7 Tdo 1433/2018 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1433/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:5. 12. 2018 Spisová značka:7 Tdo 1433/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1433.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Těžká újma na zdraví Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb. § 122 odst. 2 písm. i) předpisu č. 40/2009Sb. § 26 odst. 2 předpisu č. 361/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1433/2018-24USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 12. 2018 o dovolání obviněného P. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 185/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 4/2016 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá. Odůvodnění Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 T 4/2016-184, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 celých denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 40 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou spočíval v podstatě v tom, že dne 9. září 2015 kolem 12:30 hodin na XY ve XY, okres XY, jako řidič užitkového obytného automobilu zn. Bürstner BT v rozporu s ustanoveními zejména § 4 písm. a), c) a § 26 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „silniční zákon“) nerespektoval dopravní značku zákaz vjezdu všech vozidel a automobil zaparkoval na volném mírně svažitém prostranství před domem č. p. XY a před jeho opuštěním automobil nezajistil aktivací ruční brzdy, zařazením rychlostního stupně a neučinil ani jiná vhodná opatření, aby automobil nemohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, takže po jeho odchodu z místa se zcela nezajištěný automobil samovolně rozjel a sjel z mírného táhlého klesání přes náměstí a místní komunikaci na chodník na protější straně, kde narazil do chodkyně L. Ř., nar. XY, která upadla na zem a utrpěla vícečetné otevřené zlomeniny 1. – 4. prstu levé nohy, zhmoždění a odřeninu kotníku pravé nohy a další poranění s trváním hospitalizace na Ortopedickém oddělení Nemocnice sv. Zdislavy XY do 29. září 2015 a následného léčení s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců, a dále narazil do venkovní zdi domu a do plastových dvířek elektrického rozvaděče bez vzniku hmotné škody. Proti rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl nejprve usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 5 To 185/2017-206, které však k dovolání obviněného Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 194/2018, zrušil z procesních důvodů. Poté rozhodl Krajský soud v Brně o odvolání obviněného usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 5 To 185/2017-255, tak, že odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, jež opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nerespektovaly právní závěry vyslovené v této věci Nejvyšším soudem. To se podle obviněného týká nejen faktu, že rozjetí vozidla a zranění poškozené bylo způsobeno jen shodou okolností, ale i skutečnosti, zda byla způsobena těžká újma na zdraví poškozené, která navíc v hlavním líčení uvedla, že trpí cukrovkou a že jí lékaři řekli, že léčení zranění trvá z tohoto důvodu déle a je složitější. Podle názoru obviněného nebylo vyvráceno, že poškozená se léčila po dobu nejméně dvou měsíců právě proto, že měla silnou cukrovku a hojení trvalo déle. Požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k objasnění této otázky. Vytkl také, že soudy nevyhověly návrhu na výslech jeho sestry, která byla události přítomna a mohla by mimo jiné potvrdit, že vozidlo po jeho opuštění bylo naprosto v klidu. Nedostatkem je podle obviněného rovněž to, že soudy nezkoumaly povětrnostní podmínky v době nehody. V návaznosti na hmotně právní posouzení obviněný vytkl, že i přes výrazné zmírnění právní kvalifikace a podstatně nižší trestní sazbu mu byl uložen stejný trest jako v původním řízení. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně zrušil a sám rozhodl o zproštění obžaloby, eventuálně aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ovšem s tím, aby pro nerespektování právních závěrů Nejvyššího soudu byla věc přikázána jinému samosoudci a případně u soudu odvolacího senátu v jiném složení. Věc byla Nejvyššímu soudu s dovoláním obviněného předložena dne 12. 11. 2018. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného připomněl, že Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci netvrdil, že zjištěné jednání obviněného není trestným činem, nýbrž pouze se vyjádřil k otázce porušení důležité povinnosti jako znaku podmiňujícímu použití vyšší trestní sazby (§ 147 odst. 2 tr. zákoníku), který v daném případě naplněn nebyl, což našlo odraz v konečné právní kvalifikaci skutku. Státní zástupce vysvětlil, proč je podle jeho názoru dáno zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti. Odůvodnil, proč na základě doplněného dokazování lze učinit závěr, že vzniklý škodlivý následek odpovídá znakům těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Námitky nepřiměřenosti uloženého trestu pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Závěrem navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Ten je v posuzované věci v podstatě nesporný. Obviněný založil dovolání mimo jiné na námitkách proti rozsahu provedeného dokazování, které nejsou pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy). V posuzovaném případě Nejvyšší soud důvody pro takový zásah neshledal, neboť skutková zjištění soudů mají dostatečný a spolehlivý podklad v obsahu provedených důkazů. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí stručně a přesvědčivě vyložily, proč nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování (viz str. 6 rozsudku, str. 2 napadeného usnesení). Dovolání založil obviněný dále na jednak ne zcela jasných námitkách, v nichž citoval první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a z nichž zřejmě dovozoval, že nehodu nezavinil. Těžiště dovolacích námitek však spočívalo v tvrzení, že soudy použitá právní kvalifikace skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná, neboť zjištěným skutkem nebyl naplněn znak způsobení těžké újmy na zdraví. V podstatě se jedná o zpochybnění příčinné souvislosti mezi prokázaným jednáním obviněného a vzniklým následkem na zdraví poškozené, což je námitka, která je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditeln