6 Tdo 7/2015 — Nejvyšší soud

6 Tdo 7/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 1. 2015 Spisová značka:6 Tdo 7/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.7.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 3. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 7/2015-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 o dovolání obviněné L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 346/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 73/2014, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 346/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 12 T 73/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací k došetření státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 12 T 73/2014, byla obviněná L. M. v řízení vedeném proti uprchlé uznána vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to v jeho úmyslné formě. Za to byla podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila dlužné výživné v plné výši. Uvedeného trestného činu se obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že v době ode dne 1. 1. 2010 do března 2014 v B. ani jinde neplnila vyživovací povinnost ke svému synovi R. M. , přestože jí tato povinnost vyplývala do 31. 12. 2013 ze zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, a od 1. 1. 2014 ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 P 125/2009, který nabyl právní moci dne 1. 9. 2012, jí byla stanovena povinnost platit měsíčně výživné ve výši 500 Kč na účet Úřadu práce Krajské pobočky v Brně, a za sledované období tak dluží na výživném 21 565 Kč jmenovanému úřadu a 3 435 Kč synovi R. M. , který dne 5. 8. 2013 nabyl zletilosti. Proti citovanému rozsudku podala obhájkyně Mgr. Sandra Podskalská, které v řízení proti uprchlé připadla všechna práva vyhrazená obviněné (§ 304 tr. ř.), odvolání, o kterém Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 346/2014, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. Obhájkyně následně jménem obviněné napadla usnesení Krajského soudu v Brně dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání obhájkyně nejprve zrekapitulovala řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Akcentovala přitom skutečnost, že obviněná je pro orgány činné v trestním řízení od samého počátku nedosažitelná, a to i přes celostátní pátrání, které po ní bylo vyhlášeno. K osobě obviněné bylo zjištěno jen to, že se nezdržuje v místě registrovaného bydliště, není evidována jako zemřelá, neprochází evidencí občanů sociálně potřebných a nebyla jí poskytována dávka sociální péče. Žádná aktuální informace k současnému pobytu obviněné a jejímu sociálnímu zázemí nevyplynula ani z vytěžení osob jí blízkých, protože ani s nimi není řadu let v kontaktu. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti pak dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů rozhodly o vině obviněné L. M. přečinem zanedbání povinné výživy, přestože neměly žádné poznatky o tom, zda je soběstačná, práceschopná, zda má nějaké příjmy, jaké jsou její majetkové poměry, zda netrpí nějakou fyzickou nebo duševní nemocí. Fakticky vycházely pouze z toho, že obviněná není evidována jako zemřelá a že byla dne 14. 2. 2008 sankčně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání. Tyto skutečnosti podle dovolatelky rozhodně nestačí pro závěr o tom, že obviněná úmyslně neplnila svou zákonnou vyživovací povinnost. Dovolatelka dále poukázala na to, že v trestním řízení nejsou soudy při zvažování toho, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem, vázány pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné platit konkrétní finanční částku, nýbrž si tuto otázku musí vyřešit samostatně. Soudy obou stupňů v této věci ale popsaným způsobem nepostupovaly a převzaly bez dalšího závěry z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 P 125/2009. A to i přes zřejmou skutečnost, že soud v občanskoprávním řízení při určování vyživovací povinnosti nezkoumal zákonné předpoklady pro stanovení výše výživného, kterými jsou schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinné, nýbrž vyšel z hypotetických úvah o tom, jakého příjmu by s ohledem na svůj věk a vzdělání mohla obviněná dosáhnout. K tomu dovolatelka odkázala na četná rozhodnutí Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval otázkou určení výše výživného a vždy dospěl k závěru, že hypotetické úvahy nemohou být jediným kritériem toho, jak vysoké výživné by povinný měl platit. Naopak podle ustálené judikatury Ústavního soudu, jehož rozhodnutí jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy obecné soudy povinny respektovat, je nejprve nutné objasnit možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů posoudily otázku výše výživného v rozporu s ustanoveními § 85 a § 96 zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a v rozporu s ustanoveními § 913 a § 914 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Současně konstatovala, že je-li naprosto nemožné s ohledem na důkazní situaci stanovit v souladu s platnou právní úpravou minimální výši výživného, které byla povinna obviněná L. M. platit na syna R. M. , nelze ani s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že spáchala přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to dokonce v jeho úmyslné formě. Nejvyššímu soudu dovolatelka navrhla, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a sám rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obviněnou obžaloby. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová ve svém vyjádření po podrobné rekapitulaci obsahu dovolání konstatovala, že se s námitkami dovolatelky ztotožňuje. Dovolatelka podle státní zástupkyně zcela správně poukázala na zákonný předpoklad trestnosti přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým je schopnost plnit vyživovací povinnost, a to po celé období, jímž je skutek vymezen. Státní zástupkyně uvedla, že z výsledků provedeného dokazování takové zjištění nevyplynulo. Soudům k závěru o vině postačilo jen to, že obviněná si neplní vyživovací povinnost, přestože si je vědoma toho, že má syna, který byl svěřen do pěstounské péče. Takové argumenty ale podle státní zástupkyně nevypovídají o tom, zda obviněná v průběhu rozhodného období s ohledem na své výdělkové možnosti a schopnosti, jakož i majetkové poměry, reálně mohla plnit svou zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi, případně v jaké výši. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že skutečnosti rozhodné pro zavinění obviněné se nestaly předmětem důsledného způsobu dokazování a logicky proto absentují také v popisu skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou a který rozhodně nevykazuje subjektivní stránku přečinu úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně upozornila na to, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval zcela bez návaznosti na konkrétní skutková zjištění, že obviněná jednala v úmyslu přímém, a jeho právní závěr označila za chybný. Stejně tak je podle státní zástupkyně vadné i napadené usnesení, ve kterém odvolací soud bez dalšího tento ničím nepodložený právní závěr soudu prvního stupně označil za správný. V další části svého vyjádření státní zástupkyně zopakovala skutková zjištění soudů nižších stupňů a důkazy, ze kterých vycházely, a konstatovala, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů nedůvodně rezignovaly na obstarání a provedení důkazů, které by odůvodnily závěr o tom, zda a do jaké výše bylo neplacení výživného obviněnou trestným činem. Právní posouzení skutku spáchaného obviněnou jako přečinu úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 196 ods