8 Tdo 1376/2018 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1376/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 1. 2019 Spisová značka:8 Tdo 1376/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1376.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Subsidiarita trestní represe Výtržnictví Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1 tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1376/2018-42 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněné B. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 11 To 198/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 7/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 10 T 7/2018, byla obviněná B. V. uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 358 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 30 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů. 2. Proti označenému rozsudku, jeho výroku o vině a tím všem na něj navazujícím výrokům, podala obviněná odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 11 To 198/2018, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítnuto. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 15. 2. 2017 kolem 10:25 hodin, kdy na pastvinách v katastrálním území XY, registrační číslo hospodářství CZ XY a CZ XY, chovatele, zemědělského podnikatele J. V., byl na základě návrhu Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj, se sídlem Černoleská 1929, Benešov, ze dne 14. 2. 2017, č. j. SVS/2017/021077-S, zahájen odchyt koní, jako řidička motorového vozidla Mitsubishi Pajero Pinin, RZ: XY, za přítomnosti minimálně 15 osob úmyslně najela na poškozeného P. J., narozeného XY, kdy ke střetu vozidla řízeného obžalovanou s poškozeným nedošlo díky tomu, že poškozený v okamžiku, kdy bylo z jízdy obžalované zřejmé, že směr své jízdy nezmění, uskočil před jedoucím vozidlem do strany. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 11 To 198/2018, a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 10 T 7/2018, podala obviněná B. V. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Měla za to, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily její právo na nestranné posuzování věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy zpravidla v její neprospěch a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. 5. Vyjádřila přesvědčení, že byla uznána vinnou toliko na základě výpovědi poškozeného P. J., jenž si vytvořil představu (posléze prezentovanou v médiích a na sociálních sítích), že dovolatelka své motorové vozidlo nezastaví, případně nezmění směr jeho jízdy tak, aby nedošlo ke kontaktu s jeho osobou. Úmysl do poškozeného najet (ve smyslu dosažení kontaktu) přitom obviněná nikdy neměla a možnost zastavení vozidla před poškozeným, případně změnu směru jízdy vozidla, potvrdily i závěry odborného vyjádření z oboru doprava. Z jednotlivých videozáznamů je navíc zřejmé, že dovolatelka se poškozenému skutečně vyhnula. Že k najetí na poškozeného nedošlo, vyplývá i z odůvodnění rozsudku a z provedených svědeckých výpovědí. Z vyjádření dovolatelky a výpovědi poškozeného se podává, že dovolatelka poškozeného poté, co tento ve vzdálenosti nejméně 1,5 m před pomalu jedoucím vozidlem uhnul (nikoliv uskočil, jak je uvedeno ve výroku o vině), objela a nikoliv do něj najela. Uvedená vzdálenost byla zjevně dostatečná k tomu, aby dovolatelka v nízké rychlosti, kterou se pohybovala (15 km/h), mohla vozidlo před poškozeným zastavit či poškozeného z vlastní vůle vozidlem objet. Přesto, že k najetí na poškozeného vůbec nedošlo a v trestním řízení není možné presumovat, že by k němu při neuhnutí poškozeného došlo, soud ve výroku o vině konstatoval, že je takovým najetím vinna. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy vnitřně rozporný a nejasný, a v důsledku toho vadný. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně i představu vyvolanou jednáním dovolatelky u poškozeného přejal. Závěry odborného vyjádření z oboru doprava a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které shodně potvrzují tvrzení dovolatelky o neexistenci úmyslu najet do poškozeného i skutečnost, že i kdyby dovolatelka snad neuvedla vozidlo do klidu (nezabrzdila), k následkům na zdraví poškozeného by došlo jedině tak, že by poškozený pod vozidlo spadl, pak odvolací soud nevyhodnotil logicky tak, že se daný skutek nestal, ale nelogicky tak, že se nestal skutek, který by se – kdyby ale daný děj probíhal zcela jinak – stát mohl. Uzavřela, že byla uznána vinnou ze skutku, kterého se nedopustila a ani dopustit nechtěla. 6. Nesprávné právní posouzení skutku spatřovala nejen ve výše uvedeném, ale i v tom, že soudy nesprávným způsobem zhodnotily otázku společenské škodlivosti činu a subsidiarity trestní represe. Z komentáře k trestnému činu výtržnictví i z konstantní judikatury (rozhodnutí uveřejněná pod č. 40/1977 a 44/1990 Sb. rozh. tr.) vyplývá, že k naplnění znaku výtržnosti nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby. Zmíněný požadavek jednak charakterizuje trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak ho odlišuje od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku [§ 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích] a proti občanskému soužití [§ 49 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, resp. § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích]. V tom je rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). 7. Míra intenzity jejího jednání, kdy se poškozeného vozidlem ani nedotkla a pouze jej pomalou jízdou míjela, přičemž právě v důsledku této korigované pomalé jízdy byla schopna vozidlo kdykoliv zastavit, jistě nebyla nikterak vysoká a nesvědčila o vyšší závažnosti. Připustila, že psychický stav, v němž se t. č. nacházela, byl ovlivněn dlouhodobou mediální kampaní bulvárního charakteru a mohl být vnímán jako podrážděnost. Podle jejího názoru ale nutno vnímat popis incidentu ze strany poškozeného a jeho prezentaci v médiích ve světle toho, jak moc by asi daný incident byl pro jeho diváky zajímavý (a pro něj „prodejný“), kdyby jej popsal způsobem odpovídajícím skutkovému stavu, tedy že obviněná pomalou jízdou mířila ke skupině osob, objela ji a zastavila. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011, v němž Nejvyšší soud na jednu stranu konstatoval, že za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného lze pokládat i jednání pachatele, který napadne jinou osobu tak, že na ni najíždí motorovým vozidlem, zvláště když ji srazí na přední kapotu vozidla, na druhou stranu dovodil, že byť v konkrétním případě došlo až k dokonanému sražení poškozeného a obviněný byl pod vlivem návykové látky, dovolání bylo zčásti důvodné, neboť soudy nižších stupňů se nevypořádaly se všemi významnými okolnostmi a jejich skutková zjištění neskýtala dostatečný podklad pro řešení právn