7 Tdo 1086/2023 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1086/2023-3328 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. 1. 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., dovolání obviněného R. Š. podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 44 To 156/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 71/2019 a rozhodl takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 44 To 156/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 6 T 71/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř., § 222 odst. 2 tr. ř. se trestní věc obviněného R. Š., pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v mezidobí od počátku roku 2015 do června 2017 v rodinném domě v ulici XY XY, XY, kde bydlel s dnes již bývalou družkou, poškozenou E. G., nar. XY, této hrozil vyhozením na ulici a dále tím, že společný syn, nezletilý AAAAA (pseudonym), zůstane u něj, a to pokud kontaktuje policii, dále jí vyhrožoval, že z ní udělá blázna, „cvoka“, zničí ji v orchestru, neboť má konexe, dále jí jako houslistce útočil na ruce, přičemž jí říkal, že už nebude hrát, že jí rozbije housle, v poškozené jeho výhružky vyvolávaly strach a bála se jej, přičemž v jednom případě, kdy chtěla telefonicky přivolat policii, tak jí vytrhl z ruky její mobilní telefon zn. LG a s tímto udeřil o dlažbu a rozbil jej, to vše v návaznosti a v souvislosti s jednáním spočívajícím v tom, že poškozenou E. G. od počátku roku 2015 do června 2017 ponižoval tím, že jí sděloval, že je neschopná, že nic neumí, že může být jako chudý umělec ráda, že je s obviněným, že se neumí postarat o dítě, dále jí urážel vulgárními výrazy, že je kurva, resp. židovská kurva, posmíval se jí s ohledem na její vadu řeči – zadrhávání, a to tak, že jí říkal „kokta“, cca od roku 2016 pak poškozenou i fyzicky napadal tím způsobem, že do ní opakovaně strkal, a to tak, aby narazila na roh např. dveří, nábytku, parapetu, tahal poškozenou za vlasy, bil ji pet lahví, v čemž byly spatřovány Obvodním soudem pro Prahu 4 přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, postupuje Městskému úřadu ve Žďáru nad Sázavou. Odůvodnění: Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2023, č. j. 6 T 71/2019-3155, byl obviněný uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, které měly spočívat v jednání popsaném ve výroku shora. Za tyto přečiny byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. 2. Odvolání obviněného směřované do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 44 To 156/2023-3241, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. zákoníku. Připomněl dosavadní průběh trestního řízení a jeho souvislost s opatrovnickým sporem. V návaznosti na obsah kasačního usnesení Nejvyššího soudu zdůraznil, že soudy se odmítly zabývat tím, jakou formou, intenzitou, případnou vzájemností a vztahem k opatrovnickému sporu probíhala komunikace mezi obviněným a poškozenou. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. 4. Podle obviněného nedošlo i přes upozornění Nejvyššího soudu ke změně v jednostranném hodnocení důkazů soudy. Ve snaze dospět opět k odsouzení obviněného soud prvního stupně vyňal určité domnělé dílčí skutky a bez ohledu na výtky Nejvyššího soudu byl obviněný znovu uznán vinným, a to s jinou právní kvalifikací. Podle dovolatele jsou přitom skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s důkazy. V obsáhlém odůvodnění rozsudku opakuje soud prvního stupně stejné argumenty a důkazy hodnotí v neprospěch obviněného a ve prospěch poškozené. Obviněný v opozici s tím v dovolání znovu shrnuje své výhrady zpochybňující věrohodnost svědecké výpovědi poškozené, podrobně se zabývá rovněž obsahem znaleckých posudků, připomíná rozdílný pohled soudů na chování každého z aktérů konfliktu s tím, že podle něj jde o oboustranné projevy nevhodného chování. 