8 Tdo 1567/2015 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1567/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:9. 3. 2016 Spisová značka:8 Tdo 1567/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1567.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1567/2015-24 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. P., roz. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 To 79/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 69/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního v Teplicích ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 5 T 69/2014, byl obviněný R. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že od 4. 1. 2013 do 24. 2. 2014, v místě svého bydliště ani jinde úmyslně nepřispíval na výživu své nezl. dcery „KOPRETINY“ *) (ve výroku rozsudku je uvedeno nepřesně datum), která byla svěřena do pěstounské péče, ačkoli o této povinnosti věděl a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, č. j. 14 P 763/96-556 ze dne 3. 8. 2010, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2010, a to ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, pracoviště Teplice, a na výživném tak dluží Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, pracoviště Teplice, Vrchlického 1093/12, celkovou částku ve výši 13 000 Kč. 2. V takto popsaném jednání obviněného spatřovala obžaloba přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně však shledal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to pro nedostatek jeho společenské škodlivosti. 3. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích v neprospěch obviněného odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 To 79/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 4. S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 5. V úvodu svého podání nejvyšší státní zástupce konstatoval, že podle § 51 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“), vznikla domněnka otcovství k nezl. „KOPRETINĚ“ právě obviněnému jako manželu matky. Ten se na péči o ni nikdy nepodílel a za jejího zploditele se nepovažoval, neboť v době rozhodné pro její početí s manželkou podle svého tvrzení již nežil a intimně se s ní nestýkal. Otázku existence svého právního vztahu otcovství k tomuto dítěti, s nímž je mimo jiné spojena i jeho vyživovací povinnost, však nikdy neřešil. Zůstal v této otázce zcela pasivní, i když si musel být vědom své zákonné rodičovské zodpovědnosti a měl k dispozici právní instrumenty, jejichž prostřednictvím se mohl domoci vyvrácení domněnky svého otcovství. Především nevyužil možnosti podle § 57 odst. 1 zákona o rodině popřít u soudu své otcovství k nezletilé „KOPRETINĚ“ ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že se jeho manželce narodilo toto dítě. Pokud nechal tuto vlastní lhůtu z jakéhokoli důvodu marně uplynout, měl ještě v následující řadě let možnost obrátit se kdykoli na státní zastupitelství s vlastním podnětem k podání žaloby nejvyššího státního zástupce podle § 62 zákona o rodině na popření svého otcovství k nezletilé. Ani této možnosti podle lustrace provedené Nejvyšším státním zastupitelstvím nevyužil. Za zcela nerozhodnou považoval dovolatel skutečnost, že se v roce 2010 s takovým podnětem obrátil na státní zastupitelství údajný biologický otec nezletilé J. M. 6. Za výše uvedeného stavu, kdy obviněný bezdůvodně zůstal v otázce řešení statusových poměrů nezletilé „KOPRETINY“ zcela nečinný a lhostejný, nemohl podle nejvyššího státního zástupce obstát názor soudů nižších instancí, že jde o výjimečný případ, v němž není namístě uplatňovat trestní represi. Rovněž výjimečnou délkou řízení o rozvod manželství P., které trvalo devět let a v jejichž průběhu M. P. porodila šest dětí, považoval za okolnost nerozhodnou, která naopak spíše měla obviněného motivovat k urychlenému včasnému vyvrácení domněnky svého otcovství cestou výše zmíněných institutů. K závěru o beztrestnosti obviněného totiž nepostačuje, že pravděpodobně není biologickým otcem dítěte. Tehdejší zákon o rodině ani nynější občanský zákoník (a ani trestní zákon) totiž z hlediska rodičovských povinností a vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem nerozlišuje biologického a „matrikového“ otce. Žádná z uvedených norem nepreferuje otce biologického vůči „matrikovému“. 7. Zásadní právní nedostatek napadeného rozhodnutí ovšem dovolatel spatřoval v nesprávné aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud opřel své rozhodnutí o zásadu ultima ratio, nezabýval se otázkou, jakým jiným instrumentem by mělo být řešeno jednání obviněného, a hlavně, jak by měla být řešena výživa nezletilé. Podle dovolatele by k závěru o beztrestnosti obviněného neměla nepostačovat okolnost, že patrně není zploditelem nezletilé „KOPRETINY“, stejně jako závěr soudu o nezodpovědném přístupu matky a o obecné možnosti zneužívat v matrice zapsané otce za účelem platby výživného ze strany matky a biologického otce. Dovolatel měl naopak za to, že tolerance v souvislosti s neplněním vyživovací povinnosti v daném případě může být nebezpečným precedentem, který otevírá prostor dalším povinným osobám, které si s poukazem na (navíc údajnou) absenci biologického vztahu odůvodní neplacení výživného zvláštními mimořádnými důvody. 8. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že zmíněný závěr soudů o beztrestnosti obviněného odporuje i soudní praxi, resp. jejímu výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak již Nejvyšší soud vyslovil (odkázal tu na jeho závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 9. Ze shora popsaných závěrů nejvyšší státní zástupce dovodil, že obviněný se žalovaného trestného činu dopustil způsobem odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty. Akceptoval sice, že jsou zde dány jisté nestandardní prvky, ovšem nikoli v rozsahu a intenzitě, jež by mohly odůvodnit vyloučení trestní represe – obviněný je totiž formálně otcem nezletilé, tento stav nikdy nijak, ač k tomu měl právní prostředky i časové možnosti, relevantně nezpochybnil, a v současné době není jiná možnost (např. v rámci jiného právního odvětví namísto trestního práva) k nápravě celé situace a zejména k zamezení škodlivého následku, tj. k zabezpečení hrazení výživy nezletilé. Konstatoval proto, že bylo namístě shledat obviněného vinným a případné polehčující okolnosti zohlednit toliko ve výroku o trestu. 10. Závěrem již pouze na okraj dovolatel dodal, že rozsudek soudu prvního stupně vykazuje nedostatek spočívající v tom, že v jeho odůvodnění se chybně uvádí, že jediným, kdo se v současné době může domáhat u soudu vyvráce