6 Tdo 724/2012 — Nejvyšší soud

6 Tdo 724/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 9. 2012 Spisová značka:6 Tdo 724/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.724.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Mimořádné opravné prostředky Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 724/2012-24 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2012 o dovoláních, která podali obvinění Ing. V. H., a M. J., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 42/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. V. H. a M. J. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 4 T 42/2008, byli obvinění Ing. V. H. a M. J. uznáni vinnými trestnými činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a útisku podle § 237 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že: „1) v L. v ulici .......... jako pronajímatelé bytu v době nejméně od 18. do 21. června 2006 v úmyslu přinutit nájemce bytu M. M., k obnovení plateb za vývoz splašků ze septiku, odpojili přívod vody do bytu M. M. a obnovili jej, až když M. M. požadované platby uhradil, 2) v L. v ulici ..... jako pronajímatelé bytu v době nejméně od 8. 8. 2006 do 20. 8. 2006 v úmyslu přinutit nájemce bytu H. R., k obnovení plateb za vývoz splašků ze septiku, odpojili přívod vody do bytu H. R. a obnovili jej až poté, co H. R. požadované platby uhradila a byly připsány na účet pronajímatelů“. Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle § 249a odst. 2 tr. zák. s užitím § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali obvinění Ing. V. H. a M. J. dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění shodně namítli, že předmětný skutek nebyl nalézacím soudem správně hmotně právně posouzen. Prohlásili, že se v řízení nepodařilo bez pochybností prokázat naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku – úmysl. Ohradili se proti závěru soudu první instance, že trestná činnost byla prokázána zejména výpověďmi svědků M. a R. Jejich svědecké výpovědi shledali spíše rozpornými, ovlivněnými pocitem, že je (svědky) jako pronajímatelé šikanovali, nezpůsobilými objektivního zhodnocení. Podle nich svědci nebyli schopni přesně určit, kdy a po jakou dobu voda netekla, přičemž současně bylo prokázáno, že panu M. v bytě voda tekla, byť ne ze všech výtoků, a že mohl používat a také používal vodu z náhradního zdroje (na WC s umyvadly přístupných z chodby voda vždy tekla). Připomněli také, že svědkyně Pokorná vypověděla, že byla tři týdny pryč, a tedy že se v domě vůbec nenacházela. Uvedli, že soud nezohlednil, že napojení vody v domě je zastaralé a není přesně určeno (vlastníci ani nájemci neví), který uzávěr vody je pro který byt, když v domě se nacházejí tři uzávěry vody pro deset odběrných míst. Konstatovali, že i samotné časové vymezení skutků je chybné a nemá oporu v provedeném dokazování. Vyjádřili přesvědčení, že soud v podstatě vůbec neprokázal, že by uzavření vody mělo přímou spojitost s řádným neplacením záloh poškozenými, přičemž zdůraznili, že voda pro celý dům nebyla spuštěna po zaplacení dlužných částek, ale až po odstranění havárie. Poznamenali také, že po celou dobu odstávky vody pro nájemníky zajišťovali balenou pitnou vodu, jakož i přístup k vodě ve spolupráci se sousedem panem K. Dále argumentovali, že rozhodnutí je postaveno na zcela chybném posouzení důkazů předložených obhajobou. Upozornili, že z faktury za montáž tlakové nádoby ze dne 20. 12. 2006 soud mylně vyvodil, že výměna byla provedena v jiné době, než uvedli. Uvedli, že faktura za montáž tlakové nádoby je fakturou za výměnu zcela nové tlakové nádoby, k níž skutečně došlo až koncem roku 2006, že dne 7. 8. 2006 došlo k havárii staré tlakové nádoby a oprava byla prováděna na staré tlakové nádobě. Připustili, že dne 7. 8. 2006 byla započata montáž domácí vodárny, akcentovali však, že tato čerpá vodu z vrtu, nenachází se v domě a problém se studnou neřeší. Jejich tvrzení tak nebyla rozporná, jak konstatoval soud. K závěru soudu v tom smyslu, že probíhala-li ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2006 tlaková zkouška, vylučuje to havárii, podotkli, že v těchto dnech probíhala nikoliv tlaková, ale čerpací zkouška z vrtu nové studny (tlaková zkouška byla prováděna teprve dne 1. 9. 2006). Dodali, že porucha potrubí je prokázána fotografií zkorodované trubky ze dne 7. 8. 2006. Zdůraznili, že vypnutí vody, resp. to, že voda netekla, nebylo v příčinné souvislosti s nezaplacenými službami, tudíž se nemohlo jednat o způsob nátlaku na poškozené v rámci vymáhání uhrazení dlužných částek, a tedy ani o naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Dospěli k závěru, že za popsané situace není možné usuzovat na jejich úmysl poškozené utiskovat či páchat jiný přečin. V neposlední řadě odkázali na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 a ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1098/10, stran principu ultima ratio, s tím, že v případě naplnění znaků trestného činu nemůže být ignorována civilněprávní stránka věci. Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů a že je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoli přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce. Obvinění poznamenali, že s ohledem na zmíněný princip jsou u trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru zvýšené nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění, a proto je soud povinen přesvědčivě odůvodnit, v čem shledal naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. To se v posuzovaném případě nestalo, neboť dokazováním nebyl jejich úmysl prokázán. Soudům nižších stupňů přitom vytkli, že se při úvahách o trestnosti vytýkaného jednání nezabývaly občanskoprávní stránkou jednání a jejím případným občanskoprávním řešením. Z těchto důvodů oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 4 T 42/2008, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Následně konstatoval, že značná část dovolacích námitek obviněných směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění, když podatelé provádějí vlastní hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozených, a zpochybňují skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, která se týkají časového vymezení skutku, souvislosti přerušení dodávek vody s neplacením plateb za vývoz splašků a v případě poškozeného M. i samotného přerušení dodávky vody do bytu. Takovéto námitky deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. S jistou dávkou tolerance, když i v tomto směru podatelé hovoří o tom, že „dokazováním jejich úmysl nebyl prokázán“, lze podle názoru státního zástupce pod deklar