8 Tdo 1027/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1027/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2007 Spisová značka:8 Tdo 1027/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1027.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1027/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2007 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 37/2006, t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, v celé odsuzující části týkající se obviněného T. B., a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 4 T 37/2006, v části týkající se obviněného T. B. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 1 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 4 T 37/2006, byli obvinění T. B. a J. Č. uznáni vinnými, že: „dne 17. 11. 2003 v době od 05:30 hod. do 06:00 hod. v P., v baru obžalovaný T. B. jako člen ostrahy uvedeného baru společně s dalšími asi třemi neztotožněnými osobami vyzval k odchodu z uvedeného podniku před uzavírací dobou hosty – poškozené Mgr. M. L. a P. K., a když této výzvy nechtěli uposlechnout, nevybíravým způsobem je násilím vyvedli z podniku, přičemž je přitom bili, a pak je vyhodili ven tak razantně, až oba poškození upadli na zem; poté obžalovaný J. Č. sám ležícího Mgr. M. L. udeřil pěstí do obličeje a opakovaně ho kopnul, čímž mu způsobil zlomeninu zygomaticomaxillárního komplexu vpravo se zlomeninou spodiny pravé očnice s posunem úlomků, pohmoždění a kožní oděrku nosu, krevní podlitiny víček pravého oka a pohmoždění a kožní oděrku horního rtu s dobou hojení do čtyř až pěti týdnů bez trvalých následků, přičemž údery do obličeje mohlo být poškozenému způsobeno zranění vážnějšího charakteru, které by bezprostředně ohrožovalo život poškozeného, kdyby např. došlo k nitrolebnímu krvácení, nebo by nezbytné léčení přesáhlo trvání šesti týdnů, např. při dvojité zlomenině dolní čelisti, což by v obou případech bylo nutno považovat za těžkou újmu na zdraví (poranění mozku, nebo déletrvající vážná porucha zdraví)“. Takto popsané jednání obviněného T. B. soud právně posoudil jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jednání obviněného J. Č. soud kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody na dva roky podmíněně odložený na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud současně učinil výrok o náhradě škody, který se týkal pouze obviněného J. Č. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a poškozený Mgr. M. L. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním již jen obviněný T. B. (dále převážně jen „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel v prvé řadě namítl, že nalézací soud učinil skutkové závěry v rozporu se způsobem hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že rozsudek nalézacího soudu jemu a jiným nezjištěným osobám kolektivně klade za vinu, že nevybíravým způsobem, násilím vyvedl oba poškozené z podniku, nebránil násilnému jednání ze strany jiných osob a byl tak s nimi zajedno; postrádal jakékoli důkazy o přímém násilí, kterého se údajně měl vůči poškozeným dopustit. Pokud soud argumentoval i judikátem Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 102/2004, nesouhlasil s jeho aplikací, neboť jde o rozhodnutí, které se vztahuje k typově zcela odlišné záležitosti. Tuto část dovolání shrnul tak, že nalézací soud učinil skutkové závěry v rozporu s vlastním hodnocením důkazů a užil pro právní kvalifikaci nepřiléhavou judikaturu; poukázal i na to, že v popisu skutku postrádá právní kvalifikaci podle § 9 odst. 2 tr. zák. Další námitky dovolatel zaměřil proti skutkovým zjištěním a následnému právnímu posouzení věci. Pokud nalézací soud dospěl k závěru, že incident měl proběhnout na místě veřejnosti přístupném, neboť fyzicky otevřený restaurační podnik je nutné posuzovat i po uzavírací hodině jako místo, kam má veřejnost přístup, vyslovil s takovým názorem zásadní nesouhlas a uvedl, že jakýkoli podnik po proběhnutí uzavírací doby není veřejnosti přístupný a osoba tam vstoupivší bez ohledu na uzamknutí vchodu či nikoliv zákaz vstupu porušuje. V závěru svého podání dovolatel navrhl (bez citace příslušných zákonných ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po citaci zákonného znění ustanovení o trestném činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. konstatovala, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, lze kvalifikovat jako tento trestný čin. Protože jde o trestný čin hrubě narušující občanské soužití, je nutné vyvodit, že forma výtržnického jednání musí občanské soužití narušovat ve zvýšené míře; nestačí tedy méně závažné, obvyklé nebo běžné projevy rušení občanského soužití. Předmětem ochrany u tohoto trestného činu nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, ale komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu, apod. Výtržnost se tedy musí výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. I podle názoru státní zástupkyně závěr o použité právní kvalifikaci soudy nižších stupňů vzbuzuje pochybnosti a navíc je obtížně přezkoumatelný. Vzhledem k chování poškozených by totiž jednání dovolatele muselo vykazovat znaky zjevné svévole, bezohlednosti a jednostranného prosazování ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů. Navíc nelze přesvědčivě dovodit, že jednání dovolatele bylo hrubým narušením občanského soužití, a krom toho dovolatel nehájil svůj soukromý zájem a nastalý konflikt se nijak nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Státní zástupkyně přisvědčila dovolateli i v tom směru, že aplikovaný judikát byl použit zcela nepřiléhavě, protože s projednávanou problematikou nesouvisí. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.; s konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného T. B. z jím namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné. Z vymeze