6 Tdo 79/2014 – Nejvyšší soud

6 Tdo 79/2014-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. února 2014 o dovolání obviněného S. M.,proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 7 To 25/2013-257, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 66/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 7 To 25/2013-257, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1 T 66/2012-204. Tímto rozsudkem byl obviněný S. M. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku a podle § 284 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 28.379 g krystalické látky obsahující heroin, t. č. v depozitním režimovém skladu Policie ČR po provedené expertize. Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že dovolání podané prostřednictvím obhájců Mgr. Zdeňka Honzíka a Mgr. Marka Čechovského, zaměřil do trestu vyhoštění. Má za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V dovolání podaném obhájcem Mgr. Zdeňkem Honzíkem tvrdí, že podle jeho názoru trest vyhoštění mu nemohl být uložen, a to s ohledem na ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Dodal, že je ženatý s občankou Evropské unie a přestože odvolací soud konstatoval, že nesplňuje předpoklad trvalého pobytu, obviněný tuto argumentaci považuje za nedůvodnou, protože trvalý pobyt má na území České republiky povolen do 9. 6. 2015 a nikdy neobdržel žádné rozhodnutí cizinecké policie o jeho zrušení nebo o zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu. Vedle toho obviněný uvedl, že na území České republiky podniká, když mu byl vystaven živnostenský list Městskou částí Praha 4 pod č. j. P4/OŽ/14187/11/PAR/1080254/3 ze dne 29. 7. 2011. Podniká v provozovně v Kolíně, Rubešova ul., s datem uzavření nájemní smlouvy dne 10. 8. 2011. S ohledem na tyto skutečnosti má obviněný za to, že splňuje veškeré předpoklady, aby mu trest vyhoštění nebyl uložen a v tomto dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí. V dovolání, které obviněný podal prostřednictvím Mgr. Marka Čechovského, argumentuje obviněný tím, že o zrušení trvalého pobytu bylo sice rozhodnuto MV ČR, avšak nikoliv pravomocně, protože obviněný proti tomuto rozhodnutí podal řádné odvolání. Má za to, že splnil podmínky podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože zde má pracovní a sociální zázemí (dlouhodobě v České republice podniká a provozuje několik restaurací) a také ve smyslu § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku zázemí rodinné, neboť je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž jeho trestnou činnost nelze v žádném případě považovat za trestnou činnost ohrožující bezpečnost státu či veřejný pořádek. V tomto dovolání rovněž požádal, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a odložil mu výkon tohoto trestu do meritorního projednání dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze z dne 11. 6. 2013, č. j. 7 To 25/2013-257, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 66/2012, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V tomto svém vyjádření konstatuje, že rozhodnutím odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 28. 3. 2012, č. j. OAM-1198-17/ZR-2011, bylo podle příslušných ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), obviněnému M. zrušeno povolení k trvalému pobytu a současně mu byl udělen výjezdní příkaz s platností 30 dní od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí bylo přípustné odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (§ 170b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.). Vytýká soudům, že žádný ze soudů nezjišťoval, zda odvolání bylo podáno a jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a má za to, že ze skutkových zjištění v podobě učiněné soudy nevyplývá, zda rozhodnutí o zrušení povolení trvalého pobytu na území ČR bylo v době rozhodování o uložení trestu vyhoštění v právní moci. Dodal, že podle ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze uložit trest vyhoštění (ve spojení s podmínkou trvalého pobytu) rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie. Za rodinného příslušníka se přitom podle § 15a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. považuje mj. manžel. I když uzavření sňatku obviněným M. krátce po nepravomocném uložení trestu vyhoštění vzbuzuje pochybnosti o důvodech takového jednání, konkrétní zjištění o účelovosti tohoto sňatku soudy neučinily. S ohledem na tuto skutečnost má státní zástupce za to, že z hlediska ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku se soudy věcí prakticky nezabývaly, a proto se nezabývaly ani otázkou, zda jsou pro uložení trestu vyhoštění dány důvody vážného ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, při jejichž naplnění by bylo možno trest vyhoštění uložit i při existenci negativních podmínek v ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku uvedených. Státní zástupce uzavřel, že v dosavadním řízení nebyla náležitě vyřešena otázka, zda uložení trestu vyhoštění nebránila negativní podmínka uvedená v ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, proto by bylo předčasné se zabývat otázkou, zda uložení trestu vyhoštění nebránilo též ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tj. zda údajná podnikatelská činnost a rodinná vazba obviněného na území republiky má takový charakter, aby bylo možno hovořit o pracovním a sociálním zázemí a o zájmu na spojování rodin. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, a dále aby ve výroku o trestu vyhoštění na dobu určitou zrušil též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 66/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu je tento důvod dovolání naplněn nejen uložením takového druhu trestu, který trestní zákon v konkrétním případě nepřipouští, ale i tehdy, jestliže byl uložen trest, přestože uložení jakéhokoliv trestu bylo vyloučeno. Podstatu námitek obviněného tvoří tvrzení, že mu nemohl být uložen trest vyhoštění, protože uložení tohoto trestu bránily překážky uvedené v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) a e) tr. zákoníku. Stěžejní námitkou v tomto směru je jeho argumentace, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu buď nevěděl (jak tvrdí v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka), anebo že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu není pravomocné, protože proti němu podal řádné odvolání (viz dovolání podané prostřednictvím Mgr. Marka Čechovského). Další překážkou pro uložení trestu vyhoštění podle názoru obviněného je skutečnost, že je ženatý s občankou Evropské unie a že na území České republiky