7 Tdo 294/2017 — Nejvyšší soud

7 Tdo 294/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:5. 4. 2017 Spisová značka:7 Tdo 294/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.294.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Předběžné otázky Subsidiarita trestní represe Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb. § 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 6. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.7.2017I.ÚS 2298/17JUDr. David Uhlířodmítnuto10.10.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 294/2017-36 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 7 To 405/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 111/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 24 T 111/2011, byl obviněný P. S. uznán vinným dvěma úmyslnými přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých výdělkových a majetkových možností v průběhu zkušební doby splácel dlužné výživné a jednou za tři měsíce předkládal probační a mediační službě doklady o splácení dlužného výživného. Uvedených přečinů se obviněný podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, dopustil v podstatě tím, že jednak v době od listopadu 2008 do 5. 3. 2010, a poté od 6. 3. 2010 do 2. 2. 2011 na okrese L. ani jinde neplatil na svého syna P. B., výživné odpovídající jeho majetkovým možnostem a výdělkovým schopnostem ve výši 2 200 Kč měsíčně, ačkoli mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a byla mu stanovena i rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. P 82/94-639. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je dále přesně specifikováno, jaké částky během uvedených období obviněný na výživné uhradil, když platil menší částky okolo 300 Kč měsíčně po většinu uvedených období. Poškozenému P. B. tak dlužil na výživném za první uvedené období částku 30 950 Kč a za druhé období 20 830 Kč. Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „odsuzující rozsudek“) bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 7 To 405/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný P. S. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) a písm. g) tr. ř. V souladu se svou dosavadní obhajobou namítl, že soudy při opatřování i hodnocení důkazů postupovaly svévolně. Nepředvolaly navržené svědky a nevyvodily důsledky z nepravdivých tvrzení svědků P. B. a J. B., kteří zastírali své příjmy. Dále soudy podle obviněného nedoložily svá tvrzení, že se v rozhodném období podílel fakticky finančně na výživě a výchově svých dalších synů A. a D. S., nevyřešily předběžnou otázku, v jaké výši byl povinen výživné na syna P. B. platit. Nezohlednily exekuce vedené proti němu, z nichž vyplývají jeho majetkové poměry. Trestní odpovědnost dovodily pouze na základě potenciality příjmů, což podle obviněného v trestním řízení není možné. Obviněný namítl, že neměl finanční prostředky ani jiný majetek, aby mohl hradit na výživné více, než hradil. Soudy neprokázaly, že by se vyhýbal zaměstnání nebo nějaké zaměstnání odmítl. Neprokázaly ani svá tvrzení, že zastíral příjmy, když předložil daňová přiznání za rozhodné období a soudy neprokázaly žádný jiný jeho příjem. Obviněný zdůraznil, že nebyl schopen dostát své vyživovací povinnosti, neboť se mu nepodařilo najít práci, neměl peníze ani jiný majetek a bylo proti němu vedeno několik exekucí. Uvedl, že soudy se nevypořádaly s „trestem vazby dohledem“, která mu byla nařízena usnesením ze dne 7. 10. 2011 a trvala 15 měsíců s povinností dvakrát týdně se hlásit na soudu a na probační službě, čímž mu byla znemožněna možnost nalézt práci. Vyjmenoval některé zásady trestního řízení, které byly podle jeho názoru porušeny, přičemž zejména opakovaně zdůraznil údajné porušení zásady materiální pravdy. Přečin zanedbání povinné výživy podle názoru obviněného spáchán nebyl. Není zřejmé, z čeho soudy vyvodily jeho přímý úmysl, když ze zjištěných okolností nevyplývá, že by se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Z dokazování vyplývá jeho snaha své povinnosti vůči poškozenému plnit, a to v maximálních mezích svých možností. Obviněný nesnížil životní úroveň poškozeného, neboť ten žil v rodině matky s nadprůměrnými příjmy. Obviněný také vytkl, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že s ohledem na zjištěné okolnosti je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nižší než nepatrný, respektive nulový. Dále vytkl vady řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, jež podle jeho názoru spočívají v několika skutečnostech: V několikerém neumožnění obviněnému nahlédnout do spisu, v neposkytnutí zvukových záznamů z hlavního líčení obviněnému před vynesením rozsudku, v nevypořádání se s námitkou protokolace z hlavního líčení konaného dne 22. 1. 2014, dále v tom, že soud prvního stupně jednal, i když obviněný podal stížnost do usnesení o bezplatné obhajobě, která má odkladný účinek. Obviněný rovněž vytkl, že odsuzující rozsudek mu byl doručen až po 111 dnech. Uvedl také (bez bližšího odůvodnění), že bylo porušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce. Současně obecně odkázal na všechny jím v trestním řízení vznesené námitky, s nimiž se prý soudy nevypořádaly, pročež to požaduje na Nejvyšším soudu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat, přičemž vyslovila souhlas s projednáním věci dovolacím soudem v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že v rámci řízení o dovolání se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Odvolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz například na předchozí podání či závěrečné řeči v této věci (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). V dané věci to však není zásadní, neboť obviněný uplatňuje v průběhu celého trestního řízení v podstatě shodnou a opakující se obhajobu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný tento dovolací důvod nenaplnil, když neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, o kterou se uplatnění tohoto dovolacího důvodu opírá a pouze zmínil, že bylo porušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce. Proto musí Nejvyšší soud rovněž jen v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod nebyl uplatněn relevantně. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí totiž věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Podat dovolání z jiné