7 Tdo 1098/2025 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1098/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:7 Tdo 1098/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.1098.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvody dovolání Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1098/2025-5293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 4 To 65/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 2/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 10 T 2/2020-4513, byl obviněný P. B. (společně s obviněnými J. D., V. K. a J. R.) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce pěti let a dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných a o ochranném opatření, konkrétně zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to finančních prostředků v rozsudku označených, a výrokem podle § 229 odst. 1 tr. zákoníku o uplatněném nároku na náhradu škody. 2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil společně s ostatními spoluobviněnými (i se samostatně trestně stíhanými R. Š. a P. H.) v podstatě tím způsobem, že v době od února 2015 do června 2015 v úmyslu zkrátit spotřební daň z minerálních olejů, jejíž úhrada vyplývá z § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty, jejíž úhrada vyplývá z § 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty a v úmyslu sebe obohatit se dohodli obvinění J. D., R. Š., V. K. a J. R., že budou organizovat a provádět nákup, přepravu, skladování a distribuci včetně prodeje minerálních olejů na území České republiky, tento minerální olej určený k použití při obrábění kovů, který je na území České republiky podle § 49 zákona č. 353/2003 Sb. osvobozen od spotřební daně, budou dovážet ze zahraničí a budou prodávat jako pohonné hmoty odběratelům na území České republiky. Takto nakupovali minerální oleje od společnosti SUPPLY Sp z o. o. SKA, Brześcienowe 11B/2, 09-130 Baboszewo, Polsko, pod obchodním názvem "univerzální olej pro obrábění kovů a antikorozní", jenž svými vlastnostmi umožňuje využití pro pohon motorových vozidel, přitom olej nebyl určen pro český trh a pro spotřebu ve spalovacích motorech, k tomu obvinění účelově deklarovali jeho fiktivní vývoz společnosti Kapsel Lang Automobile GmbH se sídlem Yorckstrasse 22, Regensburg, SRN, dále ohledně distribuce jednali v součinnosti s obviněnými J. H. a P. B., kteří se podíleli na distribuci minerálních olejů koncovým odběratelům, její koordinaci, včetně komunikace s nimi, inkasované finanční prostředky jako výnosy z prodeje minerálních olejů předávali obviněnému R. Š., obviněný P. B. také jezdil jako pomocník řidiče obviněného J. D., všichni obvinění také na popsané činnosti finančně profitovali, a to přesto, že věděli, že prodejem minerálních olejů osvobozených od spotřební daně jako pohonné hmoty koncovým zákazníkům a využíváním těchto minerálních olejů k pohonu motorových vozidel vzniká prodejci povinnost přiznat a odvést příslušnému správci daně jak spotřební daň, tak i daň z přidané hodnoty, čímž porušili ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, a taktéž § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, to vše ke škodě České republiky zastoupené Celním úřadem pro hl. město Prahu a Finančním úřadem pro hl. město Prahu, a to ve dvanácti případech detailně popsaných pod body A) 1-12, v rámci kterých se obviněný P. B. podílel na způsobení škody na spotřební dani a dani z přidané hodnoty ve výši 4 842 519,27 Kč. Předmětem výroku o vině bylo i další jednání, které zde není uvedeno, protože v němž obviněný P. B. nefiguroval. 3. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 4 To 65/2023-4977, ve vztahu k obviněnému P. B. tak, že jeho odvolání podané do výroků o vině a trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud rozhodl i dalšími výroky ohledně ostatních spoluobviněných. 4. Proti zamítavému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. B. dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vymezil se proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci kterého se soud vyjádřil k odposlechům v polském jazyce, s tím, že jeho závěry jsou nezákonné a ve zjevném rozporu s obsahem důkazů. Namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů potom dovodil i z toho, že odvolací soud se (s odkazem na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.) odmítl zabývat jak hodnocením důkazů, tak i skutkovými závěry nalézacího soudu. Za procesně nepoužitelné důkazy označil protokoly o sledování osob a věcí bez pořízení záznamů (to se má týkat bodů č. 57, 134, 148 a 160 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Samotné protokoly o sledování bez pořízených záznamů (zvukových, obrazových či jiných) nemohly v řízení sloužit jako důkaz, jelikož mají pouze operativní charakter; bez těchto záznamů byl nutný výslech policisty, který sledování prováděl. Pokud nalézací soud nevyslechl jako svědky policisty provádějící sledování, nemohl vyvozovat z takového sledování, u něhož nebyly pořízeny žádné záznamy, odpovídající skutkové závěry. Dovolatel dále nalézacímu soudu vytkl, že nijak nehodnotil, jaký přínos pro konstrukci skutkového děje měly poznatky uvedené v protokolech. To samé mělo platit ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, kde absentovalo sdělení soudů, co z těchto hovorů vyplývalo pro vlastní skutkový děj. Z toho obviněný dovodil naplnění uplatněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Výhrady vznesl i k těm protokolům o sledování osob a věcí, k nimž byly připojeny záznamy (fotografie), jelikož nalézací soud „nerozlišil, co z obsahu protokolu o sledování je pokryto vlastními důkazy v podobě pořízených fotografických záznamů a co je zachyceno toliko vlastním pozorováním policejního orgánu bez pořizování takových záznamů“. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v důsledku toho, že soudy použily procesně nepoužitelné důkazy k ustálení skutkového děje, tak učiněná rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Zjevný nesoulad ve výše uvedeném smyslu dovolatel shledal i tam, kde „nalézací soud získával důkazy vedoucí k uložení trestu“. Vytkl, že soud prvního stupně sice konstatoval, že předchozí podmíněné odsouzení je osvědčeno, a tudíž se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, zároveň mu však nepřiznal žádnou polehčující okolnost [zejména podle § 41 písm. p) tr. zákoníku]. V tom obviněný shledal zjevný rozpor mezi obsahem důkazu a jeho hodnocením. Zdůraznil, že mu nelze přičíst k tíži, že se nedoznal ani neprojevil náznak lítosti či sebereflexe, neboť způsob obhajoby lze zohlednit pouze ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch. Obdobná situace (existence zjevného rozporu) měla podle obviněného nastat i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, kde soudy nijak nezohlednily, že ve výpovědi uváděl hrubý příjem a že má dvě vyživovací povinnosti. V závěru poukázal i na zjevnou disproporci uložených trestů mezi jednotlivými obviněnými. 6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho rozsudek odvolacího soudu, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření konstatoval, že námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné, přičemž obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Podle státního zástupce v řešené kauze nelze nalézt žádný tzv. zjevný rozpor. Co se týče dalších variant uplatněného dovolacího důvodu, s učiněnými důkazními návrhy se soudy dostatečným způsobem vypořádaly a vysvětlily, proč došlo k jejich zamítnutí. Důkazy, z nichž soudy dovozují klíčová skutková zjištění, netrpí podstatnými vadami, které by zakládaly jejich nezákon