6 Tdo 791/2023

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022, č. j. 52 T 3/2022-1330 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byli obvinění E. H. a M. U. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to obviněná E. H. jako pachatelka činu a obviněný M. U. jako účastník na něm ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že (zjednodušeně řečeno) v úmyslu opatřit jinému neoprávněně majetkový prospěch nejprve obviněná E. H. v přesně nezjištěném období vytvořila text závěti datované 11. 1. 2019, na základě které měla část majetku zůstavitele V. W. připadnout jeho synovcovi V. P., a to konkrétně nemovitosti, osobní automobil zn. VW Touran a přívěsný vozík v celkové hodnotě 13 616 700 Kč, a další část majetku jeho sestře E. P., a to konkrétně nemovitosti, finanční prostředky na bankovních účtech a pohledávky, jejichž celková hodnota po odečtení dluhů zůstavitele ve výši 64 246 Kč činila 15 271 468,60 Kč; po vytvoření závěti oba obvinění jako svědkové závěti svými podpisy v rozporu se skutečností stvrdili, že zůstavitel V. W. před nimi dne 11. 1. 2019 výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli a že listinu před nimi téhož dne podepsal, ačkoli ve skutečnosti uvedený zůstavitel tuto závěť nikdy nepodepsal a jeho podpis zfalšovala přesně nezjištěná osoba; takto jednali s vědomím, že daná závěť bude použita v dědickém řízení, kdy po smrti V. W. obviněná E. H. dne 18. 6. 2019 v notářské kanceláři JUDr. Olgy Vitáskové v Brně, Masarykova třída 31, v rámci probíhajícího dědického řízení předložila předmětnou falešnou alografickou závěť údajně podepsanou V. W. a následně dne 27. 11. 2019 oba obvinění do protokolu o jednání před soudní komisařkou jako svědci nepravdivě prohlásili, že tuto závěť před nimi V. W. dne 11. 1. 2019 skutečně podepsal, čímž měli v úmyslu vzbudit v dědici H. K., nyní S., která byla jedinou dcerou zůstavitele a tedy jediným zákonným dědicem, dojem, že není jediným dědicem celého jmění po svém otci, a v případě, že by v rámci probíhajícího dědického řízení nebyla aktivní a pravost závěti nepopřela podanou žalobou u civilního soudu, E. P. a V. P. by k její škodě neoprávněně získali majetek v hodnotě nejméně 28 888 816,60 Kč.

Za to byla obviněná E. H. odsouzena jednak podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byla podle 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, jednak podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 10 000 Kč (tj. v celkové výši 2 000 000 Kč) a jednak podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie na dobu 5 let. Obviněnému M. U. byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 5 000 Kč (tj. v celkové výši 500 000 Kč). Poškozená H. S. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku (proti výrokům o vině a trestu) podali obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 4. 2023, č. j. 2 To 92/2022-1440 (dále též jen „napadené usnesení“ resp. „napadené rozhodnutí“). Podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o peněžitých trestech u obou obviněných s tím, že v ostatních výrocích zůstal tento rozsudek nezměněn.

Předmětný rozsudek soudu druhého stupně napadli dovoláním oba obvinění.

Obviněná E. H. svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a konečně že odvolací soud fakticky zamítl její opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky a přestože byly současně dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Ve svém dovolání a jeho doplnění vyjádřila přesvědčení, že v daném řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy. Rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je podle jejího názoru extrémní, když soudy důkazy zhodnotily zcela nepřijatelným způsobem. Obsah důkazů je podle jejího názoru zcela opačný, než jak soudy prezentovaly. Odsuzující rozhodnutí je založeno částečně i na procesně nepoužitelných důkazech, když v případě výslechu svědkyň P., D. a S. nebyla v hlavním líčení ze strany předsedy senátu dotázána podle § 214 tr. ř., zda se chce k těmto důkazům vyjádřit. To považuje za flangrantní pochybení, kvůli němuž měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen už odvolacím soudem. Prostřednictvím § 214 tr. ř. se realizuje ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou ochranu, jak stanoví čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina). Neudělení této možnosti obviněnému soudem je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Obviněný má právo vyjádřit se ke všem důkazům bezprostředně, nikoli až v závěrečné řeči či jindy v průběhu řízení.

U hlavního líčení obviněná využila svého práva nevypovídat, což by jí nemělo být v žádném případě kladeno k tíži a nemělo by být kvůli tomu na ni pohlíženo jako na osobu nevěrohodnou, jak učinil nalézací soud. Obhajoba její a spoluobviněného nebyla žádným způsobem vyvrácena. Po provedeném dokazování přetrvávaly pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, byly zde dvě možné verze skutkového děje, přičemž soudy svým rozhodnutím porušily zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Skutková zjištění si přetvořily k obrazu svému. Vyšly v podstatě z jediného nepřímého důkazu - ze znaleckého posudku, který konstatoval, že podpis zůstavitele na závěti je padělaný. Nebylo však vůbec zjištěno, kdo tento podpis padělal, přičemž se tak mohlo stát třeba i za součinnosti zůstavitele. Podle výpovědi svědkyně S. měla v inkriminované době (kdy měl zůstavitel poštou obdržet stejnopis závěti od obviněné) k poštovním zásilkám zůstavitele přístup p. P. Předmětnou listinu tedy mohla klidně podepsat za zůstavitele ona a obviněná pak v dobré víře obdržela falzifikát.

K pochybení došlo i při stanovení výše škody. Pro posouzení trestní odpovědnosti by jednak měla být relevantní částka představující dědický podíl poškozených a jednak se soudy nevypořádaly s otázkou pohledávek v rámci dědického řízení, které byly zahrnuty do celkové částky možné způsobené škody. Nebyla zachována ani totožnost skutku, když v odsuzujícím rozsudku byl popis skutku oproti obžalobě nepřípustně rozšířen.