5. Za absurdní obviněný označil závěr soudu, že měl poškozené vyhrožovat vyhozením na ulici, a připomněl, že poškozená vlastnila a stále vlastní byt v Praze a rodinný dům (chalupu) na XY v okrese XY, kam se také v určité fázi odstěhovala a svůj návrat do domu obviněného ve XY podmiňovala tím, že obviněný zajistí trvalou nepřítomnost svých dcer v tomto domě. Kompletní konverzace poškozené s obviněným k uvedenému je součástí trestního spisu. V roce 2016 poškozená od obviněného odešla opakovaně. Obviněný proto ve snaze, aby se poškozená k němu vrátila, vystěhoval své dcery i s jejich věcmi z domu a stýkal se s nimi u svých rodičů. Pokud se obviněný v opatrovnickém řízení domáhal svěření syna do své péče a v tomto směru poškozenou vyrozuměl, nelze z toho dovozovat trestní odpovědnost. 6. Ve vztahu k namítanému nesprávnému posouzení skutku obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně vyňal z výpovědi poškozené některé nijak blíže nespecifikované a časově nezařazené pasáže, ty pojal jako skutky a na základě toho shledal obviněného vinným z obou přečinů. Přitom není rozlišeno, který skutek naplňuje skutkovou podstatu kterého přečinu, a není ani jasné, kdy, kde a jakým způsobem mělo k tomu či onomu jednání dojít. Není odůvodněna nová právní kvalifikace, odůvodnění zůstalo vztažené k § 199 tr. zákoníku. Z výroku rozsudku ani z odůvodnění neplyne, jaký trestný čin se vztahuje ke kterému konkrétnímu údajnému jednání obviněného. Skutková věta je ve výroku uvedena pouze jedna a celé jednání v ní popisované je ohraničeno stejnými roky. Jednočinný souběh uvedených dvou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, není podle obviněného možný. 7. Jestliže soud prvního stupně v kontextu usnesení Nejvyššího soudu pouze zkoumal, zda není možné postihnout obviněného za spáchání jiných trestných činů, je takový přístup zcela proti smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vytkl nejen nesprávné právní posouzení skutku, ale též celkový přístup k projednání a hodnocení celé trestní věci. Soudy jen stále znovu opakované skutečnosti tak byly pouze ve prospěch poškozené „našroubovány na novou právní kvalifikaci“. 8. Obviněný dále namítl, že postupem soudů spočívajícím v novém vymezení skutku v nynějším odsuzujícím rozsudku nebyla zachována totožnost skutku, neboť došlo ke změně jeho samotné podstaty. 9. Obviněný také namítl, že ve vztahu k nově použité právní kvalifikaci soud neprováděl dokazování, neuváděl skutečnosti vážící se k této nové právní kvalifikaci a své závěry opřel jen o výpověď poškozené. Vytkl rovněž, že bez odůvodnění nebyl proveden důkaz předloženou korespondencí jeho s poškozenou z období od června 2016 do začátku října 2016. 10. Závěrem obviněný znovu obsáhle shrnul svůj názor, že mu vytýkané jednání nebylo prokázáno, namítl rovněž nesprávnost výroku o náhradě nemajetkové újmy a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání, eventuálně aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání poukázal na opakovanost námitek obviněného, podrobně vyložil, že ve věci podle jeho názoru nedošlo k opomenutí důkazů ani k svévolnému hodnocení důkazů. Věrohodnost výpovědí obviněného a poškozené byla pečlivě posuzována v kontextu ostatních důkazů, z nichž mnohé vyvracejí obhajobu obviněného, zatímco věrohodnost poškozené je řadou důkazů podporována. To státní zástupce podrobně rozvedl s tím, že nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo. Obsáhle také odůvodnil, že nedošlo k porušení totožnosti skutku. Pochybení neshledal ani v popisu jednání obviněného ve výroku rozsudku ani v jeho právní kvalifikaci. Souběh přečinů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku je podle státního zástupce možný. Státní zástupce neuvedl, zda má na mysli souběh jednočinný, anebo vícečinný. K souběhu uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 25/1983 Sb. rozh. tr. vyplývá, že je-li pohrůžka usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou prostředkem k vynucení určitého chování, nejde o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, ale o trestný čin vydírání