7 Tdo 1114/2022 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1114/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:11. 1. 2023 Spisová značka:7 Tdo 1114/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1114.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 3. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 918/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1114/2022-677 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného T. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 44 To 381/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 40/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2021, č. j. 24 T 40/2021-527, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 125 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od 1. 12. 2016 do 27. 10. 2020 v Praze 7, na svém pracovišti Odboru operativní spolupráce Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia ČR, tvrdil za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zaměstnavateli nepravdivé údaje o svém faktickém bydlišti tak, že deklaroval adresu trvalého pobytu XY, XY a způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště jako „podnájem“, a to v žádosti o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky ze dne 1. 12. 2016, na základě čehož mu zaměstnavatel téhož dne schválil dojíždění 4x měsíčně ve výši zákaznického jízdného vlakem ve 2. vozové třídě nebo autobusem v přímém směru jízdy a stravné, a poté totéž znovu uvedl v jím podepsaném Dodatku k přiznání náhrad ze dne 15. 1. 2019, ačkoli ve skutečnosti po celou dobu bydlel v místě svého služebního působiště v jím vlastněném bytě č. 13 v XY, XY, a na náhrady cestovních výdajů ani stravné proto neměl nárok, přičemž zaměstnavateli opakovaně předkládal ke schválení náhrady cestovních výdajů při vzniku a změně služebního poměru, konkrétně v případech uvedených v rozsudku, přičemž na základě těchto výkazů byly uvedené částky obžalovanému proplaceny, a tímto jednáním způsobil svému zaměstnavateli, poškozené České republice – Ministerstvu vnitra, škodu v celkové výši 179 709 Kč. 3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 44 To 381/2021-636, podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Takto bylo rozhodnuto poté, co Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 44 To 381/2021-572, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc týkající se shodného jako již výše popsaného skutku řediteli bezpečnostního sboru ke kázeňskému řízení, protože nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Proti uvedenému usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 7 Tdo 404/2022-605, bylo toto usnesení zrušeno a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Konkrétně obviněný naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, které vyvracely tvrzení soudů obou stupňů o vině obviněného. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť vytýkané jednání není trestným činem. A nakonec ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. konstatoval, že v daném případě bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by k takovému úkonu odvolacího soudu byly splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem. Odvolacím soudem nebyly odstraněny vady vytýkané v odvolání, přičemž rozsudek soudu prvního stupně měl být zrušen z důvodů podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř., a dále sám zatížil řízení vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a dovolatele zprostil obžaloby. 6. Obviněný své dovolání následně doplnil. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upřesnil, že v řízení k jeho návrhu nebyl proveden znalecký posudek z oboru písmoznalectví u žádosti o přiznání náhrad, ačkoli pouze ten mohl rozhodnout o odborné skutečnosti shody rukopisu na konkrétních listinách. Soud se přitom při posuzování zjevně odborné otázky opíral pouze o své vlastní pocity a vyvozoval z nich odborné závěry. Za rozhodující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu označil, jaký obsah žádosti podepsal, neboť žádost mohl nejprve podepsat a neznámá osoba (z úředního aparátu) následně vyplnit. Odvolací soud nadto vycházel z procesně nepoužitelného důkazu, a to vlastního hodnocení odborné otázky z oboru písmoznalectví, uvedl-li po vizuálním srovnání písma dovolatele s jiným vzorkem, že se jedná o shodný rukopis. Soud měl postupovat podle § 105 odst. 1 tr. ř. a přibrat znalce ke zjištění původce vlastnoručně psaného textu. Dále rozporoval úvahu odvolacího soudu, že je podstatné, kdo žádost podepsal více, než kdo ji vypsal, neboť nereflektovala veškeré skutkové okolnosti. Soudy nebylo objasněno, kdo žádost vyplnil ani kdy byla vyplněna. K podpisu totiž mohlo dojít ještě před jejím vyplněním, což nebylo vůbec dokazováno. 7. Rovněž nebylo prokázáno, že kopie žádosti založená ve spisu byla dokumentem, který dovolatel podepsal (ani to neuvedl, pouze uvedl, že neví, jaký dokument podepsal, toliko ví, že tento nebyl plně vyplněn) ani že se jednalo o autentickou kopii originálu žádosti. Uvedené skutečnosti byly v rozporu se zásadou in dubio pro reo kladeny dovolateli k tíži a byla z nich vyvozována jeho trestní odpovědnost. Vyžádání originálu této listiny nalézací soud zamítl pro nadbytečnost, ač se jednalo o základní dokument, kterým bylo prokazováno spáchání trestného činu. V této souvislosti obviněný poukázal na zásadu bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř., která vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení použily důkazních prostředků původních, protože každý zprostředkující článek přináší oslabení informační hodnoty důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 3 Tz 37/2018). Soud se měl přímo seznámit s obsahem originálního důkazního prostředku a nikoli jen s jeho tvrzenou kopií a postupoval tak v rozporu se zákonem. 8. Dále obviněný vyjádřil své přesvědčení, že nebyly bez důvodu provedeny důkazní návrhy na výslechy svědků, jejichž výpověď byla podstatná. Především poukázal na obhajobou navrženou svědeckou výpověď otce obviněného V. M., jež byla odmítnuta pro nadbytečnost a presumovanou nevěrohodnost tohoto svědka. Takové odůvodnění označil za neakceptovatelné, neboť se nejednalo o řádné odůvodnění důkazního návrhu, ale o obecné předpojaté hodnocení soudu. Příbuzenský poměr svědka k obviněnému nezakládal jeho nezpůsobilost svědčit, měl být vzat v potaz při hodnocení jeho výpovědi po jejím provedení. Akcentoval, že nalézací soud považoval výslech tohoto svědka za relevantní a podstatný, neboť byl zamýšlen a z technických důvodů na straně soudu neproveden, a jeho označení za nadbytečný tak neodpovídalo skutečným procesním důvodům, z jakých nebylo k jeho výsl