53/2017, byl obviněný S. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že „od 29. 07. 2017 do dne 11. 10. 2017 v 17.00 hodin, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR a následně zajištěn v P., v ulici Ch., se zdržoval na území České republiky, jakkoli si byl vědom, že rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, jako správního orgánu věcně příslušného podle ust. § 163 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v platném znění, č. j. CPR-9377/ČJ-2015-931200-SV ze dne 04. 06. 2015, které nabylo právní moci ve spojení s rozhodnutím MV ČR ze dne 29. 07. 2015, č. j. MV-102172-3/OAM-2015, dne 30. 07. 2015, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce (9) devět měsíců, a zároveň mu byla stanovena 30-ti denní lhůta k vycestování z území České republiky od nabytí právní moci rozhodnutí, a poté, co dne 30. 03. 2015 bylo zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylu), kdy dne 05. 10. 2016 Nejvyšší správní soud usnesením sp. zn. 1 Azs 257/2016 odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost s nabytím právní moci dne 12. 10. 2016, a poté, co dne 2. 11. 2016 bylo zahájeno další řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylu), kdy usnesením KS v Ostravě sp. zn. 61 AZ 9/2017, e. č. B0052000, ze dne 12. 06. 2017 bylo rozhodnuto o nepřiznání odkladného účinku žaloby o zamítnutí řízení o udělení mezinárodní ochrany, které nabylo právní moci dne 02. 08. 2017, kdy obviněnému byl na základě usnesení KS v Ostravě sp. zn. 61 AZ 9/2017, e. č. B0052000, ze dne 12. 06. 2017 o zamítnutí odkladného účinku řízení o udělení mezinárodní ochrany vydán dne 29. 06. 2017 výjezdní příkaz (departure order) č. AKT0198698 s platností do dne 28. 07. 2017, přičemž ani v této lhůtě z území České republiky nevycestoval.“ 3. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu osmnácti měsíců. 4. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 9 To 425/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. 5. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 6. Po připomenutí obsahu jeho námitek a podání uplatněných v odvolacím řízení uvedl [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V dané souvislosti zdůraznil, že v době platnosti výjezdního průkazu podal žádost o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „cizinecký zákon“), a krátce poté požádal rovněž o odstranění tvrdosti zákona podle § 122 odst. 7 cizineckého zákona, tedy o vydání rozhodnutí, jímž by bylo zrušeno rozhodnutí o správním vyhoštění, a to z důvodu změny jeho osobního statusu, jelikož se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“) ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) cizineckého zákona a směrnice č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice“). Zmínil také, že zákaz pobytu, jenž mu byl rozhodnutím o správním vyhoštění vedle povinnosti vycestovat z území České republiky udělen, uplynul dne 30. 4. 2018 a řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu probíhá u Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky. Soudu druhého stupně pak vytknul, že ačkoliv provedl věcný přezkum napadeného rozsudku ve stanoveném rozsahu, nesprávně dospěl k závěru o nedůvodnosti jeho odvolacích námitek, z nichž připomněl následující. Prvně, že jeho jednání nelze kvalifikovat podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, pokud využil práva přehodnotit správním orgánem uložené povinnosti v rozhodnutí o správním vyhoštění a práva požádat o pobytové oprávnění, k čemuž musel unést důkazní břemeno trvalosti partnerského vztahu, poté, že jeho jednání nepřesahovalo materiální korektiv trestnosti ve smyslu § 12 odst. 2 „tr. řádu“ i proto, že na území České republiky se zdržoval na předem hlášené adrese s plným vědomím dotčených správních orgánů, nikdy neměnil identitu, vždy poskytoval součinnost a na hlášené adrese si přebíral poštu, a v neposlední řadě, že totožná charakteristika jednání, pro které byl shledán vinným, je obsažena i v § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. cizineckého zákona, důsledkem jehož neplnění má být uložení správně právního opatření (vyhoštění na delší dobu) ve smyslu trestního práva jako ultima ratio. 7. K závěrům odvolacího soudu o účelovosti partnerského vztahu s jeho družkou předně podotkl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 61 Az 9/2017, bylo řízeno o jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra zastaveno na základě zpětvzetí žaloby podle § 37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nikoliv z důvodu neuvedení nových skutečností, přičemž vzhledem k nemožnosti vést paralelně řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU mu k podání žádosti o pobytové oprávnění zbývaly poslední dva dny platnosti výjezdního průkazu. Za nesprávnou proto označil argumentaci odvolacího soudu, podle níž mu nic nebránilo v podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Soudu druhého stupně rovněž vytknul, že se nevypořádal s námitkou napadající úvahy nalézacího soudu o možnosti požádat o povolení k přechodnému pobytu ze zahraničí. Stran argumentace odvolacího soudu, podle níž měl obstruovat poukazem na změnu svého osobního postavení, akcentoval, že v žádném předpisu není určen konkrétní moment, od něhož lze cizince ze třetí země považovat za rodinného příslušníka občana EU, nýbrž je potřeba prokázat soužití s občanem EU ve společné domácnosti, o což se celou dobu od podání předmětných žádostí snažil. K dovozování účelovosti jeho vztahu s družkou z jeho vyjádření k důvodům příjezdu do České republiky uvedl, že v momentu příjezdu ještě nemohl tušit, že se zde potká se svou družkou a že jejich vztah přeroste do vztahu trvalé povahy. Poté namítl, že odvolací soud nesprávně argumentoval § 87b odst. 1 cizineckého zákona ve znění, jež nebylo účinné ke dni podání jeho pobytové žádosti a které ještě nestanovovalo lhůtu k podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Soudu druhého stupně vytknul rovněž rozpor s aplikační praxí příslušných správních orgánů i správních soudů, když naznačoval, že se měl stát rodinným příslušníkem občana EU v den zahájení soužití ve společné domácnosti, jelikož to ještě neprokazuje trvalost partnerského vztahu druh-družka. V návaznosti na to zdůraznil, že na podzim roku 2016 ještě jeho vztah s družkou trvalý být nemohl, když se znali sotva tři měsíce, takže je logické, že žádost o přechodný pobyt podal až později. Považoval proto za absurdní, aby orgány činné v trestním řízení založily jeho vinu na tom, že aktivně přistupoval k řešení své situace podáním žádostí podle cizineckého zákona, a postup soudů nižších stupňů, podle nichž má být a priori vylouče