7 Tdo 94/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 94/2025-981 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného K. A. B. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 1 To 67/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. A. B. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 46 T 2/2024-732, byl obviněný K. A. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. 2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 To 67/2024-866, zrušil k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výrokům o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného K. A. B. podané proti výroku o vině i trestu zamítnuto. 3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 12. 7. 2023 okolo 16:05 hod., v Brně v areálu na ulici XY XY, v budově na pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, kde byl na návštěvě u K. B. a M. G., kteří zde bydleli ve squatu, poté, co od nich po hádce s K. B. odcházel, s vědomím, že budova má pouze jeden východ, že z 1. patra budovy lze odejít po jediném schodišti, že okna v 1. patře budovy jsou zajištěna kovovými mřížemi, že se oba poškození nacházejí v 1. patře budovy a vzhledem ke stavu jejich opilosti a únavy mají omezené možnosti reakce, u tohoto jediného východu z budovy, poblíž schodiště do patra, zapalovačem podpálil kus papíru, který odhodil na hromadu hořlavého materiálu a srozuměn s tím, že vzniklý požár rozšířením žáru a kouře může způsobit smrt obou poškozených nacházejících se v 1. patře budovy, z místa odešel, přibližně po 3 minutách se na místo vrátil, aby „zkontroloval situaci“, a po zjištění, že budova již hoří, bez přivolání jakékoliv pomoci po dalších přibližně 3 minutách z místa opět odešel, zapálení hořlavého materiálu pak mělo za následek vznik požáru, který se rozšířil v prostorách východu, hořlavých částí budovy a okolí, načež žár a kouř směřovaly také do 1. patra objektu, kde se nacházeli K. B. a M. G., kteří se po zjištění požáru snažili jediným možným východem z objektu uniknout, což se jim vzhledem k velkému žáru nepodařilo, vrátili se zpět do patra, kde přes okno přivolali pomoc, kterou jim poskytl D. S. pracující ve vedlejším objektu, který společně s M. G. částečně vyhnuli kovovou mříž, načež se M. G. podařilo vytvořeným otvorem z budovy uniknout, K. B. z domu vyprostili až přivolaní hasiči, tímto jednáním obviněný způsobil K. B. vícečetné popáleniny 2. a 3. stupně v oblasti dolních a horních končetin, na zádech, trupu a obličeji o celkové ploše přibližně 42 % povrchu těla, dále akutní poškození dýchacího traktu zplodinami hoření, způsobené vdechováním těchto zplodin, se selháním dýchání a nutností umělé plicní ventilace po dobu 12 dní, přičemž bez lékařské pomoci by došlo k úmrtí poškozené, a M. G. způsobil popáleniny 2. stupně na obou dlaních a dlaňových plochách prstů a popáleniny 1. stupně na hřbetu nosu, na krku a na obou bércích, celkem popáleniny na 7 % těla, zapálením tohoto a sousedního objektu způsobil obviněný poškozenému Statuárnímu městu Brnu majetkovou škodu v celkové výši 119 890 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Především akcentoval vadu nesprávného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu a nepřiměřené hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch. 5. Obviněný v prvé řadě uvedl, že se rozsudek odvolacího soudu zakládá na zcela nedostatečném zjištění skutkového stavu. Primární dovolací důvod pak spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka činu, zejména pak úmysl obviněného způsobit smrt poškozených. Odvolací soud nesprávně předpokládal, že si musel být vědom rizika vzniku požáru a jeho možných fatálních závěrů, kdy tento závěr nebyl podpořen žádnými konkrétními důkazy. Jeho srozumění s možností způsobení smrtelných následků (či vůbec jakkoli poškozeným ublížit) nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno. Naopak provedené důkazy podle jeho přesvědčení naznačují, že jednal impulzivně, v psychické tísni a pod značným vlivem alkoholu, což podstatně omezilo jeho schopnost uvažovat o důsledcích svého jednání, přičemž tento stav vylučuje závěr o přímém i nepřímém úmyslu. V tomto ohledu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a nutnost vykládat rozumné pochybnosti ve prospěch obviněného. Soudy podle něj nezohlednily existující pochybnosti ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně akcentoval nadměrnou konzumaci alkoholu, jež byla zohledněna ve vztahu k nemožnosti adekvátní reakce poškozených na vzniklou situaci, přičemž ji je nutno brát v potaz i při posuzování otázky domnělého srozumění či vědomosti obviněného při iniciaci požáru. 6. Dovolateli pak nebylo zřejmé, z jakých konkrétních důkazních prostředků odvolací soud dovodil, že by k iniciaci požáru mělo dojít tak, že „zapalovačem podpálil kus papíru, který odhodil na hromadu hořlavého materiálu“. Žádný důkaz tento závěr nepotvrzuje, naopak z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru, resp. z následného znaleckého posudku nprap. Aleše Hrnčíře vyplynul závěr opačný, že ke vzniku požáru mohlo dojít tak, jak tvrdí obviněný, tedy nedbalostním odhozením cigaretového nedopalku. Nelze pak jednoznačně konstatovat, že by úmyslně založil požár, aby se poškozeným pro jakýkoli domnělý předchozí skutek mstil. K věrohodnosti jeho výpovědi k otázce vzniku požáru (odhozením cigaretového nedopalku) bylo ve znaleckém posudku z odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. Márií Laurovou konstatováno, že jeho výpověď se v těchto ohledech jeví jako věrohodná. Tento závěr je pak v příkrém rozporu se subjektivními domněnkami vrchního soudu. Stejně tak kamerové záznamy podle něj nebyly apriorně správně interpretovány. Jeho návrat na místo činu nelze považovat za důkaz jeho srozumění s následky požáru, nýbrž pouze za projev jeho zmatení a nejistoty. Rovněž nebylo prokázáno, že by obviněný disponoval jakýmkoli prostředkem, který by mohl významně přispět k rozšíření požáru, což vyvrací tvrzení o promyšleném jednání. Nebyly pak zjištěny žádné indicie, jež by nasvědčovaly tomu, že obviněný měl relevantní motiv ke způsobení smrti poškozených. Vztahy mezi obviněným a poškozenými nebyl natolik konfliktní, aby mohly vést k závěru o úmyslu obviněného tyto usmrtit. Okolnosti případu naopak naznačují, že jednání dovolatele bylo chaotické, neuvážené a zcela postrádalo jakoukoli plánovitost, což koresponduje se závěry o jeho opilosti. 7. Konečně obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akcentoval, že Nejvyšší soud musí při výkladu dovolacích důvodů reflektovat ústavně zaručená základní práva a svobody a je jeho povinností zasáhnout do skutkových zjištění soudů, neboť jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tyto rozpory obhajoba namítala již v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru s ohledem na ekonomii soudního řízení odkázal na své odvolání (resp. jeho doplnění), v němž popsal jednotlivá pochybení ze strany soudu prvního stupně. Soudy bagatelizovaly a fakticky bez dalšího vyšly z prvotního vyjádření obviněného, aniž by pominuly jednak možnost zjevně chybné interpretace jeho vyjádření tlumočníkem, jakož i další vyjádření, která na tuto skutečnost logicky navazovala. 8. Závěrem proto navrhl, aby Ne