6 Tdo 930/2004 — Nejvyšší soud

6 Tdo 930/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2005 Spisová značka:6 Tdo 930/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.930.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 930/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2005 dovolání, které podala obviněná A. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 To 44/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 61/2003, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 1 T 61/2003, byla obviněná A. S. uznána vinnou trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že v době od 28. 3. 2000 do 14. 2. 2002 pod obchodním jménem A. S., I. W. C., IČO (dříve agentura D.) zprostředkovávala zaměstnání ve smyslu § 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a to nejméně u 1300 osob, aniž k výkonu zprostředkování zaměstnání měla povolení Ministerstva práce a sociálních věcí a její žádost o toto povolení byla rozhodnutím ministerstva č. j. ze dne 28. 10. 1998 ve spojení s rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí č. j. ze dne 22. 12. 1998 zamítnuta a tuto činnost provozovala za účelem dosažení zisku. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 118 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž jeho výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku podala obviněná A. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 To 44/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Vůči konstatovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná A. S. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadla výrok o zamítnutí odvolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné obě soudní rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení jejího jednání. Dovolatelka nepopírá, že v daném období podnikala a vstupovala v jednání se širokým okruhem osob, přičemž s částí z nich vstoupila i do obchodních závazkových vztahů. V uvedeném období rovněž inzerovala o předmětu svého podnikání tak, jak uzavřely soudy obou stupňů a při této inzerci používala slovo „zprostředkování“. Podle názoru obviněné však nelze její jednání právně kvalifikovat jako činnost zaměřenou na vyhledávání vhodného zaměstnání po občana, který se o práci uchází a na vyhledávání zaměstnanců pro zaměstnavatele, jenž hledá nové pracovní síly, respektive jako činnost informační a poradenskou, která by s předchozí činností souvisela. Má i nadále za to, že podstatou právního institutu zprostředkování, a to ať již v rámci práva občanského či obchodního, je jednání zprostředkovatele spočívající v umožnění navázání právního vztahu mezi dvěma nebo více subjekty, odlišnými od zprostředkovatele. Podle obviněné je zprostředkování ve smyslu § 4 zák. č. 1/1991 Sb. speciálním druhem zprostředkovatelské činnosti, kdy předmětem plnění zprostředkovatele je umožnění vzniku pracovněprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, že pro třetí osoby nezajišťovala navázání jakéhokoliv pracovněprávního či obdobného vztahu, a ni takovou činnost neinzerovala. Podstatou jejího podnikání bylo pouze zajištění zakázek ve formě konkrétních smluv o dílo, kdy vůči finálnímu odběrateli vystupovala svým jménem a na svůj účet a vůči dalším osobám (finálním zpracovatelům), také jednala sama a na svůj účet. Jednáním obviněné nikdy nedocházelo, a nebyl to ani její záměr, k navázání pracovněprávního či jiného právního vztahu mezi odběratelem - zahraniční společností a třetími osobami, když vůči těmto třetím osobám vždy vystupovala vlastním jménem a dohody o zhotovení konkrétních výrobků s nimi uzavírala sama a na svůj účet. Pojem zprostředkování, který v rámci inzerce používala při charakteristice své činnosti, byl spíše neodborným popisem jednání spočívajícího v tom, že jednala jako obchodní partner finálního odběratele, pro kterého zajišťovala zhotovení výrobků a za tím účelem vstupovala do právních vztahů se širokým okruhem třetích subjektů. Takové jednání se však nedá nazvat zprostředkováním ve smyslu platné právní úpravy. Z popsaných důvodů se obviněná domnívá, že soudy obou stupňů chybně hodnotily právní podstatu jejího jednání, které v žádném případě nesměřovalo k uzavírání pracovněprávních vztahů mezi zahraničními společnostmi a třetími osobami. V tomto smyslu má za to, že je zcela irelevantní, jak sama uvedené jednání popisovala, když pro rozhodnutí je podstatné, zda šlo o činnost zprostředkovatelskou ve smyslu platné právní úpravy. Podle jejího mínění je třeba ctít zásadu, že pokud nějaká činnost není zákonem zakázána či jinak regulována, je dovolena. Upozorňuje, že v daném případě zákon reguluje pouze zprostředkovatelskou činnost mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, tedy vztahy regulované zákoníkem práce. K jiné činnosti, ať už by se jednalo o zprostředkování či jiné jednání, není povolení ministerstva práce a sociálních věcí zapotřebí. Proto nelze dovodit, že by podnikala neoprávněně. Obviněná uvádí, že s touto námitkou se soudy nijak nevypořádaly a vůbec nespecifikovaly, v čem měla spočívat zprostředkovatelská činnost, respektive předmětné jednání bylo sice jako zprostředkovatelská činnost vyhodnoceno, ale bez jakéhokoliv odůvodnění a návaznosti na platnou právní úpravu. Upozorňuje, že v daném případě by navíc muselo jít o specifický druh zprostředkování. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by kdokoliv z jejích klientů byl v pracovněprávním vztahu buď vůči obviněné nebo vůči jejím odběratelům, popřípadě že by kdy navození takového právního vztahu komukoliv slibovala či nabízela. Závěrem dovolání obviněná konstatovala, že napadené rozhodnutí je projevem nepřípustně extenzivního výkladu zákonných ustanovení omezujících práva subjektů na svobodné podnikání. Navíc spáchání trestného činu neoprávněného podnikání předpokládá úmysl podnikat bez potřebného povolení. Jelikož neexistuje jednotný názor na samotnou interpretaci ustanovení § 4 zák. č. 1/1991 Sb., neboť rozhodnutí o uložené pokutě bylo v rámci přezkumu soudem zrušeno, nedá se v jejím případě takový úmysl dovodit. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č. j. 11 To 44/2004 - 641, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2003, č. j. 1 T 61/2003 - 626. Dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil její osobu obžaloby. K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obdobné námitky obviněná uplatňovala po celou dobu trestního stíhání a oba ve věci činné soudy se jimi zabývaly. Uvedl, že provedeným dokazováním však byly zjištěny jiné skutečnosti o způsobu činnosti obviněné, než na jakých buduje dovolací námitky. Pokud by skutečně podnikala tak, jak tvrdí, pak by se domácí pracovníci, kteří reagovali na její nabídku zprostředkování práce, vůbec nedostali do styku se zahraničními firmami a jednali by výlučně s obviněnou, ani by nemuseli provádět žádné platby v cizí měně. Státní zástupce zdůraznil, že skutečnost byla přesně opačná, nemluvě o tom, že řada zájemců o práci se nechala nalákat na obskurní nabídky a za své peníze nedostala nejen žádnou práci, ale ani se jim nevrátil požadovaný a jimi uhrazený vklad. Za této situace bylo právní hodnocení skutku soudem prvého stupně zcela správné, jak důvodně konstatoval soud odvolací. Podle státního zástupce nelze v případě posouzení subjektivní stránky nevidět, že obviněná jednak neúspěšně žádala Ministerstvo práce a sociálních věcí o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání, navzdory zamítavému stanovisku však nepovolenou činnost vykonávala a byla za ni postižena pokutou příbramským úřadem práce. Ani tato sankce nevedla k její nápravě a za stejné jednání, kvalifikované jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., byla rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 4 T 127/2001, postižena podmíněným trestem odnětí svobody. Nyní souzeného jednání se dopustila ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení. Státní zástupce uvedl, že obviněná buduje své tvrzení o nesprávném