7 Tdo 215/2022 — Nejvyšší soud

7 Tdo 215/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:4. 5. 2022 Spisová značka:7 Tdo 215/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.215.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krádež Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:12. 7. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1996/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 215/2022-905 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2022 o dovolání obviněného A. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. 6 To 365/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 7/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního v Lounech ze dne 27. 7. 2020, č. j. 4 T 7/2017-748, byl obviněný A. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že poté, co dne 26. 4. 2016 v Nemocnici v XY zemřel jeho přítel V. M., téhož dne po předložení občanského průkazu v nemocnici převzal věci zesnulého, mezi kterými se nacházela i platební karta VISA vedená k účtu České spořitelny, a. s., patřící zesnulému a za pomoci této karty pak dne 26. 4. 2016 převedl z účtu zesnulého na svůj účet finanční prostředky ve výši 110 000 Kč, dne 27. 4. 2016 vybral z účtu zesnulého finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu České spořitelny, a. s., umístěného v prodejně Tesco Žatec, dne 28. 4. 2016 vybral z účtu zesnulého finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu GE Money Bank, a. s., v obchodní zóně Chomutov a dne 29. 4. 2016 zaplatil nákup v prodejně Tesco Žatec ve výši 256 Kč přesto, že k účtu ani platební kartě zesnulého neměl dispoziční právo, a odcizil tak celkově finanční částku ve výši 140 256 Kč ke škodě dosud přesně neustanovených dědiců zesnulého V. M. 3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 6 To 365/2020-823, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného částečně zrušen toliko ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání poškozených do výroku o náhradě škody byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dovolacích námitek tkvělo v tom, že odvolací soud neodstranil zásadní vady řízení před soudem prvního stupně a vůbec se nezabýval tzv. opomenutými důkazy. Obviněný zdůraznil, že trestní řízení mělo právní základ v řízení dědickém, tj. civilním řízení, které dosud nebylo skončeno. Přičemž došlo k použití finančních prostředků z pozůstalosti, které měly být dle obžaloby odcizeny, výlučně na zachování dědictví, konkrétně na zůstavitelova psa a údržbu nemovitostí. 5. Dovolatel namítl, že se soud dopustil nepřípustného způsobu výslechu svědků k podpisu listiny závěti kladením nedůvodných a opakovaných otázek, přičemž svědci byli vedením výslechu zjevně vystresováni a byl na ně vyvíjen nedovolený nátlak. Soud nesprávně a svévolně hodnotil provedené důkazy, své domněnky interpretoval nezákonným způsobem a dopustil se nesprávného právního posouzení. Rozhodnutí bylo vystavěno na výpovědi ověřující úřednice Obecního úřadu XY, ačkoli tato v civilním řízení vypovídala jinak než se značným časovým odstupem před trestním soudem. Ani jeden ze soudů se nezabýval opakovaně navrhovanými důkazy v souvislostech s údajným studiem J. M. a dalšími tzv. opomenutými důkazy a výsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci. Takový postup obviněný označil za překvapivý a excesivní, vymykající se základním zásadám trestního řízení i zásadám demokratického a právního státu. 6. Obviněný konstatoval, že dědictví se ze zákona nabývá dnem úmrtí zůstavitele a tímto dnem dědici bez dalšího vstupují do veškerých práv a povinností zůstavitele. Dále uvedl nespecifikovaný výrok nálezu Ústavního soudu: „Pouhé užití finančních prostředků zůstavitele jeho možným dědicem před ukončením pozůstalostního řízení pak samo o sobě nemůže naplnit skutkovou podstatu krádeže“. 