7 Tdo 569/2025 — Nejvyšší soud

7 Tdo 569/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 7. 2025 Spisová značka:7 Tdo 569/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:7.TDO.569.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Legalizace výnosů z trestné činnosti Poučovací povinnost Zabrání věci Zásada ne bis in idem Zúčastněná osoba Dotčené předpisy:§ 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku § 216 tr. zákoníku § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. § 42 odst. 2 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2955/25 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 569/2025-5424 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání dovolatelky J. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 1 To 10/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 5/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. S. odmítá. Odůvodnění:I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 68 T 5/2022, byla dovolatelka shledána vinnou zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a byl jí uložen trest. V odvolacím řízení vedeném z podnětu odvolání dovolatelky a státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 To 69/2024, zmíněný rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a dovolatelka byla podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby. 2. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 68 T 5/2022, bylo dovolatelce jako zúčastněné osobě na návrh státní zástupkyně podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci. Předmětem zabrání byla bytová jednotka a s ní spojené spoluvlastnické podíly na společných částech budovy a na pozemku (v detailu viz výrok tohoto usnesení). 3. Proti tomuto rozhodnutí podala dovolatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní usnesením ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 1 To 10/2025, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 4. Dovolatelka podala proti naposled uvedenému druhostupňovému rozhodnutí prostřednictvím svého zmocněnce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a m) tr. ř., přičemž v podstatě namítla následující. 5. Za prvé tvrdila, že předmět zabrání nabyla v dobré víře (k tomu odkázala i na závěry výše zmíněného zprošťujícího rozsudku), a tedy ochranné opatření nemělo být uloženo, neboť nebylo přiměřené ve vztahu k její osobě. Připojila, že nepřiměřenost plyne i z doby, která uplynula od nabytí věci, činící 8 let. 6. Za druhé namítla, že pro rozhodnutí soudu prvního stupně byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), neboť byla dříve zproštěna obžaloby pro trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, kterého se měla dopustit skutkem, jenž dílem sloužil jako podklad i pro uložení ochranného opatření. 7. Za třetí uvedla, že jí ve věci nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby podle § 42 tr. ř. a nebyla poučena o svých právech s tímto postavením souvisejících, resp. nemohla jich využít. 8. Za čtvrté namítla, že v později zrušeném rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 68 T 5/2022, kterým byla nejprve uznána vinnou ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jí soud neuložil trest propadnutí věci, neboť ho považoval za nepřiměřený. Měla tak za to, že kdyby zůstala odsouzena cit. rozsudkem, byla by na tom majetkově lépe, neboť by jí zůstal předmětný byt. 9. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí a aby zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a sám návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření zamítl. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření neztotožnil s dovolací argumentací dovolatelky. Zejména uvedl, že ve světle skutkového stavu, zejména té okolnosti, že dovolatelka dodnes neuhradila kupní cenu za byt, nelze dojít k závěru, že by jednala v dobré víře. K námitce subsidiarity ochranného opatření vůči trestu propadnutí věci státní zástupce připomněl, že v tomto případě se zmíněná subsidiarita nemohla projevit, neboť obviněné v postavení zúčastněné osoby nebylo možné uložit trest propadnutí věci, a tedy ochranné opatření bylo jedinou možností k postižení majetku, který byl výnosem z trestné činnosti. K námitce, podle které dovolatelka nebyla poučena o svých právech souvisejících s postavením zúčastněné osoby, státní zástupce uvedl, že jednak je sporné, zda jde o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, jednak soudy dovolatelce zaručily výkon všech takových práv, na které měla dovolatelka nárok; nadto byla zastoupena zmocněncem, který její práva hájil v prvním i druhém stupni řízení o uložení ochranného opatření. K porušení procesních práv tedy nedošlo. I námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté státní zástupce označil za nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, navíc jde o námitku neopodstatněnou, neboť šlo o různá řízení, z nichž předmětné řízení o uložení ochranného opatření nemířilo na potrestání osoby, které je ukládáno. 11. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. 12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno dovolatelce k možné replice. Dovolatelka v reakci na vyjádření státního zástupce uvedla, že byť své námitky uplatnila již dříve, nebyly ze strany soudů v předchozím řízení správně vypořádány. Na některé námitky pak státní zástupce vůbec nereagoval. Opakovaně pak odkazovala na dřívější rozhodnutí, kterým byla zproštěna obžaloby, a na rozpor mezi tímto rozhodnutím a následujícím hodnocením její dobré (zlé) víry při ukládání ochranného opatření zabrání věci. Pokud orgány činné v trestním řízení ignorovaly předchozí právní závěry o (absentujícím) zavinění dovolatelky a posoudily, že jednala ve zlé víře, pak jde o postup překvapivý a nepředvídatelný, a tím nezákonný a neústavní. K uložení ochranného opatření, jak vysvětlila již dříve, nebyly dány zákonné podmínky. Připojila, že zbylé námitky, jejichž podřaditelnost pod uplatněný dovolací důvod státní zástupce sporoval, měly podtrhnout nezákonný postup soudů při ukládání ochranného opatření, a tedy podpořit argumentaci v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. III. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, zejména že bylo dovolání podáno osobou oprávněnou (ve vztahu k dovolání zúčastněných osob srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/2021-I. Sb. rozh. tr.), dospěl k následujícím závěrům. 14. Dovolatelka ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle nichž lze dovolání úspěšně podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. 15. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka, podle které bylo uložení ochranného opatření nepřiměřené (a tedy nezákonné), zejména proto, že dovolatelka nabyla bytovou jednotku (předmět zabrání věci) v dobré víře. 16. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že z hlediska přiměřenosti uložení ochranného opatření (§ 96 tr. ř.), má-li být uloženo ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jiné osobě od osoby pachatele, je jednou z podmínek uložení tohoto ochranného opatření, aby osoba, které má být věc zabrána, tuto věc nabyla ve zlé víře (tedy nikoli v dobré víře, která je tímto výkladem chráněna), jak obsáhle již dříve vysvětlil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uveřejněném pod č. 57/2021 Sb. rozh. tr. 17. Po prostudování trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že jak soud prvního stupně (bod 3 prvostupňového rozhodnutí), tak i stížnostní soud (bod 16 stížnostního rozhodnutí), se otázce existence dobré víry na straně dovolatelky důsledně věnovaly a došly k závěru, že dovolatelka nenabyla bytovou jednotku v dobré víře. Oba soudy odkázaly zejména na to, že dovolatelka nikdy nezaplatila sjednanou kupní cenu, ani se nepodílela na ceně jeho rekonstrukce; argument