8 Tdo 1633/2015 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1633/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 1. 2016 Spisová značka:8 Tdo 1633/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1633.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1633/2015-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného V. B., roz. V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 8 To 244/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 57/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B., roz. V. S. odmítá. Odůvodnění: Obviněný V. B., roz. V. S. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 6. 2015, sp. zn. 3 T 57/2015, uznán vinným, že nejméně dne 5. 6. 2015 v 11.15 hodin v P., S., kde byl kontrolován hlídkou PČR, OCP P., pobýval na území České republiky, ačkoliv si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 121 T 8/2014, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky v trvání 2 (dvou) let a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 24. 2. 2014, a dále mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, který nabyl téhož dne právní moci, uložen samostatný trest vyhoštění v trvání 4 (čtyř) let a zároveň byl z území ČR vyhoštěn dne 10. 11. 2014. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 8 To 244/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Barbory Černé proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl (shodně jako již ve svém odvolání), že poté, co mu byl uložen trest vyhoštění v trvání čtyř let, opustil území České republiky. Následně na území Ukrajiny požádal o schengenské vízum, jež mu bylo uděleno a na jehož podkladě pak opět přicestoval do České republiky. Vyslovil přesvědčení, že pokud by udělení předmětného víza bylo v rozporu s právním řádem České republiky, velvyslanectví by mu toto vízum neudělilo; naopak jeho udělením byl „utvrzen“ v legálnosti svého počínání a oprávněnosti pobytu na území České republiky. Dospěl proto k závěru, že na podkladě platného víza nemohl na území České republiky pobývat neoprávněně, a soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k, § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (obviněný zjevným pochybením uvedl „rozsudek“) Městského soudu v Praze a tomuto odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitce obviněného týkající se oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky na podkladě platného víza uvedl, že tato obsahově sice jím uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak rozhodně se s ní neztotožňuje. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný sice disponoval tzv. schengenským vízem, ale současně zamlčel, že nebylo vydáno orgány České republiky, nýbrž Maďarské republiky. Jeho udělení nemohlo mít evidentně žádný vliv na platnost dříve uloženého trestu vyhoštění (což muselo být zřejmé i obviněnému, jenž o tom byl opakovaně poučován). Naopak žádost obviněného právě o maďarské schengenské vízum byla záměrná, s cílem vyhnout se neudělení víza českými orgány, pro něž je vzhledem k jeho předchozím trestům vyhoštění osobou nežádoucí, když navíc si souběžně změnil svoje jméno, aby uvedenou trestnou činnost zastřel, tj. vyvinul promyšlenou aktivitu, aby se na území České republiky navrátil a výkon trestu zmařil. Vzhledem k tomu tedy nutně věděl, že se na českém území pohybuje v rozporu s předchozími rozhodnutími o uložení trestu vyhoštění, a tudíž závěr soudů o tom, že naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, je zcela správný a odpovídající zákonu. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 14. 1. 2016). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel výslovně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Z tohoto pohledu je třeba ná