8 Tdo 27/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 27/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2007 Spisová značka:8 Tdo 27/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.27.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 27/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2007 o dovolání obviněného Ing. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 252/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 T 22/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný Ing. M. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 252/2006, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 12 T 22/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným V. z. p. ČR, Ú. p. Ch., částku 1.784,- Kč, H. S. částku 240.000,- Kč, L. S. částku 240.000,- Kč, P. S. částku 240.000,- Kč, J. S. částku 240.000,- Kč, M. S. částku 240.000,- Kč a P. S. částku 175.000,- Kč. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 9. 10. 2005 kolem 16.05 hodin jako řidič osobního automobilu Škoda Felicia Combi, při odbočování vlevo ze silnice II. třídy č. 3.. ve směru obce O. na silnici I. třídy č. 1. v km 66,763 nedal přednost v jízdě cyklistovi J. S., jedoucímu na jízdním kole zn. Author z levé strany od T. K. směrem na S., který při následném nárazu do přední části odbočujícího vozidla utrpěl mnohočetná závažná zranění, a to zejména centrální nervové soustavy a krční páteře, jimž dne 15. 10. 2005 krátce po 07.00 hodině v K. n. v P. podlehl. Dovolání bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i o náhradě škody. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Měl za to, že ačkoliv soudy spatřovaly v jednání poškozeného jisté pochybení, toto své skutkové zjištění nepromítly do výroku o vině a na něj navazujícím výrokům. S poukazem na znalecké posudky uvedl, že pokud cyklista hodlal pokračovat směrem na obec S., neměl opouštět pravý jízdní pruh, resp. tím, že použil odbočovací pruh a pokračoval směrem přímým, porušil ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Jestliže poškozený jel v pravém odbočovacím pruhu sloužícím pro odbočení vpravo, v místech, kde již dlouhou dobu odbočovací a průjezdný pruh oddělovala podélná čára souvislá, měl obviněný právo se domnívat, že cyklista skutečně vpravo odbočí a nebude pokračovat v přímém směru; navíc pokud by poškozený hodlal změnit směr jízdy na konci odbočovacího pruhu, tzn. pokračovat v přímém směru, byl povinen ve smyslu § 30 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. ukázat svůj úmysl odbočit zpět vlevo, což neučinil. Od okamžiku, kdy poškozený najel na hranici křižovatky (počátek zakřivení odbočujícího pruhu) a pokračoval v jízdě odbočujícím jízdním pruhem, ztratil tímto přednost v jízdě na hlavní komunikaci. Z tohoto dovolatel vyvozoval, že nemohl porušit § 22 odst. 1 ve smyslu § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. Vyjádřil přesvědčení, že nemohl předpokládat porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného, a to hned v několika ustanoveních citovaného zákona, včetně příslušných ustanovení vyhlášky č. 30/2001 Sb. Pokud by soud došel k závěru, že povinnosti řidiče jsou tak široké, že musí vždy předpokládat chybu či chyby jiného účastníka silničního provozu, pak by se ze strany dovolatele nemohlo jednat o porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák., ale pouze o nedostatečnou předvídavost, tedy nekvalifikované nedbalostní jednání s posouzením spoluviny druhého účastníka silničního provozu. Odmítl závěr soudů, že ačkoliv cyklista porušil pravidla silničního provozu, nenese na nehodě žádnou spoluvinu a veškerá vina za způsobený následek spadá na obviněného; podle jeho názoru nedošlo-li v dané věci k výlučnému zavinění dopravní nehody cyklistou, pak minimálně nese na nehodě výraznou spoluvinu, což se ovšem v rozhodnutí soudů neodrazilo ani v jednom z napadených výroků. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a aby sám ve věci rozhodl tak, že buď obviněného zprostí obžaloby, nebo ho uzná vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu mírnější trest, zejména mírnější trest zákazu činnosti; ve vztahu k výroku o náhradě škody navrhl, aby poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky jsou toliko opakováním jeho obhajoby a soudy se s nimi plně vypořádaly. Skutečnost, že obviněný žádné znamení o změně směru jízdy poškozeného neviděl a že poškozený nejel při pravém okraji odbočovacího pruhu, nýbrž v jeho levé polovině, měly vést obviněného přinejmenším k závěru, že směr jízdy poškozeného je nepředvídatelný a vést ho k většímu zaměření pozornosti právě na poškozeného. Pokud by obviněný věnoval dostatečnou pozornost poškozenému, který měl v jízdě nepochybně přednost, musel by poté zaregistrovat, že poškozený pokračuje v jízdě přes šrafování přímým směrem a dát mu přednost v jízdě. Neučinil-li tak, porušil svým jednáním ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Úvahu dovolatele o tom, že poškozený ztratil právo přednosti v jízdě, pokládal za nesprávnou. Poškozený se v době střetu v odbočovacím pruhu nenacházel, neboť ještě před střetem sjel přes šrafování do průjezdního pruhu hlavní silnice, na níž měl přednost v jízdě. Připustil, že poškozený svým způsobem jízdy porušil ustanovení § 11 odst. 1 citovaného zákona, avšak s ohledem na flagrantní porušení ustanovení o přednosti v jízdě obviněným jde o okolnost, která se na vzniku a následcích dopravní nehody podílela zcela zanedbatelným způsobem. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka zavinění obviněného a vliv případného porušení povinností