Dovolatelka zpochybnila i úvahy soudů o tom, že kdyby zůstavitel skutečně podepsal předmětnou závěť, kdyby tato obsahovala jeho pravou vůli, tak by následně s částí dotčeného majetku nenakládal jiným způsobem, nepřeváděl by jej na E. P. darovací smlouvou. Je totiž zcela běžné, že zůstavitelé před smrtí svoji poslední vůli mění. Nic nelogického není ani na tom, že obvinění podepsali stejnopis závěti jako svědci ještě dříve, než tak učinil sám zůstavitel. Žádné pořadí podpisů není předepsáno (viz věc Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2985/99).

Řešený skutek, ani v té podobě, jak byl zjištěn soudem, nevykazuje znaky zločinu, kterým byla uznána vinnou. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé její úmyslné zavinění. Pokusit se lze pouze o spáchání úmyslného trestného činu. V případě pokusu trestného činu spáchaného za přitěžující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě těžšího následku je třeba, aby úmyslné zavinění pachatele pokrývalo i způsobení tohoto těžšího následku. Výjimku, kdy stačí nedbalostní zavinění ve smyslu § 17 tr. zákoníku, představuje pouze situace, kdy následek, který je znakem základní skutkové podstaty, porušuje jiný druhový objekt než těžší následek představující okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. V daném případě však následek uvedený v základní i kvalifikované skutkové podstatě porušuje tentýž druhový objekt.

Podstatné je dále to, že u obviněných absentuje zištný motiv. Ten sice není obligatorním znakem trestného činu podvodu, ale zjištěn by být měl, protože pokud se tak nestane, tak je ztíženo rozhodnutí soudu o vině pachatele. Motiv činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu. Ani náznakem nebyla prokázána existence motivu v linii obviněná – p. P.

Na samý závěr dovolatelka soudům nižších stupňů vytkla, že jí uložily nepřiměřeně přísný trest. Vzhledem k okolnostem případu, jejím poměrům a možnostem nápravy bylo možné dosáhnout sledovaného účelu i trestem kratšího trvání v rámci aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Zdůraznila, že je osobou dosud bezúhonnou, téměř třicet let řádně vykonávala povolání advokátky, nikdy proti ní nebylo vedeno ani kárné řízení, vedla spořádaný život.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, a postupem podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podle § 265r tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud její dovolání projednal v neveřejném zasedání.

K samotnému dovolání pak obviněná připojila ještě podnět předsedovi senátu Nevyššího soudu k přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o tr. ř. s tím, že do věznice nastoupila podle výzvy soudu dne 21. 6. 2023. Má za to, že výkon trestu by měl být přerušen s ohledem na její věk, dosavadní bezúhonný život a celou řadu uplatněných dovolacích důvodů, když pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody bude mít výrazný dopad na celý zbytek jejího života.

Obviněný M. U. ve svém dovolání a jeho doplňku výslovně označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že napadeným rozhodnutím bylo fakticky rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, aniž však byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a současně byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) a h).

V úvodní části svého podání obviněný podrobně zrekapituloval průběh řízení od zahájení trestního stíhání, přes řízení u soudu prvního stupně, rozsudek tohoto soudu, odvolání proti němu, až po rozhodnutí soudu odvolacího. K tomu průběžně činil poznámky, jimiž vyjadřoval nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, zejména z odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak citoval i celé pasáže a opakovaně zdůrazňoval, že s úvahami a závěry zde prezentovanými absolutně nesouhlasí a trvá na své nevině. Zůstavitel před ním závěť dne 11. 1. 2019 skutečně podepsal a to, jak mohlo dojít k situaci, že na závěti, resp. jejím stejnopisu, byl padělaný podpis zůstavitele, věrohodně vysvětlila spoluobviněná E. H. Ke každé jednotlivé citované pasáži odůvodnění rozhodnutí obviněný vždy připojil komentář kopírující jeho předchozí obhajobu v tomto řízení (včetně odvolací argumentace), na jehož základě dospěl k opačným skutkovým závěrům než soudy. Jejich závěry označil za zvláštní, specifické, nesrozumitelné, účelové, nesmyslné a každopádně chybné. Podivil se nad tím, kam až byl schopen zajít i odvolací soud, jehož postup označil za absolutní selhání.

V další pasáži pak obviněný prezentoval již konkrétní tvrzení, na jejichž základě dovozuje existenci uplatněných dovolacích důvodů. Soudu prvního stupně vytkl, že mu po výslechu svědkyň P., D. a S. v hlavním líčení nedal možnost se k těmto důkazům vyjádřit, když ze strany předsedy senátu nebyl vyzván podle § 214 tr. ř. Tím podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces. V čl. 38 odst. 2 Listiny je přímo zakotveno právo každého účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, přičemž s ohledem na možný citelnější zásah do práv občana je režim této ochrany v trestním řízení přísnější než v občanském soudním řízení. I podle aktuálního komentáře k trestnímu řádu může porušení § 214 tr. ř. znamenat podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť jde o ústavně zaručené právo obviněného. K výpovědím zmíněných svědků měl právo se vyjádřit bezprostředně po jejich skončení a pokud se tak nestalo, tak už nebylo možné tuto vadu napravit v dalším průběhu řízení či dokonce až před odvolacím soudem. Odvolací soud měl za této situace rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Při výslechu svědkyně P. se soud prvního stupně navíc dopustil ještě jedné nezákonnosti, když této už tak zjevně vystresované svědkyni kladl zavádějící otázky, a to dokonce až tak, že on (obviněný) proti tomu musel v jednu chvíli už zasáhnout (viz zvukový záznam o průběhu hlavního líčení dne 21. 9. 2022 v čase 1:38:12).

Dále obviněný namítl, že mu soud prvního stupně často doručoval písemnosti vadným způsobem – do datové schránky advokáta a nikoli poštou, jak o to žádal a jak mu také bylo doručováno v přípravném řízení. Datovou schránku používal k výkonu svého povolání, nikoli k soukromým záležitostem, za něž považuje i toto trestní řízení. Není pravdou, že by datovou schránku určil jako svoji doručovací adresu při výslechu na policii v přípravném řízení. Jde o další procesní vadu, kvůli níž měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen.

