6 Tdo 781/2018 — Nejvyšší soud

6 Tdo 781/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 7. 2018 Spisová značka:6 Tdo 781/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.781.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Loupež Poškození cizí věci Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku § 228 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 10. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 30.10.2018II.ÚS 3563/18JUDr. Ludvík Davidodmítnuto6.8.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 781/2018-43 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2018 o dovolání obviněného A. L. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 21/2017, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný A. L. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 46 T 21/2017, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tohoto rozsudku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že jeho jednání právně posouzené jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nedosahuje takového stupně společenské závažnosti, aby bylo možno jej považovat za jakýkoliv trestný čin a s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe považuje za dostačující uplatnění pouze přestupkové odpovědnosti. Dále zdůraznil, že v jeho jednání absentuje úmysl vykonávat přímé a svrchované panství nad předmětným mobilním telefonem. Pokud jde o jednání pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně poukázal na skutečnost, že poškozená nedala souhlas s jeho trestním stíháním, přičemž namítá, že v předmětné době existoval mezi ním a poškozenou partnerský vztah. I zde se pak domáhá aplikace subsidiarity trestní represe a posouzení jeho jednání jako možného přestupku. Zároveň zpochybnil i relevanci zjištěné škody, neboť namítá, že jeden z dokladů k opravě se vztahuje k pozdějšímu období. Dále poukázal na to, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoliv to trestní zákoník ve spojení s právem Evropské unie neumožňuje. Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody dále obviněný zpochybňuje opodstatněnost jeho uložení v nepodmíněné formě, což ve výsledku považuje za trest nepřiměřeně přísný. Na základě shora uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka obviněného ve vztahu k naplnění objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku obsahově míří spíše na zpochybnění znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu § 205 tr. zákoníku, přičemž tento znak ve skutkové podstatě zločinu loupeže obsažen není. Tato námitka obviněného se tak míjí s užitou právní kvalifikací. Dále státní zástupce uvedl, že ve vztahu k jednání pod bodem 1) neobstojí ani námitka obviněného spočívající v uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť v posuzované věci nejde o takové okolnosti, které by svou závažností neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dále státní zástupce poukázal na to, že obviněný pominul, že okolnosti zakládající nutnost vyžádat si souhlas poškozené s jeho trestním stíháním se posuzují ve vztahu k době, kdy je vedeno trestní stíhání, nikoli k době, kdy došlo ke stíhanému jednání, přičemž soudy obou stupňů správně dovodily, že mezi obviněným a poškozenou již nebyl v době vedení trestního stíhání vztah takové kvality, který by bylo možné považovat za vztah druha a družky či vztah jemu obsahově podobný. K výhradám obviněného proti uloženému trestu vyhoštění státní zástupce uvedl, že obviněný v této věci není osobou, na níž by dopadaly výluky trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zmínil, že v této věci není prostor k aplikaci obviněným prosazovaného principu přímého účinku nedostatečně implementované Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS s významem pro EHP (dále jen “směrnice”). Jednání obviněného podle jeho názoru lze považovat za intenzivní do té míry, že odůvodňuje uložení trestu vyhoštění i přes to, že obviněný požívá občanství Evropské unie. Pokud obviněný nesouhlasí s uloženým trestem odnětí svobody, státní zástupce poukázal na to, že námitky nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem státní zástupce uvedl, že ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 5. V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství opětovně poukázal na to, že jeho jednání posouzené soudy podle § 173 odst. 1, § 178 odst. 1, 2 a § 228 odst. 1 tr. zákoníku je zveličováno. Podle obviněného šlo o pouhou bagatelní a nezávažnou hádku, a tudíž mělo být uplatněno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s trestem vyhoštění zmiňuje skutečnosti již uplatněné v dovolání a odkazuje na nutnost aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1216/2014 na předmětnou trestní věc. Trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný a nezákonný, a proto trvá na vyhovění svého dovolání. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 7. K prvnímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nah