7. Obviněný rovněž namítal, že údajní poškození opakovaně podávali na obviněného účelová trestní oznámení, jejichž prostřednictvím se snažili získat dědictví po zůstaviteli. Zemřelý zůstavitel po mnoho let v minulosti veřejně deklaroval, že jeho děti nedostanou z dědictví ničeho. K zůstaviteli i jeho matce (jejich babičce) se chovali zavrženíhodným způsobem, neposkytli jim pomoc v nemoci a ve stáří, což bylo doloženo svědeckými výpověďmi. O majetek zůstavitele se začali zajímat až po jeho úmrtí. Namítal, že poškození chtěli ze svého otce udělat alkoholika, který nebyl způsobilý sepsat závěť, přestože v řízení bylo prokázáno, že ho nikdy nikdo ze svědků neviděl opilého takovým způsobem, že by mluvil z cesty, ani že by se např. potácel. Za života zůstavitele na něj opakovaně podával J. M. trestní oznámení, soudně i exekučně se domáhal výživného, aniž by předložil doklad o svém studiu. Soud nezkoumal, zda poškozený skutečně studoval, studium ukončil řádně a titul který používá, skutečně získal. Vznikly tak důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti poškozeného. 8. Poškození, jak zdůraznil obviněný, opakovaně nahlíželi jak do dědického, tak do civilního, ale i do trestního spisu v přípravném řízení. Poukázal i na četnost nahlížení do civilního spisu a poměrně dlouhý čas, který studiu spisu věnovali, ačkoliv všichni měli veškeré listiny včetně protokolů z jednání k dispozici. Uvedl, že takové skutečnosti mohou vyvolat domněnku, zda toto studium nebylo samoúčelné, a v souvislostech s několika listinami závěti to může vytvořit reálnou představu o možné záměně listin závětí, které se ve spisech skutečně nacházejí hned v několika variantách. 9. Další námitka obviněného směřovala k faktu, že nalézací soud rozhodl v hlavním řízení o ukončení dokazování, přičemž o tomto státní zástupkyně i právní zástupce poškozených zjevně dopředu věděli, neboť měli předem písemně připravený závěrečný návrh. V rozsudku zcela absentovala údajná škoda, jelikož všechny peníze byly prokazatelně v souladu s vůlí zůstavitele vynaloženy na zachování a udržení dědictví. Zůstavitelem byl obviněný označen jako kontaktní osoba a následně soudem ustanoven jako opatrovník, PIN od platební karty mu sdělil zůstavitel, a zdravotnické zařízení, kde došlo k úmrtí, mu předalo veškeré osobní věci včetně platební karty. Obviněný také nalézacímu soudu vytkl, že uvedl nepravdu ohledně skutečnosti, že v přípravném řízení nevypovídal. 10. Dále obviněný rozvedl okolnosti týkající se dvou kopií závěti, které měl soud k dispozici. Poznamenal, že o založení barevné kopie listiny do spisu vůbec nevěděl a barevnou fotokopii nikdy neměl k dispozici, měl pouze barevný originál, protože měl jen černobílou tiskárnu a vůbec se tehdy nedomníval, že by si měl pořídit barevnou fotokopii, protože dobře znal obsah listiny závěti. Zmocněnci poškozených ani M. M. žádné závěti neposílal, přičemž jejich tvrzení o opaku není ničím podložené. Neověřený barevný originál měl s sebou, když šel k notářce I. D. Tato nebyla přítomna, a proto ho její tajemnice objednala a ručně podepsaný originál si ofotila s tím, že kopii předloží notářce. Tajemnice také potvrdila, že se jednalo o originál, že by barevnou fotokopii bez dalšího poznala. Uvedla, že na originálu byly tři podpisy. Ona i notářka I. D. dosvědčily výše uvedené skutečnosti, nicméně soudem byly označeny za nevěrohodné na rozdíl od svědkyně M. K. 11. Obviněný zdůraznil, že soudy opřely svá rozhodnutí o nevěrohodnou a rozporuplnou výpověď svědkyně M. K. ověřující originál listiny závěti, ačkoli v jejích výpovědích byly rozpory, kdy před civilním soudem shledala listinu jako pravou (tj. listinu, na které byly tři podpisy, viděla, černobíle ofotila a skutečně ověřovala) a u trestního soudu se značným odstupem, v době, kdy už byl známý posudek znalce z civ