Dalším takovým důvodem je nezachování totožnosti skutku, když tento byl v odsuzujícím rozsudku oproti obžalobě nepřípustným způsobem rozšířen. Nešlo přitom jen o místo a čas, ale o samotné jednání kladené mu za vinu, které nemůže být považováno za stejné. Podle obvinění k němu došlo v souvislosti s vyhotovením a předložením závěti, do rozsudku však bylo pojato i to, že dne 27. 11. 2019 do protokolu před soudní komisařkou jako svědek nepravdivě prohlásil, že V. W. před nimi závěť skutečně podepsal.

Vzhledem k tomu, že po provedeném dokazování byly možné dvě verze skutkového děje, měly soudy aplikovat princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. V té souvislosti obviněný odkázal na celou řadu konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že v trestním řízení je třeba před rozhodnutím o vině dosáhnout co nejvyšší možný stupeň jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat. Jakýkoli stupeň podezření není sám o sobě způsobilý vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Vina musí být prokázána nade vší rozumnou pochybnost. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) to shrnuje slovy, že zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Je třeba, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného. Případná předpojatost přitom může být dovozena nejen z výslovných vyjádření na adresu obviněného, nýbrž i ze způsobu, jakým jsou napadená rozhodnutí odůvodněna. To lze aplikovat právě i řešenou věc, kdy ani jeden ze soudů nevzal v potaz judikaturu k otázce, jak posuzovat a vyhodnotit situaci, kdy existuje vícero verzí skutkového děje přinejmenším reálně představitelných. Soudy věc hodnotily předpojatě v jeho neprospěch. Vzaly to prakticky od konce – od závěti s napodobeným podpisem s tím, že jsou to obvinění, kdo na ní figurují, a tudíž za to nesou odpovědnost. Na několika místech byly konstatovány kategorické závěry o vyvrácení obhajoby obviněných (s tím, že dne 11. 1. 2019 nedošlo v bytě zůstavitele k podpisu závěti za účasti obviněných jako svědků), přičemž však bylo odkazováno na důkazy, které takový kategorický závěr neumožňovaly, a naopak jiné důkazy oslabující tvrzení obžaloby byly opomíjeny.

Obviněným bylo kladeno k tíži dokonce i to, že odmítli vypovídat. Předseda senátu soudu prvního stupně při výslechu v hlavním líčení obviněné E. H. v podstatě výhrůžně sděloval, že pokud nebude vypovídat a nevysvětlí některé skutečnosti, tak to soud údajně může podle nějaké evropské judikatury a judikatury Ústavního soudu považovat z její strany za nevěrohodnou věc (viz zvukový záznam z hlavního líčení dne 22. 6. 2022 v čase 14:45:00 – 15:35:00). Předseda senátu dával svým chováním předpojatý přístup najevo opakovaně. Za opravdu až neuvěřitelné pak považuje aktuální zjištění, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Jirsa od začátku roku 2023 působí na Vrchním soudě v Olomouci, který v dubnu téhož roku projednával jeho odvolání. Těžko mu (obviněnému) pak někdo může vyčítat, že se už nezbaví dojmu, že se odvolací senát snažil stůj co stůj podržet pochybné rozhodnutí svého nového kolegy. Předpojatý postoj soudů zásadně ovlivnil výsledek řízení, které vlastně ani nemohlo dopadnout jinak, byť důkazní situace odsouzení zcela jistě objektivně neumožňovala. K tomu mohlo dojít jedině v důsledku hrubého porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.

Do kategorie porušení těchto dvou zásad spadá i způsob vyhodnocení jeho námitky, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky ve vztahu k výši škody vyčíslené na 28 mil. Kč. V projednávané věci neexistuje žádný důkaz o tom, že by mu hodnota dědictví byla známa, a zůstává zde pouze nepřesvědčivá argumentace odvolacího soudu, že na zadní straně závěti, kterou podepisoval, jsou zmíněny nemovitosti. To ale ani náhodou nemůže být podkladem konstatování jeho viny ve vztahu k částce 28 mil. Kč. Ve skutečnosti mu bylo naprosto lhostejné, kdo a co bude dědit, neznal žádná jména ani rozsah majetku. S tím souvisí i otázka nenalezení jeho motivu a též nezodpovězená námitka, že poškozená se stala zákonnou dědičkou až ex post, neboť jí vyšlo určení otcovství. Kdyby se tak nestalo, byla by zákonnou dědičkou E. P. Nebylo přitom zodpovězeno, zda by za takové situace jeho jednání vykazovalo nižší společenskou škodlivost nebo zda by dokonce nebyly vůbec naplněny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu. Soudy na toto vůbec nereagovaly, což je chyba, neboť to mohlo mít vliv třeba i na úvahy o výši trestu.

I přes jeho výslovnou odvolací argumentaci a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo, 1247/2009, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 994/10, soud druhého stupně vycházel z nesprávného určení výše škody v neprospěch obviněných. Na jedné straně bylo vycházeno z hodnoty nemovitostí a motorových vozidel stanovených znaleckými posudky opatřenými v této trestní věci a na druhé straně z nominální hodnoty pohledávek zůstavitele, které byly do škody připočítány oproti stavu z doby zahájení trestního stíhání. Pokud byl znalecký posudek vyžádán k ohodnocení majetku zůstavitele, tak měl být vyžádán i k ohodnocení jeho pohledávek. Tyto pohledávky se stejně jako jiné majetkové hodnoty obchodují za reálnou cenu, která je od nominální hodnoty často velmi odlišná. Roli hraje splatnost a vymahatelnost pohledávek, s čímž souvisejí např. otázky promlčení či nemajetnosti dlužníka. Svědkyně S. navíc ve své výpovědi popřela, že by zůstavitel měl vůči ní pohledávku ze směnky, a přesto byla tato pohledávka zahrnuta do částky škody. Z výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pro posouzení trestné činnosti je relevantní částka, která představuje dědický podíl poškozených. Těžko si tedy lze představit, že pro účely trestního řízení bude vyčíslena částka vyšší, což se však v této věci stalo. Výše škody způsobené trestným činem by měla být vždy limitována vyčísleným dědickým podílem, neboť je nelogické, aby dědici vznikla škoda v částce vyšší, než jakou v dědictví nabyl.

