7 Tdo 32/2026 — Nejvyšší soud

7 Tdo 32/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:11. 2. 2026 Spisová značka:7 Tdo 32/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.32.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Znásilnění Zneužití bezbrannosti Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1 aliena druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a, c) tr. zákoníku § 39 odst. 5 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 32/2026-654 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného J. M. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 3 To 49/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2025, č. j. 2 T 3/2025-564, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 2025, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu vyhoštění ve výměře deseti let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. 2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v Brně 22. 4. 2024 asi od 14.05 hodin do 14.28 hodin v 1. poschodí neobývané budovy ve dvorním traktu na adrese XY č. o. XY opakovaně vsunul penis do pochvy nezletilé AAAAA (pseudonym), ačkoliv znal její věk i neblahý duševní stav projevující se obtížemi v řeči a porozumění. Při zasouvání penisu do pochvy nedošlo k porušení panenské blány, avšak došlo na pravé straně pochvy asi 2,3 cm od vstupu ke vzniku povrchové trhliny sliznice pochvy o délce 3-4 cm, která zapříčinila krvácení z pochvy a vyžádala si chirurgické ošetření v celkové anestezii za dvoudenní hospitalizace. Tímto jednáním obviněný dále způsobil nezletilé AAAAA posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevovala nejméně do doby vyšetření znalci dne 26. 11. 2024 emoční dysbalancí, výkyvy duševního stavu a celkové reaktivity, poruchami spánku a separační úzkostí, a tedy ji omezovala v obvyklém způsobu života tím, že omezovala její vývoj v rozvoji potřebné separace a přivozovala jí psychický diskomfort s úzkostnými stavy. 3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 3 To 49/2025-596, k odvolání obviněného podaného do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku a odvolání státního zástupce podaného do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku a následně vzatého v rozsahu výroku o vině zpět podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o trestu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Předně nesouhlasil s tím, že odvolací soud neakceptoval jeho doznání jako polehčující okolnost podle § 41 písm. l) tr. zákoníku. Dovolatel tvrdil, že s poškozenou sice měl pohlavní styk, avšak domníval se, že se jednalo o souhlasný akt. Tuto okolnost uváděl jako součást své obhajoby s tím, že vzhledem k chování poškozené mohl situaci nesprávně vyhodnotit. Současně již ve vyjádření k obžalobě na počátku hlavního líčení uváděl, že s právní kvalifikací skutku prakticky tak, jak ji uvedl soud prvního stupně v rozsudku, souhlasí. Nesouhlas vyjadřoval s tím, že by byl jediným původcem těžké újmy na zdraví poškozené a že by páchal trestnou činnost v úmyslu přímém. Uplatnění jeho práva na obhajobu přitom samo o sobě nesmí vést ke zhoršení jeho postavení. Vrchní soud v daném případě neobjektivně vyhodnotil obsah obhajoby, což vedlo k chybnému závěru, že se nedoznal a jednal se zavrženíhodnou pohnutkou uspokojit svůj chtíč navzdory vědomí o nesouhlasu poškozené. Akcentoval, že se podstatnou měrou doznal, jen nabídl vlastní vysvětlení okolností, aniž by rozporoval podstatné skutečnosti v popisu skutku, pročež umožnil objasnění skutku a nijak nezmařil účel řízení. Příliš extenzivní výklad obhajoby odvolacím soudem se odrazil ve vnitřní rozpornosti jeho rozsudku, přičemž odkázal na jeho jednotlivé pasáže. Za důležité pak označil, že nebrojil proti skutkové podstatě, pod kterou byl jeho skutek podřazen, ale sděloval, jak situaci vnímal a mohl nesprávně vyhodnotit vzhledem k alkoholovému opojení a způsobům komunikace poškozené, tj. brojil proti okolnostem, které měly vliv na výši trestu. Varianta úmyslu přitom zasahovala do formulace skutkové věty, proto došlo k napadení odvoláním též výroku o vině. 6. Dále namítal, že nebyla dodržena zákonná ustanovení upravující stanovení druhu a výměry trestu, což vedlo k uložení trestu nepřiměřeně přísného, jenž neodpovídá zásadám individualizace trestů a zákazu dvojího přičítání okolností podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že neshledal žádnou přitěžující okolnost, přesto uložil trest o půl roku vyšší, než je dolní hranice sazby, a odvolací soud trest dále zvýšil o jeden a půl roku. Své rozhodnutí vrchní soud odůvodnil především povahou činu a osobou obviněného a poškozené. Tím však znovu zohlednil skutečnosti, které již byly součástí právní kvalifikace; poškozená byla mladší 15 let a trpí těžkým mentálním postižením (obě okolnosti zakládají sazbu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku). Stejně tak vznik posttraumatické stresové poruchy byl již hodnocen jako těžká újma na zdraví ve skutkové podstatě a znalci dovozovaný časový rozsah nejméně do 26. 11. 2024 nebyl takovou dobou, která by umožňovala přičtení dlouhodobosti této okolnosti jako přitěžující. Pokud tedy odvolací soud při úvahách o trestu opakovaně poukazoval na nízký věk a zranitelnost poškozené a na závažný následek v podobě psychické poruchy, dopustil se dvojího přičtení týchž okolností k tíži obviněného. Odvolací soud tedy nesprávně trest odnětí svobody zpřísnil, ačkoli obviněný byl osobou prvotrestanou, s nízkým inteligenčním kvocientem, která se ke skutku doznala v podstatných bodech pro to, aby byla naplněna skutková podstata, pro kterou byl odsouzen. 7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a vydání rozhodnutí. 8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatovala, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání lze úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dále shrnula obsah rozhodovací činnosti Ústavního a Nejvyššího soudu stran přezkoumatelnosti nepřiměřené přísnosti trestu, podle níž tyto námitky v zásadě žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Konstatovala, že důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení jsou dovozovány z porušení proporcionality trestních sankcí restriktivně, pro rozpor s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry obviněného. V daném případě pak souhlasila s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nezohlednil všechny okolnosti případu, způsob spáchání činu, jeho následek, a především osobu poškozené, která trpí těžkou mentální retardací, v důsledku čehož nebyla schopna posoudit jednání obviněného. Ten fakticky zneužil dané situace jen proto, aby uspokojil vlastní sexuální pud. V průběhu trestního řízení opakovaně upozornil, že to byla poškozená, kdo za ním přišel a domáhala se pohlavního styku. V tomto směru se ze strany dovolatele jednalo o bagatelizaci jednání a snahu o přenesení odpovědnosti na poškozenou. Jednání obviněného bylo násilnické, nelze přehlédnout rovněž věk poškozené a skutečnost, že jí zasunutím penisu do pochvy přivodil trhlinu v délce čtyř centimetrů. Soud prvního stupně ani řádně nezohlednil to, že jednání obviněného u poškozené vedlo ke vzniku těžké posttraumatické stresové poruchy. K doznání obviněného pak nelze přihlížet, neboť obviněný se fakticky přiznal pouze k tomu, že měl s poškozenou pohlavní styk, popřel ale, že by jednal proti její vůli. Z těchto důvodů považovala uložený