7 Tdo 839/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 839/2025-987 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 10. 2025 o dovolání obviněného Z. D. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 44 To 29/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 67/2024 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2024, č. j. 50 T 67/2024-908, byl obviněný Z. D. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 36 měsíců. 2. Podle zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil zločinu podvodu v podstatě tím, že v úmyslu neoprávněně se obohatit se dne 30. 9. 2021 domluvil s poškozeným T. M., že pro něho koupí vozidlo zn. Dodge RAM, a dne 1. 10. 2021 od poškozeného převzal v místě jeho bydliště v Praze XY částku ve výši 1 100 000 Kč za účelem koupě výše zmíněného vozidla, následného transportu od prodejce z Německa a registrace na příslušném úřadě v České republice, přestože neměl v úmyslu uvedené vozidlo poškozenému dodat (a z odůvodnění rozsudku vyplývá, že také nedodal a předané peníze neprodleně použil k jinému účelu), čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 1 100 000 Kč. 3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 44 To 29/2025-937, bylo odvolání obviněného směřující proti výrokům o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. 4. Obviněný Z. D. podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že se jednalo o občanskoprávní spor a s ohledem na princip ultima ratio a údajně nízkou společenskou škodlivost činu neměly být použity prostředky trestního práva. Dodal, že se soudy nedostatečně zabývaly jednáním samotného poškozeného, který rezignoval na vyjasnění základních náležitostí koupě (například „se neobtěžoval“ sepsat s obviněným smlouvu) a nedbal dostatečné míry opatrnosti, aby ochránil své majetkové zájmy. Dovolatel dále uvedl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť nebyl prokázán jeho úmysl podvést poškozeného a obohatit se na jeho úkor, resp. nebylo prokázáno, že by dopředu plánoval použít peníze od poškozeného na jiný než dohodnutý účel. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů svědčících podle obviněného o jeho záměru skutečně vozidlo poškozenému obstarat, například podepsaná smlouva s německou společností jasně prokazovala, že obviněný jednal ve věci koupě vozidla. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že pokud vynaložil svěřené finanční prostředky za jiným účelem, než bylo dohodnuto, nemohlo se jednat o podvod, neboť se neobohatil, a skutek měl být správně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. 5. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 věc znovu projednat a rozhodnout. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání upozornil na to, že dovolatel své hmotněprávní námitky (údajné spoluzavinění poškozeného a občanskoprávní charakter vztahu) postavil na jiném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy. Zásada subsidiarity trestní represe byla v této věci respektována, nelze ji však aplikovat tak široce, aby to vedlo k odmítnutí prostředků trestního práva. V tomto případě bylo prokázáno, že slib opatření automobilu byl jen záminkou k vylákání peněz od poškozeného, čímž došlo k obohacení obviněného. Všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byly naplněny a bylo nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného za jeho spáchání. Státní zástupce uzavřel, že část námitek nebylo možné pod uplatněný dovolací důvod subsumovat a ve zbytku se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Proto navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 9. Dovolatel vztáhl své námitky k výše uvedenému dovolacímu důvodu, a to jak výhradu nenaplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tak i námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. 10. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, čímž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Jde o trestný čin, u něhož je k trestní odpovědnosti třeba úmyslného zavinění. Na straně obviněného soudy konstatovaly přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. 11. Soudy zjištěný skutek evidentně vykazuje všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky. 12. Obviněný namítal, že nechtěl poškozeného nijak podvést, naopak měl v úmyslu vozidlo pro poškozeného zakoupit, až posléze se rozhodl použít svěřené peníze k jinému účelu, což má prokazovat řada důkazů. Taková obhajoba však neodpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu. K výhradě obviněného, že s německou společností podepsal smlouvu o koupi vozidla pro poškozeného, což údajně odporuje závěru soudů o jeho podvodném úmyslu vylákat od poškozeného peníze, se vyjádřily oba soudy v tom smyslu, že obviněný sice skutečně činil kroky směřující ke koupi vozidla, nicméně se jednalo o předem promyšlené zastírací úkony, které měly posloužit k získání důvěry u poškozeného a vylákání potřebného finančního obnosu. Kupní smlouva na vozidlo musela být podle sdělení prokuristky obchodní společnosti Automobile LEHMANN GmbH. Sylvany Schalke stornována, jelikož obviněný si vozidlo pouze objednal, ale nezaplatil. Z dokumentu o objednání vozidla a potvrzení o platbě z internetového bankovnictví vyplývalo, že platba byla zadána, ale už z nich nebylo patrné, že nemohla proběhnout pro nedostatečné finanční prostředky na účtu. Tyto doklady si přitom obviněný dopředu opatřil a posloužily mu k tomu, aby poškozeného uvedl v omyl ohledně toho, k čemu mají poskytnuté peníze sloužit. Zásadní stran úmyslu v této věci je, že obviněný věděl, že vozidlo pouze objednal, ale nezaplatil, a že peníze ve skutečnosti ani nemohly z účtu odejít, jelikož jich tam nebyl dostatek, a potvrzení z internetového bankovnictví tak neukazuje celou pravdu (tedy že platby byly zadány, k jejich realizaci však nemohlo dojít), a přesto tyto dokumenty poškozenému předložil a tvrdil mu opak (že je vozidlo nejen objednáno, ale i zaplaceno), a to vše před tím, než mu poškozený finanční obnos ve výši 1 100 000 Kč vydal. Je přijatelné, že soudy z těchto okolností učinily závěr, že obviněný již od počátku plánoval vylákat od obviněného uvedený obnos pod falešnou záminkou koupě vozidla, ve skutečnosti však měl s penězi zcela jiný záměr. Na správnost takového závěru ukazuje i jeho následné chování, neboť následující dny vložil hotovost od poškozeného na „firemní účet“ a z něj rozeslal peníze od poškozeného na různá místa, tedy nepoužil je na úhradu objednaného vozidla. Úmysl obviněného je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku vyjádřen tak, že obviněný od poškozeného převzal částku ve výši 1 100 000 Kč, „přestože neměl v úmyslu uvedené vozidlo poškozenému dodat“. Toto skutkové zjištění je se závěrem soudů o jeho úmyslném zavinění (ve formě přímého úmyslu), a to i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, plně slučitelné. Je tedy jasné, že výrok o vině nevykazuje z hlediska subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, žádné vady, a námitka dovolatele je zjevně neopodstatněná. 13. Obviněný ve vztahu ke znaku obohacení namítl, že se nijak neobohatil, nýbrž svěřené peníze od poškozeného využil na jiný než svěřený účel, a jednalo se tak podle jeho názoru o trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Taková námitka postrádá jakékoli opodstatnění. Soudy obou stupňů učinily závěr (vyjádřený v právní větě výroku o vině rozsudku), že obviněný „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl“. Provedenými důkazy (výpisy z ú