7 Tdo 254/2020 — Nejvyšší soud

7 Tdo 254/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:1. 4. 2020 Spisová značka:7 Tdo 254/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.254.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Ohrožování výchovy dítěte Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 196 odst. 1 tr. zákoníku § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 254/2020-1375 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. K., nar. XY, a H. K., nar. XY, oba bytem XY, okres Praha-západ, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 To 69/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3 T 7/2011-817, byli obvinění uznáni vinnými pokračujícím zločinem týrání svěřené osoby dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený zločin byli odsouzeni obviněný podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a obviněná podle § 198 odst. 3, § 40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a současně jí bylo podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními oba obvinění v celém rozsahu a státní zástupce v neprospěch obviněné pouze proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 1 To 69/2012-944, z podnětu podaných odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny nově odsoudil obviněného podle § 201 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněnou podle § 201 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody. Obvinění se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustili uvedených přečinů tím, že jako rodiče nezletilých synů AAAAA (pseudonym), nar. XY a BBBBB (pseudonym), nar. XY, vůči nimž měli oba rodičovskou zodpovědnost vyplývající z § 31 odst. 1 písm. a) a § 34 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v době od jejich narození, kdy v úmyslu zatajit existenci dítěte vždy realizovali porod v bytě tehdejšího trvalého bydliště v ul. XY, Praha, po fyziologickém nesledovaném těhotenství, čímž byla zanedbána prenatální péče o nezletilé, nezaevidovali existenci nezletilých u příslušných úřadů, zanedbali jejich poporodní vývoj tím, že jim nezajistili žádná lékařská vyšetření, zcela zanedbávali základní osobní hygienu nezletilých, které nechali v hygienicky zcela nevyhovujícím prostředí, neposkytovali jim oblečení, takže nezletilí byli doma oděni pouze v látkové pleny a plenkové kalhotky, neposkytovali jim dostatečně pestrou stravu, neboť nezletilí byli živeni převážně tzv. biokašičkami, neposkytovali jim dostatek vhodných hraček či jiných pozitivních stimulů, zcela je izolovali od vnějšího okolí, když ven vzali nezl. AAAAA pouze jednou, přibližně v červnu 2009 na krátkou procházku a nezl. BBBBB vůbec neopustil byt, a v tomto jednání pokračovali až do 20. 4. 2011, kdy jim byly obě děti odebrány, přičemž v důsledku toho nebyl u obou poškozených nezletilých vyvinut kousací reflex, poškození nezletilí neprojevovali kromě pláče žádné další emoce a neměli základní řečové projevy, pouze vydávali občasné zvuky, neovládali základní sebeobsluhu, přičemž obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozeným nezletilým ze soudně lékařského hodnocení opoždění kostního věku a psychomotorického vývoje, poškození mozkových funkcí vedoucí k déletrvající poruše zdraví, kdy nelze v současné době vyloučit možné trvalé následky, z psychiatricko-psychologického hlediska vznikl u obou nezletilých syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) ve smyslu specifického zanedbání vývojově deprivujícího charakteru, tedy oběma poškozeným nezletilým způsobili delší dobu trvající poruchu zdraví, mající charakter těžké újmy na zdraví. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že popis skutku je v rozsudcích soudů obou stupňů obsahově totožný, když odvolací soud pouze precizoval výrok, avšak právní posouzení jednání obviněných je zásadně odlišné. Soudy rozhodovaly ve věci již podruhé, když odvolací soud poprvé vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování ohledně zdravotního stavu poškozených nezletilých. Z pohledu právní kvalifikace nelze akceptovat změnu hmotně právního posouzení skutku soudem druhého stupně, když tento nevystihl povahu a stupeň škodlivosti jednání obviněných pro společnost, neboť na veškeré charakteristiky jednání obviněných výstižně reaguje právní kvalifikace podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a postihuje i veškeré způsobené následky. K právní kvalifikaci odvolacím soudem podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku namítl, že bylo prokázáno, že obvinění neohrozili pouze rozumový a citový vývoj dětí, ale rovněž způsobili závažný následek spočívající v těžké újmě na zdraví, přičemž k tomuto nedošlo nedbalostně, ale přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. U nezletilých poškozených došlo k hluboké psychické deprivaci způsobené systematickým dlouhodobým a vědomým neuspokojováním jejich potřeb biologických, psychických, sociálních a emočních, které nabylo kvalit hrubého zanedbání péče. Oba nezletilí poškození trpěli nedostatečnou hygienou a nedostatečným citovým vývojem daným nedostatečnou stimulací, přičemž oba byli opožděni při tvorbě základních lidských návyků a dovedností v důsledku nedostatečných výchovných a hygienických postupů rodičů, a dále popsal nerovnoměrný a opožděný vývoj nezletilých poškozených jak psychický, tak i fyzický. Vyjádřil se i k psychologickým profilům obviněných a jejich vlivu na nezletilé poškozené. Konstatoval, že nezletilí poškození měli v rodině nedostatečný přísun smyslových podnětů zvenku, přičemž takové podněty mají zásadní význam pro rozvoj dítěte. Dále zdůraznil, že nedostatečnou péči také zahrnující nedostatečnou stravu, nepodnětné prostředí ignorující roli rodiny ve vztahu k nezletilým dětem a zatajení existence dětí před jejich příbuznými nelze posuzovat izolovaně. Obvinění způsobili ignorováním svých rodičovských povinností to, že nedošlo k náležitému tělesnému, psychickému a společenskému rozvoji dětí, přičemž takto obvinění jednali již od samého počátku, tedy od narození obou nezletilých poškozených. Svoboda rodičů v rozhodování o akceptovatelném způsobu výchovy končí tam, kde je dítěti prokazatelně způsobena citelná újma v jeho právu na ochranu a péči, která je nezbytná pro jeho blaho. V posuzované věci obvinění nedostatečně uspokojovali nejdůležitější potřeby dítěte, a to tak, že vědomě opomíjeli péči o nezletilé poškozené, kteří se proto vyznačovali nedostatečným rozvojem v mnoha oblastech. Jejich psychické, sociální, emoční a biologické strádání tak našlo odraz v objektivní realitě, přičemž projevy nezletilých poškozených svědčí o tom, že jednání obviněných museli pociťovat jako psychické utrpení, které bylo důsledkem pasivního týrání ze strany jejich rodičů, což se odrazilo v destrukci jejich vývoje a dané jednání je tak možno kvalitativně posoudit jako týrání pokryté zaviněním nejméně v nepřímém úmyslu. Nelze přehlédnout také vztah obviněných k jejich dceři, kterou vydrželi vychovávat pouze v útlém předškolním věku. Obvinění sice další děti nechtěli a poté, co