Obviněný namítl též nepřiměřenost uloženého trestu s tím, že soudy měly v jeho případě aplikovat ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a pokud už jej uznaly vinným, tak mu měly uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Připomněl, že byl odsouzen pouze za pomoc k pokusu trestného činu, a to se sporným vyčíslením škody na 28 mil. Kč, aniž by byl zjištěn jakýkoli jeho motiv. Dosud byl osobou zcela bezúhonnou, vedl řádný život a mnoho let pracoval jako advokát. S ohledem na to, jakož i na povahu a závažnost pomoci, je použití běžné trestní sazby ve vztahu k němu nepřiměřeně přísné. Jeho nápravy lze dosáhnout i trestem mírnějším. Zištný motiv, který se u trestného činu podvodu pravidelně vyskytuje, v jeho případě zjištěn nebyl, a stejně tak ani žádný jiný motiv, který si lze teoreticky představit. Je proto snad možné vycházet z jeho tvrzení, že mu bylo zcela lhostejné, kdo a co bude dědit, když o nikom z dědiců ani o rozsahu majetku zůstavitele neměl povědomí. V souvislosti s výrokem o trestu nelze též odhlédnout od nepřímo uložené sankce spočívající ve faktickém zákazu výkonu advokacie. Je pravdou, že na druhé straně stojí výše škody, která byla soudem stanovena na více než dvojnásobek minimální hranice škody velkého rozsahu, to by však aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku bránit nemělo, neboť u dané kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neexistuje žádná pevná horní hranice škody, a reálně ani žádná škoda nevznikla. Za potřebné považuje zdůraznit i to, že jeho právnické vzdělání a znalost práva v celém případu nehrály žádnou roli (úplně stejně by v takové situaci vystupovala i osoba bez právnického vzdělání a bez znalosti práva). Za zcela nesprávnou považuje argumentaci odvolacího soudu, že aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku není namístě proto, že čin zůstal pouze ve stadiu pokusu (nedošlo k jeho dokonání) nezávisle na vůli obviněných. Navíc on byl uznán vinným pouze pomocí k trestnému činu, což uvedený soud vůbec neřešil. Na základě více než měsíčního pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody už také dokáže zhodnotit jeho význam a účel z hlediska nápravy pachatele. Soudy obou stupňů při ukládání trestu nerespektovaly ustanovení § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle něhož se musí přihlížet k účinkům a důsledkům, které lze od trestu očekávat na budoucí život pachatele. V úvahu nevzaly ani to, že povaha a závažnost činu jsou určovány též osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Trest odnětí svobody vykonává na oddělení, kde jsou umístěni odsouzení za závažnou a opakovanou trestnou činnost, převážně násilného charakteru. Uložení nepodmíněného trestu jeho osobě bylo nesprávné a nemůže splnit základní účel. Soudy se chybně rozhodly upřednostnit represivní funkci trestu před funkcí výchovnou. Výkon trestu ve věznici může takového člověka, jako je on, jen těžko „napravit“, spíše naopak. V důsledku toho dochází v jeho životě k následku, který už nepůjde nikdy napravit.

V souvislosti s posledně uvedenými argumenty a s odkazem na to, že v dovolání byla uplatněna řada dovolacích důvodů, jež se týkají procesních i hmotněprávních pochybení nižších soudů, obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o tr. ř. o přerušení výkonu uloženého trestu.

Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a důvodnými je neshledal. Nejprve se věnoval obviněnými uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stručně zopakoval, na základě jakých důkazů a úvah soudy uznaly obviněné vinnými, a s jejich závěry se plně ztotožnil. Uvedl, že skutková zjištění soudů logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Ze strany soudů nedošlo k žádné deformaci důkazů a tyto ve svém souhrnu jednoznačně svědčí pro závěr o vině dovolatelů. Soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily své úvahy, jimiž byly vedeny při skutkovém i právním posuzování věci. Každopádně zde není žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Lichá je i námitka obviněných, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Uplatnění tohoto pravidla může být namístě jen tehdy, když pochybnosti o vině obviněných jsou neodstranitelné. Pokud se provedeným dokazováním, jako i v tomto konkrétním případě, podaří pochybnosti rozptýlit, svědčí-li důkazy o vině obviněných, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory, pak není žádný důvod k rozhodnutí ve prospěch obviněných (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

Všechny důkazy, na nichž soudy založily svá skutková zjištění, jsou procesně použitelné. Není pravdou, co tvrdí obvinění, že by v důsledku porušení ustanovení § 214 tr. ř. po výslechu svědkyň E. P., H. S. a D. D. v hlavním líčení došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pochybení předsedy senátu soudu prvního stupně nelze považovat za natolik intenzivní, aby zakládalo porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Naopak je třeba se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu prezentovaným v odst. 29 napadeného usnesení.

Pokud pak jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, jestliže tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Obvinění založili citovaný dovolací důvod jednak na námitkách, jež tomuto důvodu neodpovídají (námitka porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo) a jednak na námitkách, které nelze považovat za opodstatněné [námitka nenaplnění znaků trestného činu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, včetně zpochybnění výše škody a subjektivní stránky trestného činu].

