7 Tdo 821/2004 — Nejvyšší soud

7 Tdo 821/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2004 Spisová značka:7 Tdo 821/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.821.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 821/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 7. 2004 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 506/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 T 95/2003 t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 506/2003, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 3 T 95/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 3 T 95/2003, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 112/1998 Sb. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 4 měsíce se zkušební dobou na 18 měsíců. Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný nejméně od 20. 12. 1996 do 30. 9. 1998 jako statutární orgán a společník obchodní společnosti F., v. o. s., se sídlem v P., J. n. 15, která v U. H. v prostoru S. r. provozovala N. C. G., nechal v této provozovně každý týden nejméně v pátek a v sobotu nejméně od 22:00 hodin do 02:00 hodin pořádat veřejné hudební produkce – diskotéky s blíže nezjištěným repertoárem diskotékové hudby zahraničních i domácích autorů běžně hrané v rádiích reprodukovaným z CD nosičů, a to bez souhlasu nositelů práv autorů, výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, přičemž zejména neměl souhlas O. s. a. pro práva k dílům hudebním a I. – N. s. v. umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, a bez placení odměn nositelům práv autorů, výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů. Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 506/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Obviněný V. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Dovoláním napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i výroku o trestu. Podané dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že popis skutku ve výroku o vině nekoresponduje s popisem skutku v obžalobě, a vyjádřil názor, že skutek, jímž byl uznán vinným, není uveden v obžalobě. Vytkl, že pokud soudy došly k tomu, že hudební produkce byly na diskotékách provozovány bez souhlasu O. s. a., dovodily to z dopisu O. s. a. ze dne 20. 12. 1996, jehož obsahem byl zákaz těchto produkcí a který interpretovaly jako odepření souhlasu s veřejnou hudební produkcí, a uvedl, že zmíněný zákaz neměl žádnou oporu v právním řádu a že neměl povinnost zjišťovat význam či účel vydání této listiny, která mu navíc jako statutárnímu orgánu obchodní společnosti ani nebyla řádně doručena. Poukázal na to, že z výroku o vině není jednoznačně patrné, jaká práva, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl porušit nebo jak jinak si měl počínat v rozporu se zákonem. V této souvislosti zdůraznil, že ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je trestní normou s tzv. blanketární dispozicí, a proto podle jeho názoru bylo třeba v popisu skutku specifikovat právní normy, s nimiž měl jednat v rozporu. Namítl, že ve výroku ani v odůvodnění rozsudku není uvedeno žádné konkrétní zákonné ustanovení, které měl porušit. Neplacení částek, účtovaných O. s. a. prostřednictvím fakturačních výměrů, vysvětlil tím, že neměly náležitosti účetních dokladů. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že námitka ohledně totožnosti skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku se skutkem uvedeným v obžalobě, nespadá pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak označila dovolaní za důvodné, pokud jde o námitky směřující proti tomu, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci, protože v něm chybí odkaz na právní normu, kterou obviněný porušil. Proto shodně s dovoláním navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolacímu důvodu, vymezenému v citovaném ustanovení, odpovídají pouze námitky proti tomu, jak byl soudem zjištěný skutek posouzen podle h m o t n é h o práva. Mimo tento dovolací důvod jsou proto námitky ohledně dodržení p r o c e s n í c h ustanovení, tedy i ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., § 220 odst. 1 tr. ř., která vyjadřují obžalovací zásadu v řízení před soudem a to, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný zpochybňoval rozsudek z hlediska otázky tzv. totožnosti skutku. Jinak na podkladě dovolání obviněného Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení z hledisek uvedených v § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a shledal, že dovolání je důvodné. Především považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že podle výroku o vině byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 112/1998 Sb. Trestný čin porušování autorského práva však zákon č. 112/1998 Sb. nijak neupravuje a nemá k uvedenému trestnému činu žádný vztah. V tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, s výkonem výkonného umělce a zvukovým záznamem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru, výkonnému umělci, výrobci zvukového záznamu nebo jinému nositeli těchto práv, a jinak tato práva porušoval“. Z této dikce tzv. právní věty výroku o vině lze usuzovat, že obviněný byl uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Tímto zákonem, tj. zákonem č. 290/1993 Sb., byly znaky uvedeného trestného činu vymezeny tak, jak bylo vyjádřeno v tzv. právní větě výroku o vině. Ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290 /1993 Sb. je ustanovení s tzv. blanketární dispozicí. To znamená, že zákonným znakem trestného činu je porušení norem z jiného odvětví práva, než je trestní právo, a že trestní zákon na tyto normy odkazuje. V posuzovaném případě jde o normy autorského práva. O trestný čin jde jen tehdy, jestliže skutkem, v němž je spatřován trestný čin, byly porušeny nějaké normy autorského práva jako mimotrestního právního odvětví. Porušení těchto norem je součástí skutku, který je posuzován jako trestný čin. Proto ve skutkové části výroku o vině musí být uvedeno, jaké normy, tj. jaká konkrétní ustanovení kterého zákona nebo jiného právního předpisu obviněný porušil a jakým jeho jednáním k tomu došlo. Přestože byl Okresní soud v Uherském Hradišti na tuto povahu ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. a na to, co z toho vyplývá, pokud jde o náležitosti výroku o vině, upozorněn již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002, jímž byl mimo jiné zrušen jeho předcházející odsuzující rozsudek v této věci, tj. rozsudek ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 3 T 290/2001, znovu se dopustil pochybení spočívajícího v absenci jakéhokoli odkazu na konkrétní ustanovení norem autorského práva. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Uherském Hradišti pouze paušálně uvedl, že obviněný „porušil ustanovení tehdy účinného zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon)“, aniž tato ustanovení jakkoli konkretizoval. Není-li součástí skutkového stavu zjištěného Okresním soudem v Uherském Hradišti zjištění, která konkrétní ustanovení zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů obviněný porušil, je namístě závěr, že skutek, tak jak byl soud