7 Tdo 1016/2020 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1016/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 9. 2020 Spisová značka:7 Tdo 1016/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1016.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští Peněžitý trest Propadnutí majetku Zákaz reformace in peius Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 3 předpisu č. 40/2009Sb. § 68 odst. 6 předpisu č. 40/2009Sb. § 66 odst. 1, 2 předpisu č. 40/2009Sb. § 265b odst. 1 písm. h) předpisu č. 141/1961Sb. § 259 odst. 4 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1016/2020-23814 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněné V. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 3 To 100/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 10/2017, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 3 To 100/2018, ve všech výrocích o trestech uložených obviněné V. K. a ve výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné V. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 23. 5. 2018, č. j. 62 T 10/2017-22542, byla obviněná V. K. uznána vinnou (v bodě II výroku) zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2016, za který jí byl uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Dále jí byl podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu pěti let. Vedle toho bylo tímto rozsudkem rozhodnuto ohledně několika dalších obviněných o vině a trestu, o náhradě škody, ale také o zproštění obžaloby. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná V. K. v celém rozsahu jí se týkajícím odvoláním a v její prospěch podaly odvolání také dvě osoby jí blízké. Státní zástupce rozsudek napadl (mimo jiné) odvoláním podaným v neprospěch obviněné, které směřovalo pouze do výroku o trestu. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 3 To 100/2018-23167, tak, že – mimo jiné – z podnětu odvolání obviněné V. K., jakož i osob jí blízkých P. K. a F. K., které podaly odvolání ve prospěch obviněné, zrušil výrok o vině této obviněné (a obviněného R. Č.) pod bodem II (Ř. S.), jakož i ve výrocích o uložených trestech, a nově rozhodl ohledně obviněné V. K. tak, že ji uznal vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil jí shodné tresty odnětí svobody a zákazu činnosti jako soud prvního stupně, avšak neuložil jí trest propadnutí majetku, nýbrž uložil jí podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, tj. celkem 1 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné V. K. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 4. Uvedený zločin spočíval podle skutkových zjištění soudů v podstatě v tom, že obviněná V. K. po vzájemné dohodě s obviněným R. Č. v době od června 2012 do ledna 2014 (ve XY, ve XY, případně i jinde) jako tehdejší členka představenstva Z. d. S., zastávající funkci jeho ekonomky a z této pozice odpovědná za vedení účetnictví pro společnost Ř. S., jako dceřiné společnosti Z. d. S., v úmyslu vyhnout se zákonné povinnosti řádně přiznat a odvést daň z přidané hodnoty, získat tak majetkový prospěch pro sebe a event. další osoby a poškodit finanční zájmy České republiky, zajistili, že společnost Ř. S. fakturačně deklarovala prodej zboží – masa a masných výrobků – různým slovenským obchodním společnostem se sídly ve Slovenské republice, tedy dodání zboží cizozemské osobě – podnikatelskému subjektu, do jiného členského státu Evropské unie, osobě registrované k dani z přidané hodnoty v tomto státě, tedy jako dodání zboží osvobozené na výstupu od daně z přidané hodnoty, ač ve skutečnosti zboží nebylo dodáváno do Slovenské republiky deklarovaným slovenským obchodním společnostem, ale bylo prodáno v tuzemsku, přičemž si byli vědomi, že za společnost Ř. S. bude zkrácena daň z přidané hodnoty tím, že plnění vůči cizozemským subjektům byla neoprávněně zahrnuta do měsíčních daňových přiznání k dani z přidané hodnoty jako plnění osvobozená na výstupu od daně z přidané hodnoty, ačkoli u těchto plnění ve skutečnosti nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty nevzniká, čímž došlo k porušení ustanovení § 21 odst. 1, § 13 odst. 2, § 64 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, obviněný R. Č. podle domluvy zajistil slovenské obchodní společnosti, na které byl prodej zboží deklarován, přebíral vystavené doklady k prodejům a zajistil jeho odbyt a obviněná V. K. zajistila dodávky zboží a do účetnictví společnosti Ř. S. zavedla fiktivní prodeje na slovenské obchodní společnosti, včetně zpracování a vystavení přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž k této činnosti, kterou prováděla bez vědomí statutárního orgánu společnosti Ř. S. zneužila svého pracovního postavení, funkce a důvěry; takto jednáním podrobně popsaným ve výroku napadeného rozsudku byla za společnost Ř. S. zahrnuta do měsíčních daňových přiznání k dani z přidané hodnoty jako plnění osvobozená na výstupu od daně z přidané hodnoty plnění v celkové výši 174 954 983 Kč, za která nebyla přiznána daň z přidané hodnoty ve výši 22 599 503 Kč, přičemž z toho o částku 1 210 377 Kč došlo ke krácení vlastní daňové povinnosti, částka 14 284 027 Kč byla ze strany finančního úřadu vyplacena jako nadměrný odpočet, a k vyplacení částky 7 105 099 Kč jako uplatněného nadměrného odpočtu již nedošlo, a obvinění tak ve vztahu k uplatněným plněním, neoprávněně deklarovaným jako osvobozeným na výstupu od daně z přidané hodnoty, a to v období od června roku 2012 do ledna roku 2014, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územní pracoviště Svitavy, zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 1 210 377 Kč, vylákali výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 14 284 027 Kč a pokusili se vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši 7 105 099 Kč. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, které opřela o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) l) tr. ř. Namítla, že ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Nebyl prokázán její úmysl spáchat trestný čin. Zdůraznila, že její počínání bylo soudy hodnoceno „pohledem generála po bitvě“. Netvrdí, že by nevěděla o obchodování se subjekty, které deklarovaly svůj zájem odebírat od jejího tehdejšího zaměstnavatele zboží a které se později ukázaly jako podvodné, o jejich úmyslu podvádět ale v rozhodné době nevěděla. Poukázala na „presumpci důvěry v poctivost jednání druhého“. Ony subjekty odebírající zboží výslovně prohlašovaly, že je vyvezly mimo území České republiky. Žádný právní předpis neukládal obviněné povinnost přezkoumávat pravdivost prohlášení o vývozu, což je námitka, na kterou odvolací soud nereagoval. Přitom podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Rozhodnutí soudů obou stupňů dovolatelka vnímá jako projev libovůle. K tomu připojila svůj výklad rozhodnutí odvolacího soudu. 6. Ohledně výroku o trestu namítla, že i když odvolací soud formálně rozhodl v její prospěch, fakticky jí svým rozhodnutím přitížil. Ačkoli je zcela nemajetná, respektive vlastní majetek zcela nepatrné hodnoty, uložil jí namísto propadnutí (f