7 Tdo 167/2017 — Nejvyšší soud

7 Tdo 167/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 2. 2017 Spisová značka:7 Tdo 167/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.167.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obecné ohrožení z nedbalosti Zproštění obžaloby Dotčené předpisy:§ 273 odst. 1,2 písm. b,c) předpisu č. 40/2009Sb. § 226 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 167/2017-33 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 To 336/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 3/2015, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 3/2015, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let se současným stanovením povinnosti podle svých sil nahradit v průběhu zkušební doby způsobenou škodu. Dále mu byla uložena společně se spoluobviněnými povinnost k náhradě škody, zatímco se zbytky nároků byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení. Stejným přečinem, avšak na poněkud jiném skutkovém základě, byli tímto rozsudkem uznáni vinnými také obvinění J. Š. a A. M., zatímco další dva obvinění – O. K. a M. M. – byli obžaloby zproštěni. K odvolání obviněného V. K. byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 To 336/2016, ohledně tohoto obviněného zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný V. K. byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kladený mu za vinu, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako zaměstnanec provozovatele dráhy SŽDC ve funkci vedoucího provozního střediska neučinil potřebná opatření k zajištění bezpečnosti provozu drážní dopravy poté, co mu byla ve dnech 3. 6. až 5. 6. 2011 opakovaně telefonicky hlášena závada v úseku trati mezi železničními stanicemi V. n. M. a I. n. H., bez toho, aby se přesvědčil o závažnosti závady, odmítl i navrhované dočasné opatření spočívající v zavedení pomalé jízdy uvedeným místem, čímž porušil zejména ustanovení § 20 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a ustanovení § 26 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, a navazující vnitřní předpisy SŽDC a opatření přednosty Správy tratí Brno, přičemž došlo jednak k nevyhovujícímu celkovému technickému stavu koleje a k bezprostřednímu ohrožení bezpečnosti drážní dopravy a riziku vykolejení vlaků, kterých za období od 13:00 hod. dne 3. 6. 2011 do 12:24 hod. dne 5. 6. 2011 projelo místem závady celkem 143 s 11 238 cestujícími, a dne 5. 6. 2011 ve 12:24 hod. došlo k vykolejení nákladního vlaku, čímž vznikla škoda poškozením 13 tažených vagonů ve výši 812 779,52 Kč, poškozením infrastruktury škoda 3 850 995,20 Kč a na sousedním osetém zemědělském pozemku škoda ve výši 40 575 Kč, a dále došlo k zastavení drážní dopravy do 20:10 hod. dne 7. 6. 2011. Poškozený byl podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním v neprospěch obviněného V. K. nejvyšší státní zástupce a v něm uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. v jeho úplnosti, když doplňující dokazování spočívalo pouze ve výslechu obviněného a přečtení výpovědi svědkyně J. B. Odvolací soud však dospěl k odlišným skutkovým závěrům v mnohem širším rozsahu, než v jakém uvedené důkazy formálně provedl. Přitom se podstatně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně o skutečné povaze ingerence obviněného do řešení zjištěné závady. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl obviněný o situaci na daném traťovém úseku „vysoký přehled“, přesto však odmítl strojvedoucími navrhované alespoň provizorní řešení a takto vydal pokyn o nezavedení pomalé jízdy. O situaci opakovaně telefonicky komunikoval a z této komunikace soud prvního stupně dovodil závěr, že obviněný i přes formální stav čerpání dovolené vystupoval ze své pozice autority vedoucího pracovníka, s čímž se pojí to, že měl vědomost o problematičnosti stavu daného úseku tratě. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vstupoval i v době pracovního volna do volby konkrétního opatření k řešení vzniklé závady na trati. Právě tato jeho participace, minimálně v podobě nezavedení tzv. pomalé jízdy, byla jednou z příčin pozdější nehody. Podle odvolatele nemůže obstát argumentace zaměřená toliko na formální akt čerpání dovolené a dny pracovního volna. Odvolací soud se nezabýval obsahem zmíněné telefonické komunikace. Pominul zjištění z výpovědi svědka L. O., že to byl právě obviněný, kdo se v celé věci angažoval a sám vyvinul aktivitu v tom směru, že se na místo pojede podívat (ačkoli byla neděle). To zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že obviněný pouze předával obdržené informace. Napadenému rozhodnutí dovolatel vytkl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem důkazů, přičemž odvolací soud podstatně překročil meze přezkumu skutkových zjištění. Existenci tzv. extrémního rozporu podle dovolatele nelze považovat pouze za porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva svědčícího toliko obviněnému jakožto jednotlivci. Nároky na spravedlivé a zákonné rozhodování soudů lze totiž v širším smyslu považovat rovněž za komponent ústavního vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve vazbě na čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy). Jde tedy o kategorii, k jejíž ochraně je dovolací soud v uvedeném smyslu povolán bez ohledu na osobu dovolatele. Dále nejvyšší státní zástupce namítl, že se nelze ztotožnit ani s právním posouzením odvolacího soudu, že v době čerpání řádné dovolené a ve dnech pracovního volna neměl obviněný právní povinnost zajišťovat bezpečnost drážního provozu. Takový právní závěr je možné akceptovat pouze ve zcela obecné poloze, zejména pokud by se jednalo o čistě omisivní jednání, tj. nelze pachateli klást za vinu nedodržení právní povinnosti v době, kdy nikterak nekoná a není k žádnému konání ani povinen. Pokud však pachatel nedbalostního trestného činu v pozici nadřízeného pracovníka i v době mimo svou obvyklou pracovní dobu skutečně aktivně koná činnosti vyplývající z jeho pracovní pozice a fakticky uplatňuje svá oprávnění ve vztahu k dalším podřízeným pracovníkům, spočívající v ukládání pracovních úkolů, organizování, řízení a kontrole jejich práce a udělování závazných pokynů, lze oprávněně požadovat, aby byl zároveň v tomto rozsahu vázán povinnostmi z tohoto postavení vyplývajícími. Porušení povinností vyplývajících ze zaměstnání, povolání nebo funkce, není za takových okolností možné omezovat pouze na formálně vymezené období výkonu takového zaměstnání v rozsahu pravidelné pracovní doby. Pokud tedy pachatel, byť mimo rámec své pracovní doby, takové zaměstnání fakticky vykonává, musí zároveň dodržovat povinnosti s výkonem takového zaměstnání spojené. Právní odpovědnost jakékoli osoby za konání nemůže být formálně omezena pouze striktně na trvání pracovní doby, koná-li takto i mimo její rámec. Trestní odpovědnost je třeba odvozovat od faktického konání obviněného. Tento závěr pak platí tím spíše, že v daném případě jde o činnosti na úseku zajištění bezpečnosti a provozuschopnosti dráhy, tj. v oblasti, která vykazuje vyšší míru rizika vzniku újmy na zdraví lidí, popřípadě vzniku škody na majetku. Dovolatel uzavřel, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací své rozhodnutí založil mimo jiné v důsledku svého nesprávného postupu na tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, a zároveň skutek obviněného V. K. nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil objektivní a subjektivní stránku žalovaného přečinu. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost dovolatel upozornil také na formální vadu písemného vyhotovení napadeného rozsudku, jež neodpovídá znění vyhlášenému. V písemném vyhotovení (resp. ve stejnopisu doručeném příslušnému státnímu zastupitelství) totiž absentuje část výroku, jímž bylo v