7 Tdo 1768/2016 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1768/2016-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. B.proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 244/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 135/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. B. odmítá. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 24 T 135/2015, byl obviněný Ing. R. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden a půl roku a obviněnému bylo podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ve zkušební době žít řádný život a podle svých sil nahradit majetkovou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo v adhezním řízení rozhodnuto o náhradě škody. Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 v podstatě v tom, že obviněný ve funkci vedoucího oddělení informatiky kanceláře tajemníka Úřadu Městské části P. si bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele blíže nezjištěného dne, nejpozději dne 20. 11. 2014, vzal z majetku zaměstnavatele tři mobilní telefony specifikované ve výroku o vině, čímž způsobil Úřadu Městské části P. škodu ve výši 32 000 Kč. O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 244/2016. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody nově rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Změna spočívala v jiné identifikaci poškozeného (podle Městského soudu v Praze byl poškozený označen jako „Městská část P.“, zatímco podle Obvodního soudu pro Prahu 7 byl označen jako „Úřad Městské části P.“). Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, především však proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Ve vztahu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl vyloučení samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7, které vyvozoval z toho, jak postupovala při zjišťování skutkového stavu, při hodnocení důkazů a při doručování rozsudku. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul rozsáhle zpracované námitky, jimiž vytkl nesprávné hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování, nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, nezákonnost způsobu, jímž byly opatřeny důkazy použité proti němu, a porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný se tak snažil prosadit svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že z věcí zaměstnavatele, které byly určeny k likvidaci a které vzhledem k poškození a nefunkčnosti neměly žádnou hodnotu, si vzal tři mobilní telefony a ty se mu poté podařilo opravit. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné. Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se odvolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z kontextu věci je možné usuzovat, že námitkami uplatněnými proti samosoudkyni Obvodního soudu pro Prahu 7 měl obviněný na mysli její vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Obviněný bezvýsledně uplatnil tyto námitky v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku řízení, neboť z určitého výsledku řízení může mít prospěch či naopak újmu, apod. Jestliže má být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k osobám vystupujícím v řízení, musí mít soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah vyplývající typicky z příbuzenství, z příslušnosti k téže rodině, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Obdobně to platí, pokud jde o poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení. V posuzované věci nebylo nic takového zjištěno a obviněný ani nenamítal žádnou okolnost takové povahy, která by byla podřaditelná pod uvedené zásady. Z toho, jak samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 postupovala při hodnocení důkazů a jaké skutkové závěry vyvodila z důkazů, není možné vyvozovat, že má k projednávané věci, k osobám vystupujícím v řízení nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení takový poměr, který je podle § 30 odst. 1 tr. ř. důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Způsob, jímž soudce hodnotí důkazy, zásadně nemůže být důvodem jeho vyloučení. V úvahu to přichází jen zcela výjimečně, pokud by z postupu soudce bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí je očividným projevem zaujatosti seznatelné zejména z toho, jakým způsobem vede řízení, jak se staví k obhajobě, jak ovlivňuje dokazování, jak odůvodňuje své rozhodnutí apod. V postupu samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 není nic, co by ukazovalo na její zaujatost, ze které by bylo možné vyvozovat pochybnost, že v projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat (§ 30 odst. 1 tr. ř.). Samosoudkyně vedla řízení jako celek korektně, umožnila uplatnění práva obhajoby, nijak obhajobu neomezovala, nedopustila se ničeho, v čem by se dala spatřovat nějaká deformace prováděných důkazů, rozhodnutí odůvodnila věcně v přiměřené obsahové návaznosti na předcházející řízení, a pokud nevyhověla návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, zdůvodnila to způsobem, který sice nebyl zcela konzistentní z hlediska toho, jak byl prezentován nejprve přímo v hlavním líčení a následně pak v písemném vyhotovení rozsudku, ale který nijak podstatně nevybočil z rámce celkově korektně vedeného řízení (jednalo se o to, že neprovedení navrhovaného důkazu odůvodnila v hlavním líčení technickými překážkami bránícími provedení důkazu, zatímco v písemném vyhotovení rozsudku argumentovala nadbytečností navrhovaného důkazu). Vyloučení samosoudkyně nelze vyvozovat ani z namítané pasáže na str. 12 odůvodnění rozsudku ze dne 13. 5. 2016, kde je komentováno předložení znaleckého posudku, který za obviněného opatřil a předložil obhájce. Samosoudkyně zde vyjádřila své stanovisko k předloženému znaleckému posudku v rámci hodnocení důkazů, přičemž její kritické hodnocení předloženého posudku nijak nevybočilo z rámce ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný poukázal na to, že spolu s rozsudkem ze dne 13. 5. 2016 mu samosoudkyně nechala d