7 Tdo 432/2007 – Nejvyšší soud

7 Tdo 432/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2007 dovolání obviněného JUDr. P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 1 To 58/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2006 a rozhodl t a k t o : Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. D. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 46 T 1/2006, byl obviněný JUDr. P. D. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na dva roky. Kromě toho bylo rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto také ohledně obviněného Ing. J. K. O odvolání obviněného JUDr. P. D. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 1 To 58/2006. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze ohledně obviněného JUDr. P. D. zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný JUDr. P. D. byl uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na dvě léta. Jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, upřesněných Vrchním soudem v Praze, spočíval v tom, že obviněný JUDr. P. D. jako pracovník Katastrálního úřadu P. na základě návrhů na povolení vkladu vlastnických práv k nemovitostem, které dne 7. 6. 1999 podal obviněný Ing. J. K., povolil dne 24. 8. 1999 rozhodnutím č. j. V6-2338/99 vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, dne 25. 8. 1999 povolil rozhodnutím č. j. V6 – 2339/99 vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků a dne 9. 9. 1999 povolil rozhodnutím č. j. V 6 – 2340/99 vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, kteréžto smlouvy byly uzavřeny dne 3. 4. 1998 mezi Pozemkovým fondem ČR jako převádějícím a Ing. J. K. jako nabyvatelem, ačkoli věděl, že podané návrhy na vklad vlastnického práva jsou ověřenými kopiemi společných návrhů podaných již dne 16. 4. 1998, které svými rozhodnutími č. j. V 6 – 1315/98, č. j. V6 – 1316/98 a č. j. V 6 – 1317/98 zamítl poté, co Pozemkový fond ČR vzal svůj návrh na vklad zpět a navrhl zastavení řízení a zamítnutí návrhů na vklad, takže obviněnému muselo být zřejmé, že o společné návrhy nejde, přesto nesplnil svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. a a neuvědomil o zahájení řízení o povolení vkladu Pozemkový fond ČR jako účastníka tohoto řízení, v důsledku čehož nezjistil náležitě skutkový stav věci, a podstatně tak ztížil splnění úkolu Katastru nemovitostí ČR, neboť nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví. Obviněný JUDr. P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny výroky rozsudku, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy si nesprávně vyložily právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, ohledně aplikace ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. a že nevzaly v úvahu výsledky dokazování doplněného po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Další okruh námitek uplatnil jednak ve vztahu k subjektivní stránce činu, jednak k otázce příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vzniklým následkem. Vyjádřil názor, že skutek není trestným činem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho sám zprostil obžaloby nebo přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, má znaky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., a navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné. Soudy rozhodovaly ve věci obviněného JUDr. P. D. poté, co jejich dřívější rozhodnutí, jimiž byl obviněný odsouzen pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 tr. zák., byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, ohledně tohoto obviněného zrušena a co bylo Městskému soudu v Praze přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. V rámci nového projednání věci bylo dokazování doplněno třemi listinnými důkazy, jimiž byly zprávy o kontrolní činnosti Zeměměřičských a katastrálních inspektorátů v Praze, v Brně a v Pardubicíh týkající se mimo jiné výkonu státní správy katastru nemovitostí v roce 2001. Zprávy všech tří inspektorátů potvrdily, že u všech prověřovaných katastrálních úřadů je běžná praxe, při níž katastrální úřad nevyrozumívá podle § 18 odst. 3 spr. ř. (zákon č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů) o zahájení řízení o povolení vkladu ty účastníky právního úkonu, kteří nepodali návrh na povolení vkladu. Toto zjištění není důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud měnil právní názor vyslovený v usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, v tom směru, že uvedený postup byl porušením tehdy účinného ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. Ostatně totéž ve svých zprávách shodně konstatovaly také všechny tři zeměměřičské a katastrální inspektoráty, spolu s vysvětlením, že katastrální úřady byly k tomuto postupu motivovány úsporou nákladů na poštovném. Význam uvedeného zjištění je jen ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného činu. Není však důvodem k závěru, že na straně obviněného vůbec není dáno zavinění ve formě nedbalosti, a je podkladem pouze pro úsudek o poněkud nižší míře zavinění, kterou soudy přiměřeně vyjádřily při rozhodování o trestu tím, že obviněnému uložily jen trest zákazu činnosti ve výměře nepatrně nad spodní hranicí sazby a neuložily mu i jiný druh trestu, zejména ne trest odnětí svobody. Nelze totiž pominout závažné okolnosti, za nichž obviněný v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. postupoval. Stalo se tak za situace, kdy obviněný rozhodoval o opakovaně podaných návrzích na povolení vkladu. Přitom již evidentně nešlo o společné návrhy Pozemkového fondu ČR a Ing. J. K., nýbrž o návrhy samotného Ing. J. K. Obviněný znal záporné stanovisko Pozemkového fondu ČR k otázce povolení vkladu a věděl, že předchozí návrhy na povolení vkladu zamítl právě z tohoto podnětu a s odůvodněním, že pozemky byly původně církevním majetkem a že účastníci proto podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nebyli oprávněni předmětem smluv disponovat. Tyto okolnosti staví posuzovaný případ mimo rámec běžných případů, v nichž by jinak bylo možné uvažovat o nedostatku zavinění právě vzhledem k zavedené, byť nesprávné, praxi katastrálních úřadů nevyrozumívat ty účastníky, kteří nepodali návrh na povolení vkladu. Posuzovaný případ byl netypický tím, že Pozemkový fond ČR jako jedna ze smluvních stran a jako jeden z účastníků řízení již v předcházejícím řízení jasně deklaroval své záporné stanovisko k otázce povolení vkladu. Obviněný měl ohledně posuzovaného případu dostatek relevantních informací z toho hlediska, aby mu bylo zřejmé, že nejde o běžný případ a že je proto namístě důsledně dodržet zákonný postup, tj. vyrozumět o zahájení nového řízení Pozemkový fond ČR v souladu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze, že porušení citovaného ustanovení bylo obviněným zaviněno z nedbalosti, a nepřisvědčil námitkám, které v tomto ohledu uplatnil obviněný v dovolání. Rozhodnutí o povolení vkladu se na rozdíl od rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu neodůvodňuje, takže nelze autenticky zjistit důvody, pro které obviněný v novém řízení vklad vlastnického práva Ing. J. K. povolil. Předchozí návrhy na povolení vkladu obviněný zamítl, jak výslovně uvedl v odůvodnění těchto rozhodnutí, z důvodu aplikace ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Obviněný v rámci své obhajoby věc vysvětlil změnou právního názoru vyvolanou účinností zákona č. 95/1999 Sb., který si vyložil tak, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje jen na bývalý církevní nemovitý majetek, pokud přešel na stát po 25. 2. 1948. Jestliže obviněný považoval otázku, kdy pozemky, jichž se týkaly smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR a Ing. J. K., přešly na stát, za kritérium aplikace ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. , pak bylo jeho povinností zjistit v tomto ohledu skutečný