7 Tdo 1585/2008 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1585/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2009 Spisová značka:7 Tdo 1585/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1585.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 tr. zák. § 148 odst. 2, 4 tr. zák. Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1585/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 1. 2009 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 To 47/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2007 t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 52 T 7/2007, byl obviněný J. H. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně obviněného R. V. O odvolání obviněného J. H., podaném proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 To 47/2008. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně obviněného J. H. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. H. byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 4 tr. zák., odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků a zařazen pro výkon trestu podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 4 tr. zák. posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. H. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti R. s., s. r. o., s jednotným záměrem neoprávněně získat na úkor státu vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v rozporu s ustanovením § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, u Finančního úřadu Brno I uplatnit v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc listopad 2002, které podal dne 23. 12. 2002, nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2 232 462 Kč, který doložil fiktivní fakturou obchodní společnosti W.-C. s. r. o., na dodávku náhradních dílů pro vozidla zn. Audi a VW, a tím dosáhl toho, že správce daně převedl na bankovní účet obchodní společnosti R. s., s. r. o., dne 27. 1. 2003 částku 2 208 262 Kč (bod 1 rozsudku), a dále u Finančního úřadu Brno I uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc leden 2003, které podal dne 25. 2. 2003, nárok na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 3 768 324 Kč, který doložil šesti fiktivními fakturami obchodní společnosti S.-F. s. r. o., na dodávky sanitární techniky pro obchodní společnost R. s., s. r. o., jako kupujícího, avšak správce daně požadovanou částku nadměrného odpočtu nevyplatil (bod 2 rozsudku). Obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím obhájce JUDr. I. A. namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu a rozpornost výroku o vině v tom směru, že do rámce pokusu trestného činu byla zahrnuta i částka 2 208 262 Kč, kterou Vrchní soud v Olomouci označil za způsobenou škodu. Podle obviněného mohlo být za pokus považováno jen jednání, jímž škoda nebyla způsobena. Obviněný také zdůraznil že finanční úřad nezrušil své rozhodnutí ve věci vyplacení částky 2 208 262 Kč. Prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. P. obviněný namítl, že v obou bodech výroku o vině šlo o samostatné skutky, z nichž první měl být posouzen jako dokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., a druhý měl být posouzen jako pokus trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. Podle obviněného v poměru mezi oběma útoky nešlo o pokračování v trestném činu, tedy o jeden trestný čin, nýbrž o opakování trestného činu, tedy o dva samostatné trestné činy, zvláště když se každý z útoků týkal jiného zdaňovacího období. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Především považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Krajský soud v Brně a který v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Olomouci. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Dovolacímu důvodu odpovídají zásadně jen p r á v n í námitky, tj. takové námitky, které směřují proti kvalifikaci skutku zjištěného soudy. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V dovolání není možné uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně za předpokladu, že to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, převzatými Vrchním soudem v Olomouci do napadeného rozsudku, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Všechna skutková zjištění, která jsou relevantní z hlediska naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 4 tr. zák., mají jasnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Soudy hodnotily tyto důkazy způsobem, který je logický, přehledný, ověřitelný a přesvědčivě zdůvodněný. To se týká i fiktivnosti faktur, které obviněný použil jako podklad pro to, aby od finančního úřadu neoprávněné požadoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Fiktivnost těchto faktur spočívala v tom, že obchodní společnosti, které v nich byly deklarovány jako prodávající, ve skutečnosti zboží uvedené ve fakturách obchodní společnosti obviněného nedodaly a obchodní společnost obviněného jim za toto zboží neplatila. Právní posouzení skutkového stavu, který zjistil Vrchní soud v Olomouci shodně s Krajským soudem v Brně, odpovídá zákonu. Správná je právní kvalifikace skutkového