Nelze akceptovat ani námitku obviněné E. H., že rozhodné skutkové okolnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě nesvědčí o jejím úmyslném zavinění. Je tomu právě naopak. Z formulace popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, jakož i z jeho následného odůvodnění, jednoznačně vyplývá, že obviněná byla srozuměna s porušením zájmu na ochraně cizího majetku a že nemohla důvodně počítat se žádnou okolností, která by tomu zabránila. Z popisu skutku i odůvodnění rozsudku tak vyplývá zavinění obviněné minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k obviněnému M. U. V jeho případě se podle výsledků dokazování jednalo nejméně o tzv. nepravou lhostejnost, která zásadně postačuje k naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Za nepravou lhostejnost považuje respektovaná komentářové literatura takovou situaci, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Státní zástupce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který u obviněného dospěl k závěru o existenci nepřímého úmyslu. O jeho úmyslu pomoci spoluobviněné ke spáchání zločinu podvodu ostatně svědčí i další část skutkového děje, kdy v řízení o dědictví před soudní komisařkou prohlásil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, což se nezakládalo na pravdě. Ve vztahu ke způsobení následku v podobě škody velkého rozsahu lze u obviněného dovodit zavinění nejméně ve formě nedbalosti podle § 17 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže za zjištěných okolností jako svědek podepsal předmětnou závěť, je velmi nepravděpodobné, že by s ohledem na své osobní poměry a dosažené vzdělání neznal alespoň přibližně obsah takové tiskoviny. Za dané situace musel vědět, že může dojít ke vzniku předmětného následku.

Dalšími námitkami obvinění brojili proti údajně nesprávnému posouzení objektivní stránky trestného činu, avšak ani zde s nimi nelze souhlasit. Nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obvinění v rámci dědického řízení předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem, konkrétně že existuje závěť zůstavitele opatřená jeho pravým podpisem, resp. že jako svědci byli tomuto podpisu přítomni. Toto jejich jednání bezprostředně směřovalo k obohacení jiné osoby (závětních dědiců) a současně ke způsobení škody ve výši 28 888 816,60 Kč poškozené H. S. (jediné zákonné dědičce v první třídě dědiců). Akceptovat nelze ani námitky směřující proti způsobu stanovení výše škody. Soudy správně vycházely z hledisek uvedených v § 137 tr. zákoníku a své závěry opřely o znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a z oboru doprava, ekonomika a strojírenství. O správnosti těchto závěrů nemá státní zástupce pochybnosti, navíc obdobné námitky obviněných řešil už i odvolací soud a vypořádal se s nimi.

Pokud jde o argumentaci obviněných, že jim byly uloženy nepřiměřené tresty (když nebylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku), tak s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, tyto námitky sice mohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak za opodstatněné je považovat nelze. S konkrétním odkazem na více dřívějších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu státní zástupce zdůraznil, že ustanovení § 58 odst. 6 tr. ř. může nalézt uplatnění pouze tam, kde příprava, pokus nebo pomoc k trestnému činu nedosahují v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin. U pokusu má význam především to, zda jde o pokus ukončený nebo neukončený, případně o nezpůsobilý pokus. Povaha a závažnost přípravy a pomoci by se měly posuzovat především podle hledisek uvedených v § 39 odst. 2, odst. 7 písm. b), c) tr. zákoníku. Okolnost, že došlo pouze k přípravě, pokusu nebo pomoci k trestnému činu, každopádně nemůže sama o sobě, bez dalších významných skutečností, odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. V posuzované věci je správný závěr odvolacího soud, že podmínky pro postup podle citovaného zákonného ustanovení splněny nebyly. Obviněná E. H. již učila vše, co považovala za nutné pro dokonání trestného činu. Šlo o pokus způsobilý, což vyplynulo z použitých prostředků a existence způsobilého předmětu útoku. Rovněž typová závažnost trestného činu, k němuž pokus směřoval a k němuž obviněný M. U. poskytl pomoc, byla velmi vysoká. Hrozilo způsobení škody ve výši téměř trojnásobku minimální hranice škody velkého rozsahu. Obviněný M. U. jednal za situace, kdy věděl o podvodném úmyslu spoluobviněné a měl alespoň hrubou představu o jejím trestném činu. Dosavadní řádný způsob života obviněných nemůže bez ohledu na další významné skutečnosti odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Argumentace, kterou v tomto směru uplatnili obvinění, proto nemůže obstát.

Opodstatnění nemá ani námitka [která navíc ani nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že soudy nerespektovaly totožnost skutku. Totožnost skutku je zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda v jednání nebo následku přitom nemusí být úplná a bezvýjimečná, naopak stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech. To v daném případě splněno bylo. V rozsudku nedošlo oproti obžalobě k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obvinění.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá ani námitka obviněného M. U. týkající se způsobu doručování písemností v trestním řízení. Navíc není zřejmé, jaký dopad by vytýkané pochybení mělo mít na dodržení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný totiž sám ani soudům nevytýká, že by mu příslušné písemnosti vůbec nedoručily nebo že by mu takový postup znemožnil realizaci jeho procesních práv.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá ani námitka nezjištěného motivu jednání obviněných. Motiv totiž není zákonným znakem posuzované skutkové podstaty trestného činu.

Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento přichází podle státního zástupce v úvahu pouze v té variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Odvolání obviněných totiž nebylo zamítnuto ani odmítnuto, nýbrž odvolací soud na jeho základě rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o peněžitých trestech u obou obviněných. Takto formulovaný důvod dovolání by proto mohl být úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudem prvního stupně byla zjištěna existence vady zakládající některý ze zmíněných důvodů dovolání. Tak tomu ovšem v projednávané věci není.

S ohledem na všechny výše uvedené argumenty státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obou obviněných lze formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Důvodnými je však neshledal. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemůže být dán ani u jednoho z obviněných, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž bylo naopak těmto odvoláním vyhověno, jakkoli jen částečně.

Vzhledem k tomu, že podstatná část uplatněných námitek je u obou dovolatelů shodná, bude v této části shodné a pro oba společné i odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Námitky obviněných jsou soustředěny primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud však v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněných bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.

Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

V projednávaném případě se obvinění domáhají evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.

Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí podrobně, logicky a naprosto přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněných. Dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Jak už bylo řečeno, podstata dovolání obviněných spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněných není ničím jiným než pokračováním jejich stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát zdůraznil, že za takové situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Každopádně zde nejde o situaci předvídanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení. Naopak, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v podrobnostech odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména na str. 16-22 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9-15 usnesení odvolacího soudu (zde pouze s výhradou ne zcela případného odkazu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1411/2016 a 11 Tdo 1537/2017).

Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, jakož i v řadě jiných svých rozhodnutí. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněných věnovaly dostatečnou pozornost.

Připomenout lze i usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, v němž bylo zdůrazněno, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), jehož porušení se zde obvinění též opakovaně dovolávají, nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To se ovšem v projednávané trestní věci stalo.

Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné v reakci na dovolací námitky obviněných dodat, zdůraznit či blíže vysvětlit pouze následující.

Soudům nižších stupňů nelze nic vytýkat, pokud rozhodnutí o vině obviněných založily na listinných důkazech (zejména na předmětné závěti, kterou obviněná předložila notářce v rámci dědického řízení, a na protokolech o jednáních a dalších listinách z předmětného dědického řízení a civilního řízení k určení okruhu dědiců), na znaleckém posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, na obsahu výpovědí svědků H. S., V. a E. P., J. S. a D. D. aj., a pokud za dané situace, při zohlednění všech zjištěných skutečností a okolností činu v jejich vzájemných souvislostech, označily obhajobu obviněných za účelovou, zcela nepřijatelnou a bez pochybností vyvrácenou. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěrem, že obhajovací verze obviněných (jíž se snažili vysvětlit, jak se mohlo stát, že na závěti jsou jejich pravé podpisy a zároveň padělaný podpis zůstavitele V. W.) je neuvěřitelná a jednoznačně neakceptovatelná sama o sobě, navíc je v rozporu s řadou dalších zjištěných skutečností a okolnostmi činu. K tomu jen ve stručnosti. Obviněná E. H. nevedla k danému případu žádný advokátní spis, nedisponovala žádnou plnou mocí od zemřelého V. W. (dále též jen „zůstavitel“), není zde vůbec nic, co by prokazovalo jakýkoli její kontakt s uvedenou osobou. Zůstavitel (jehož zdravotní stav se na konci roku 2018 velmi rychle zhoršoval) namísto zkontaktování advokáta či notáře v těsné blízkosti svého bydliště v XY, případně v Brně, kam běžně jezdil k lékaři, měl jet relativně krátce před svou smrtí za obviněnou, kterou osobně vůbec neznal, až do 80 kilometrů vzdálené XY. Oba obvinění pak vše, včetně poměrně dlouhé cesty za zůstavitelem do místa jeho bydliště, dělali zcela nezištně, bez nároku na jakoukoli odměnu či cestovní náhrady. Po podpisu originálu závěti si zůstavitel údajně až dodatečně vzpomněl, že by chtěl mít doma jedno vyhotovení pro svoji potřebu, načež obvinění podepsali jako svědci další stejnopis, a to dříve, než tak učinil sám zůstavitel (což odporuje základnímu smyslu jejich podpisů na listině). Obviněná E. H. pak podle svého tvrzení omylem sbalila a z místa odvezla zmíněný stejnopis, zatímco kompletně podepsaný originál zůstal v bytě zůstavitele (avšak následně beze stopy zmizel), a na tento svůj omyl přišla až s určitým časovým odstupem. Místo jasně se nabízející další okamžité osobní návštěvy zůstavitele, ve chvíli, kdy se mu nemohla dovolat, se rozhodla situaci vyřešit „korespondenčně“ - stejnopis závěti zaslala zůstaviteli poštou a stejnou cestou jí pak přišla listina zpátky, a to již s domnělým podpisem zůstavitele. K tomuto ovšem opět nemá žádný doklad, neboť oběma směry se vše velmi netradičně posílalo jako obyčejná poštovní zásilka. Někdo neznámý se tedy musel k zásilce dostat, podpis zůstavitele z nějakého důvodu padělat a závěť jí poslat zpátky. O existenci závěti přitom obviněná vůbec nikoho nezpravila, zůstavitele již znovu nekontaktovala, nezajímala se o něj a předmětná listina tak ležela bez dalšího v jejím trezoru téměř půl roku, než ji zkontaktovala svědkyně E. P. Ta se s obviněnou předtím údajně vůbec neznala a kontakt na ni našla úplnou náhodou – na ledničce v bytě zůstavitele, přičemž se rozhodla, že jí zkusí zavolat a zeptat se, jestli náhodou nebyla se zůstavitelem před jeho smrtí v kontaktu a jestli náhodou nepořídil závěť. K tomu všemu dále přistupuje jednoznačně prokázaný fakt (vyplývající z výpovědi nejen poškozené H. S. ale i svědků E. a V. P.), že V. W. asi týden před svou smrtí projevil přání uspořádat své majetkové záležitosti a kvůli tomu urgentně sháněl kontakt na právníka, přičemž se ale před nikým ani slovem nezmínil o tom, že by nějakou závěť sepsal už krátce (asi měsíc) předtím. Tomu, že ve skutečnosti žádnou dřívější závěť nepořídil, nasvědčuje i to, že po jejím údajném sepsání dne 11. 1. 2019, velmi krátce před smrtí, nakládal s částí svého majetku v rámci darovací smlouvy a bankovních převodů (viz str. 20, odst. 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně) - na svoji sestru E. P. převedl část nemovitostí a peněz, které by jí ovšem připadly i na základě předmětné závěti. Přehlédnout nelze samozřejmě ani to, že o údajném druhém vyhotovení (stejnopisu) závěti se ani jeden z obviněných nezmínil jak před notářkou v rámci dědického řízení, tak ani následně v civilním řízení o určení okruhu dědiců vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 60/2020. S tvrzením o existenci více stejnopisů obvinění přišli až v rámci své obhajoby po zahájení trestního stíhání v nyní projednávané věci. Netřeba pochybovat o tom, že již v průběhu dědického řízení velmi dobře věděli, že pravost podpisu zůstavitele na závěti byla ze strany poškozené H. S. zpochybněna, právě proto byli vyslýcháni v pozici svědků a opakovaně dotazováni, zda na dané listině skutečně je pravý podpis V. W., zda před nimi listinu opravdu podepsal. Na to vždy oba odpověděli jednoznačně kladně a jejich vyjádření jasně vyznívala tak, že o pravosti podpisu zůstavitele nemůže být pochyb - listinu před nimi podepsal, obviněná E. H. ji ještě ten den uložila do trezoru ve své advokátní kanceláři a poté ji předala notářce JUDr. Olze Vitáskové (viz protokol o jednání před soudní komisařkou ze dne 27. 11. 2019 – č.l. 920-922 a protokoly o jednání u Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp. zn. 34 C 60/2020 ze dne 21. 9. 2020 a 2. 11. 2020 – č.l. 1015-1019 a 1021-1023). V žádném případě nemůže obstát současné vysvětlení obviněných, že se tehdy o existenci stejnopisu závěti nezmínili proto, že na to nebyli výslovně dotázáni, že to nepovažovali za důležité, že si na to v té chvíli ani nevzpomněli apod. Důležitost této skutečnosti by za dané situace musela zřejmá úplně každému a u obviněných to s ohledem na jejich právnické vzdělání a tehdejší profesi advokátů platí dvojnásob. Museli velmi dobře vědět, o jak důležitý fakt se jedná, že jde o skutečnost pro rozhodnutí v dědickém řízení naprosto klíčovou.

Nejvyšší soud plně souhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že za daného stavu nebylo namístě obhajovací verzi obviněných přijmout, a to ani při zohlednění zásady in dubio pro reo (jejíž aplikace se obvinění ve svých dovoláních též domáhali). Uplatnění zmíněné zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatelů neměly.

Akceptovat nelze ani námitku obviněných, že v důsledku nerespektování ustanovení § 214 tr. ř. (když po výslechu svědků D. D., E. P. a H. S. v hlavním líčení nebyli ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně výslovně dotázáni, zda se chtějí k těmto důkazům vyjádřit) došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítané porušení procesních pravidel samo o sobě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud by k němu mohl přihlédnout a napadené rozhodnutí v jeho důsledku zrušit pouze tehdy, pokud by šlo o pochybení skutečně zásadního charakteru, znamenající zásah do ústavně zaručených práv obviněných. Tak tomu ovšem není.

Zcela shodnou námitku obvinění uplatnili již v rámci odvolacího řízení a Vrchní soud v Olomouci se s ní v zásadě správně vypořádal. V daném případě nešlo o situaci, kdy by se obvinění domáhali toho, že se chtějí k nějakému důkazu vyjádřit, a toto jim bylo ze strany soudu odepřeno. Nebylo to tak, že by byl proveden důkaz (výslech svědka) a obvinění neměli žádnou možnost na jeho obsah či způsob provedení reagovat. Nejvyšší soud důkladně prostudoval obsah protokolů o obou hlavních líčeních konaných před soudem prvního stupně a poslechl si i příslušné pasáže zvukových záznamů zachycujících průběh těchto úkonů (záznamy jsou uloženy na CD-R nosičích založených na č.l. 1311 a 1328). Dospěl přitom k závěru, že obhajovací práva obviněných nebyla nijak zkrácena. Na konci výslechu svědkyně D. D. v hlavním líčení dne 22. 6. 2022, když předseda senátu postupně uděloval slovo stranám a umožnil jim klást svědkyni otázky, obvinění této možnosti vůbec nevyužili (jednu otázku položila pouze obhájkyně obviněné). Obviněný M. U. konkrétně uvedl jen „Ne, děkuji“, nic víc. Ani jeden z obviněných neměl snahu o jakoukoli reakci na výpověď svědkyně. Obdobně to platí i v případě výslechů svědkyň H. S. a E. P. v hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2022. Těmto svědkyním kladli otázky oba obvinění a zároveň i obhájkyně obviněné, přičemž jako poslední měl tuto možnost vždy obviněný M. U. Ten pokaždé po své poslední otázce jen poděkoval a stejně jako jeho spoluobviněná dal najevo, že to je z jeho strany vše. Krátce po ukončení výslechu svědkyně E. P. pak byly procesní strany dotázány, zda mají nějaké návrhy na doplnění dokazování, a ani v té chvíli obvinění neuvedli, že by se chtěli vyjádřit k předchozím výpovědím dvou svědkyň. Tuto možnost navíc reálně měli v rámci svých závěrečných řečí, které bezprostředně následovaly.

Neoddiskutovatelným faktem je, že předseda senátu se v případě výslechů jmenovaných tří svědkyň na samý závěr zapomněl obviněných formálně dotázat podle § 214 tr. ř., zda se chtějí k provedenému důkazu nějak vyjádřit. Z toho však nelze bez dalšího dovozovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces či soudní ochranu. Platí to tím spíše, že oba obvinění byli zkušenými advokáty, tedy osobami práva znalými, a obviněná byla navíc právně zastoupena další advokátkou. Nejvyšší soud ani v nejmenším nepochybuje o tom, že pokud by kterýkoli z obviněných projevil přání se k provedenému důkazu vyjádřit, tak by mu to bylo ze strany předsedy senátu umožněno (stejně jako v jiných případech, v celém průběhu řízení před soudem). V žádném případě nelze připustit praxi, kdy obviněný podobného procesního pochybení předsedy senátu účelově využije tak, že v dané chvíli žádné námitky nevznese, o slovo se nepřihlásí a vůli vyjádřit se k provedenému důkazu neprojeví, a vše si „schová“ jako potenciální argument do fáze odvolacího či dovolacího řízení.

