7 Tdo 68/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 68/2025-992 USNESENÍ Senát Nejvyššího soudu rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 2. 2025 v řízení o dovoláních, která podali obvinění Luboš Stojec, bytem Přezletice, Pod Hájem 398, okres Praha-východ, Petr Pouzar, bytem Praha 5 – Řeporyje, Všerubská 373/25, a právnická osoba Luboss, s. r. o., IČ 05528551, se sídlem Praha 5 – Řeporyje, Všerubská 373/25, a nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 167/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 140/2022, takto: Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc postupuje k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 7. 9. 2023, č. j. 11 To 167/2023-815, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024 bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že po zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, č. j. 3 T 140/2022-734, byli obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., uznáni vinnými každý přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v návaznosti na to jim vedle uložených trestů byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit čtyřem poškozeným nemajetkovou újmu, a to ve výši 454 068 Kč u každé z poškozených, kterými jsou H. D. a O. J., a ve výši 605 424 Kč u každé z poškozených, kterými jsou O. P. M. a Z. M., přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly všechny čtyři poškozené se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Skutek, který byl u každého z obviněných posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, záležel podle zjištění Krajského soudu v Praze v podstatě v tom, že obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar jako jednatelé obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., v rámci její podnikatelské činnosti dne 3. 4. 2021 v jejím areálu v obci XY, místní část XY, okres XY, sjednali s poškozeným I. M. ústní dohodu o provedení práce spočívající v úpravě svahu pomocí bagru, přičemž nesplnili povinnost podle § 101 odst. 5 zákoníku práce, umožnili poškozenému, aby začal pracovat na zemních úpravách přilehlého svahu s bagrem, ke kterému neměli žádnou průvodní ani provozní dokumentaci a u kterého neprováděli kontrolu bezpečnosti provozu podle § 4 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., postupovali v rozporu i s dalšími požadavky na bezpečný provoz a používání pojízdných zařízení uvedenými v příloze č. 3, bod 4 citovaného nařízení vlády, podle něhož byli povinni zabezpečit zařízení před převrácením a zajistit, aby bylo použito pouze takové zařízení, které je vybaveno zádržným systémem, v důsledku čehož bagr nebyl vůbec způsobilý pro bezpečný provoz, neověřili, zda poškozený disponuje průkazem o oprávnění k obsluze stavebních strojů podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., a tím způsobili, že při provádění zemních úprav došlo k pádu bagru ze svahu s přetočením na kabinu strojníka a k deformaci kabiny, takže poškozený utrpěl zranění, v důsledku kterého zemřel na úrazové dušení v důsledku nemožnosti vykonávat dechové pohyby v oblasti hrudníku při jeho smáčknutí. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali dovolání všichni obvinění a nejvyšší státní zástupce, ten ve prospěch obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara a ve prospěch i v neprospěch obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o. 4. Nejvyšší státní zástupce v té části dovolání, v níž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., napadl výrok o náhradě nemajetkové újmy. Jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku) namítl nesprávnost výroku o náhradě nemajetkové újmy, pokud jím byli obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar zavázáni k náhradě nemajetkové újmy společně a nerozdílně s obviněnou právnickou osobou Luboss, s. r. o. Z porovnání obsahu ustanovení § 167 a § 2914 o. z. vyvodil, že za způsobenou újmu, ke které došlo při plnění úkolů právnické osoby, odpovídá tato právnická osoba a že člena voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného zástupce právnické osoby nelze zavázat k náhradě škody, k náhradě nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení. V této spojitosti odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, které vycházelo z uvedeného právního názoru. Uzavřel, že pro uložení solidární povinnosti k náhradě nemajetkové újmy nebyl důvod a že tato povinnost měla být správně uložena pouze obviněné právnické osobě. Nejvyšší státní zástupce proto ve zmíněné části dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v rozsahu, v němž byla tato povinnost uložena obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí. 5. Pokud byl výrok o náhradě nemajetkové újmy napaden také dovoláními obviněných, bylo to především v důsledku jejich nesouhlasu s výrokem o vině. Dovolací námitky obviněných se primárně nevztahovaly k otázce solidární odpovědnosti za nemajetkovou újmu, i když obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar se ve svých dovoláních ztotožnili s dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich prospěch. 6. Senát č. 7, jemuž podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout o dovoláních podaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze, se neztotožňuje s právním názorem senátu č. 4 vysloveným v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, v otázce subjektu, kterému lze uložit povinnost k náhradě újmy způsobené při činnosti právnické osoby, jestliže se člen jejího voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustil protiprávního činu vůči třetí osobě. Senát č. 7 v tomto ohledu dospěl k odlišnému právnímu názoru. 7. Podle § 167 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. 8. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody. 9. Pro úplnost lze uvést, že podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), platilo, že škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. 10. Právní názor senátu č. 4 je v jeho usnesení formulován jednoznačně tak, že z něho bezvýjimečně vyplývá závěr, podle něhož pokud se člen voleného orgánu právnické osoby, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustí protiprávního činu vůči třetí osobě, zavazuje to (pokud nejde o tzv. exces, tj. vybočení z rámce plnění úkolů) ve vztahu k třetí osobě vždy pouze právnickou osobu, a nikoli člena jejího voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného jejího zástupce, přičemž ti mají odpovědnost vůči právnické osobě v jejich tzv. vnitřním vztahu. Podle závěru senátu č. 4 tedy zástupce, a to ani člen statutárního orgánu, neodpovídá přímo poškozenému, nýbrž jen té právnické osobě, která jej ke své činnosti použila. Jestliže by se senát č. 7 neměl odchýlit od tohoto právního názoru, musel by výrok o uložení solidární povinnosti k náhradě nemajetkové újmy všem třem obviněným považovat za nesprávný. Senát č. 7 však zastává názor, že solidární odpovědnost není vyloučena a že přichází v úvahu. 11. Jak ve věci, v níž rozhodoval senát č. 4, tak ve věci, v níž rozhodnutí připadlo senátu č. 7, se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí poškozeného (v obou případech jde o přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V obou věcech bylo dotčeno právo na život podle § 81 odst. 2 o. z., které má povahu absolutního práva. Za tohoto stavu je nutno vzít v úvahu ustanovení § 2910 o. z., podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil, a povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 12. Jestliže jde o náhradu nemajetkové újmy vzešlé z usmrcení poškozeného, nelze přesvědčivě argumentovat ustanovením § 2914 o. z., které se týká náhrady škody, tj. újmy na jmění (§ 2894 o. z.). Je ale nutno vyřešit otázku, jaký je vztah ustanovení § 167 a § 2910 o. z. za situace, kdy smrtelný