7 Tdo 1098/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1098/2025-5293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 4 To 65/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 2/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 10 T 2/2020-4513, byl obviněný P. B. (společně s obviněnými J. D., V. K. a J. R.) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce pěti let a dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných a o ochranném opatření, konkrétně zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to finančních prostředků v rozsudku označených, a výrokem podle § 229 odst. 1 tr. zákoníku o uplatněném nároku na náhradu škody. 2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil společně s ostatními spoluobviněnými (i se samostatně trestně stíhanými R. Š. a P. H.) v podstatě tím způsobem, že v době od února 2015 do června 2015 v úmyslu zkrátit spotřební daň z minerálních olejů, jejíž úhrada vyplývá z § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty, jejíž úhrada vyplývá z § 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty a v úmyslu sebe obohatit se dohodli obvinění J. D., R. Š., V. K. a J. R., že budou organizovat a provádět nákup, přepravu, skladování a distribuci včetně prodeje minerálních olejů na území České republiky, tento minerální olej určený k použití při obrábění kovů, který je na území České republiky podle § 49 zákona č. 353/2003 Sb. osvobozen od spotřební daně, budou dovážet ze zahraničí a budou prodávat jako pohonné hmoty odběratelům na území České republiky. Takto nakupovali minerální oleje od společnosti SUPPLY Sp z o. o. SKA, Brześcienowe 11B/2, 09-130 Baboszewo, Polsko, pod obchodním názvem "univerzální olej pro obrábění kovů a antikorozní", jenž svými vlastnostmi umožňuje využití pro pohon motorových vozidel, přitom olej nebyl určen pro český trh a pro spotřebu ve spalovacích motorech, k tomu obvinění účelově deklarovali jeho fiktivní vývoz společnosti Kapsel Lang Automobile GmbH se sídlem Yorckstrasse 22, Regensburg, SRN, dále ohledně distribuce jednali v součinnosti s obviněnými J. H. a P. B., kteří se podíleli na distribuci minerálních olejů koncovým odběratelům, její koordinaci, včetně komunikace s nimi, inkasované finanční prostředky jako výnosy z prodeje minerálních olejů předávali obviněnému R. Š., obviněný P. B. také jezdil jako pomocník řidiče obviněného J. D., všichni obvinění také na popsané činnosti finančně profitovali, a to přesto, že věděli, že prodejem minerálních olejů osvobozených od spotřební daně jako pohonné hmoty koncovým zákazníkům a využíváním těchto minerálních olejů k pohonu motorových vozidel vzniká prodejci povinnost přiznat a odvést příslušnému správci daně jak spotřební daň, tak i daň z přidané hodnoty, čímž porušili ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, a taktéž § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, to vše ke škodě České republiky zastoupené Celním úřadem pro hl. město Prahu a Finančním úřadem pro hl. město Prahu, a to ve dvanácti případech detailně popsaných pod body A) 1-12, v rámci kterých se obviněný P. B. podílel na způsobení škody na spotřební dani a dani z přidané hodnoty ve výši 4 842 519,27 Kč. Předmětem výroku o vině bylo i další jednání, které zde není uvedeno, protože v němž obviněný P. B. nefiguroval. 3. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 4 To 65/2023-4977, ve vztahu k obviněnému P. B. tak, že jeho odvolání podané do výroků o vině a trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud rozhodl i dalšími výroky ohledně ostatních spoluobviněných. 4. Proti zamítavému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. B. dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vymezil se proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci kterého se soud vyjádřil k odposlechům v polském jazyce, s tím, že jeho závěry jsou nezákonné a ve zjevném rozporu s obsahem důkazů. Namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů potom dovodil i z toho, že odvolací soud se (s odkazem na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.) odmítl zabývat jak hodnocením důkazů, tak i skutkovými závěry nalézacího soudu. Za procesně nepoužitelné důkazy označil protokoly o sledování osob a věcí bez pořízení záznamů (to se má týkat bodů č. 57, 134, 148 a 160 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Samotné protokoly o sledování bez pořízených záznamů (zvukových, obrazových či jiných) nemohly v řízení sloužit jako důkaz, jelikož mají pouze operativní charakter; bez těchto záznamů byl nutný výslech policisty, který sledování prováděl. Pokud nalézací soud nevyslechl jako svědky policisty provádějící sledování, nemohl vyvozovat z takového sledování, u něhož nebyly pořízeny žádné záznamy, odpovídající skutkové závěry. Dovolatel dále nalézacímu soudu vytkl, že nijak nehodnotil, jaký přínos pro konstrukci skutkového děje měly poznatky uvedené v protokolech. To samé mělo platit ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, kde absentovalo sdělení soudů, co z těchto hovorů vyplývalo pro vlastní skutkový děj. Z toho obviněný dovodil naplnění uplatněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Výhrady vznesl i k těm protokolům o sledování osob a věcí, k nimž byly připojeny záznamy (fotografie), jelikož nalézací soud „nerozlišil, co z obsahu protokolu o sledování je pokryto vlastními důkazy v podobě pořízených fotografických záznamů a co je zachyceno toliko vlastním pozorováním policejního orgánu bez pořizování takových záznamů“. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v důsledku toho, že soudy použily procesně nepoužitelné důkazy k ustálení skutkového děje, tak učiněná rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Zjevný nesoulad ve výše uvedeném smyslu dovolatel shledal i tam, kde „nalézací soud získával důkazy vedoucí k uložení trestu“. Vytkl, že soud prvního stupně sice konstatoval, že předchozí podmíněné odsouzení je osvědčeno, a tudíž se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, zároveň mu však nepřiznal žádnou polehčující okolnost [zejména podle § 41 písm. p) tr. zákoníku]. V tom obviněný shledal zjevný rozpor mezi obsahem důkazu a jeho hodnocením. Zdůraznil, že mu nelze přičíst k tíži, že se nedoznal ani neprojevil náznak lítosti či sebereflexe, neboť způsob obhajoby lze zohlednit pouze ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch. Obdobná situace (existence zjevného rozporu) měla podle obviněného nastat i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, kde soudy nijak nezohlednily, že ve výpovědi uváděl hrubý příjem a že má dvě vyživovací povinnosti. V závěru poukázal i na zjevnou disproporci uložených trestů mezi jednotlivými obviněnými. 6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho rozsudek odvolacího soudu, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření konstatoval, že námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné, přičemž obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Podle státního zástupce v řešené kauze nelze nalézt žádný tzv. zjevný rozpor. Co se týče dalších variant uplatněného dovolacího důvodu, s učiněnými důkazními návrhy se soudy dostatečným způsobem vypořádaly a vysvětlily, proč došlo k jejich zamítnutí. Důkazy, z nichž soudy dovozují klíčová skutková zjištění, netrpí podstatnými vadami, které by zakládaly jejich nezákonnost, resp. procesní nepoužitelnost. Pakliže lze určité nedostatky konstatovat, netýkají se rozhodných skutkových zjištění. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků tr