Jak už bylo naznačeno, zdaleka ne všechna procesní pochybení soudu prvního či druhého stupně lze označit za natolik podstatnou vadu řízení, zkracující obviněné na jejich obhajovacích právech, aby to muselo resultovat ve zrušení následného meritorního rozhodnutí. Pokud obvinění poukazují na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, pak je třeba si nejprve připomenout jeho plné znění a v té souvislosti i jeho smyl a účel. Uvádí se zde: „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ Všechna tato práva obviněných byla v daném řízení respektována. Právo vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům ve smyslu citovaného ustanovení Listiny nelze bez dalšího ztotožňovat s právem obviněného být předsedou senátu dotázán bezprostředně po provedení každého důkazu podle § 214 tr. ř. Jeho smyslem je, aby daná osoba, jejíž věc se před soudem projednává, měla možnost se jednání osobně zúčastnit, být přítomna při provádění důkazů a reagovat na jejich obsah. To se ovšem v daném případě stalo. Obvinění možnost vyjadřovat se k důkazům provedeným v této trestní věci měli a naznačeným postupem (drobným procesním pochybením) předsedy senátu na svých ústavně zaručených právech zkráceni zcela jistě nebyli.

K námitce nezachování totožnosti skutku: Obvinění brojili proti tomu, že na rozdíl od obžaloby soud v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku jejich jednání údajně nepřípustně rozšířil o to, že dne 27. 11. 2019 před soudní komisařkou jako svědci do protokolu o jednání nepravdivě prohlásili, že předmětnou závěť před nimi V. W. dne 11. 1. 2019 skutečně podepsal. Jakkoli nelze ani tuto námitku specificky podřadit pod žádný z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, s ohledem na její závažnost považuje Nejvyšší soud za potřebné se k ní alespoň stručně vyjádřit. O zachování totožnosti skutku nemůže být v daném případě pochyb. Evidentně je zde dána částečná totožnost jednání obviněných a současně i úplná totožnost následku (hrozící neoprávněné obohacení E. a V. P. v důsledku toho, že obvinění uvedli v omyl jedinou oprávněnou dědičku – poškozenou H. S.). To pro zachování totožnosti skutku postačuje. Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti tedy mohou v rozhodnutí oproti obžalobě přibýt a jiné mohou naopak odpadnout (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018). Soudu prvního stupně proto nelze absolutně nic vytknout, pokud popis skutku ve svém odsuzujícím rozsudku oproti obžalobě doplnil o jednání obviněných spočívající v nepravdivém prohlášení před soudní komisařkou – notářkou JUDr. Olgou Vitáskovou dne 27. 11. 2019. Toto bylo evidentně součástí celku, jedním z více jejich dílčích jednání v inkriminované době, která ve svém souhrnu směřovala ke vzniku zamýšleného trestněprávně relevantního následku. Pokud po vytvoření padělku závěti a po falešném stvrzení pravosti podpisu zůstavitele přímo na závěti bylo toto (pravost podpisu zůstavitele) zpochybněno ze strany oprávněné zákonné dědičky, obvinění ve vzájemné shodě společně vykonali i další část jednání nezbytného k úspěšnému dokonání předmětného trestného činu podvodu. Navíc je třeba upozornit, že na samém začátku popisu skutku bylo v obžalobě (v jejím jakémsi obecném návětí) mj. uvedeno „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný majetkový prospěch jako svědkové závěti stvrdili v rozporu se skutečností, že zůstavitel V. W. … před nimi dne 11. 1. 2019 výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli a že listinu před nimi téhož dne podepsal“, což obvinění prokazatelně učinili mj. právě i tím, že dne 27. 11. 2019 v tomto smyslu křivě svědčili při jednání u soudní komisařky v rámci dědického řízení.

K námitce nesprávného určení výše škody: Nelze souhlasit s argumentací obviněných, že výše škody stanovená v trestním řízení by nikdy neměla překročit hodnotu dědického podílu, jak byla určena v řízení dědickém. Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, a s ním související usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 994/10, je nepřípadný. Z těchto rozhodnutí nelze v žádném případě dovodit to, oč se obvinění snaží. Orgány činné v trestním řízení naopak postupovaly správně, pokud hodnotu nemovitých věcí, jichž se týkala padělaná závěť, stanovily k době spáchání trestného činu na základě zvlášť vyžádaného znaleckého posudku z příslušného oboru ekonomika, a neřídily se bez dalšího jen jejich hodnotou, jak byla vyčíslena v dědickém řízení. Výše škody způsobené trestným činem podvodu byla určena zcela správně. Správně se vycházelo z toho, jaký majetek měli na základě padělané závěti v rozporu se zákonem nabýt E. a V. P. na úkor oprávněné dědičky H. S. Vedle již zmíněných nemovitostí byl tento majetek tvořen též motorovým vozidlem, přívěsným vozíkem, peněžními prostředky na účtech a pohledávkami zůstavitele vůči jiným osobám. Na druhé straně byla hodnota majetku (tedy i výše škody způsobené trestným činem) správně ponížena o prokázanou výši dluhů zůstavitele. Celková výše škody tak byla správně stanovena na 28 888 816,60 Kč. Námitka obviněných, že pokud byla znaleckým posudkem stanovena hodnota nemovitostí a vozidla, tak měla být stejným způsobem (znaleckým posudkem) stanovena i hodnota pohledávek zůstavitele (neboť jejich tržní hodnota může být nižší než hodnota nominální, s ohledem na případné promlčení, zhoršenou dobytnost apod.), což je důležité pro posouzení právní kvalifikace činu, nemůže uspět hned z několika důvodů. Především je třeba uvést, že shodnou argumentací obviněných se zabýval jak soud prvního stupně (viz str. 25, odst. 56 jeho rozsudku), tak i soud odvolací (viz str. 13, odst. 41 jeho usnesení). Polemika se způsobem určení výše škody (nesouhlas obviněných se stanovenou výší) je námitkou