8 Tdo 36/2025 — Nejvyšší soud

8 Tdo 36/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:5. 3. 2025 Spisová značka:8 Tdo 36/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:8.TDO.36.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zneužití pravomoci úřední osoby Promlčení trestní odpovědnosti Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1,2 písm. a,b,e) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 36/2025-924 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 8 To 214/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 21/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný J. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 7. 2024, č. j. 41 T 21/2024-857, uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 11. 2011. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. 2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 7. 2024, č. j. 41 T 21/2024-857, napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 8 To 214/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a m) tr. ř. V rámci svých poměrně rozsáhlých námitek předně uvedl, že z hlediska objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu jsou klíčové listiny (návrh ze dne 18. 1. 1979 a žádost ze dne 30. 6. 1980), které pokud by podepsal, bylo by teoreticky možné uvažovat o naplnění základní skutkové podstaty daného trestného činu, což se však v rámci provedeného dokazování objasnit spolehlivě nepodařilo. V této souvislosti zdůraznil, že skutková zjištění vychází jen ze skenu archiválií, které nebyly podrobeny bližšímu zkoumání, přičemž pokud by k němu došlo, soudy by musely dospět k odlišným závěrům, než které učinily. Z provedených listinných důkazů totiž podle obviněného vyplývá, že se na předmětných listinách objevují typově zcela odlišné podpisy, což zdůrazňuje nutnost jejich pečlivého zkoumání. V návaznosti na to uvedl, že se nejedná o jeho první trestní stíhání, kdy předchozí trestní věc byla odložena, neboť dozorující státní zástupce uzavřel, že předmětné listiny obviněný skutečně nepodepsal. I tato shora uvedená skutečnost měla vést orgány činné v trestním řízení v posuzované věci ke zvýšené pozornosti při hodnocení autenticity podpisů na příslušných listinách, což se však nestalo. Podle obviněného není jeho podpis na Požadavku na vystěhování ze dne 30. 6. 1980 (č. l. 161) vůbec vidět. Stejně tak u Návrhu v akci „Balkán“ v rámci plánovaných úkolů v akci „ASANACE“ ze dne 18. 1. 1979 (č. l. 137-142), jeho podpis zcela absentuje, je zde pouze podpisová doložka (stejně tak u řady dalších listin). Závěr soudů o tom, že se podílel na nuceném vystěhování poškozeného je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Dále namítl, že se soudy ve vztahu k objektivní stránce podrobněji nezabývaly tím, jaké pravomoci mu byly svěřeny, přičemž popis skutku neobsahuje popis konkrétních pravomocí, které měl vykonávat v rozporu se zákonem. Skutková věta odsuzujícího rozsudku je podle dovolatele formulována tak, že se měl daného trestného činu dopustit aktivním konáním, přičemž odkaz soudů na zanedbání kontrolní a dohledové činnosti tak není zcela přiléhavý. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1149/2021) pak dále uvedl, že je zřejmé, že podílením se na tzv. profylakticko-rozkladných opatřeních je míněna aktivní činnost, která je podmínkou jejich provedení a překračuje rámec pouhého formálního doporučení a směřuje k šikanóznímu výkonu pravomoci úřední osoby, což znamená, že ze strany obviněného by muselo dojít k takové činnosti, bez níž by k porušení práv poškozeného nedošlo, a která by vyplývala z tehdejšího postavení obviněného. K tomu by muselo dojít k prokázání porušení konkrétních pravomocí dovolatele, resp. významu zmíněného doporučení v rámci plánovaných úkolů v akci ASANACE. Ty (míněno pravomoci) však podle dovolatele nevyplývaly ze zákona, nýbrž z jednotlivých rozkazů tehdejšího ministra vnitra ČSSR, resp. organizačních řádů správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, příp. z vnitřních předpisů náčelníka X. správy FMV. V projednávané věci však tyto listiny nebyly provedeny. Stejně tak by muselo být bez důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel doporučil provedení popisovaných „opatření“ s vědomím všech podstatných okolností případu poškozeného. V této souvislosti zdůraznil, že zastával funkci náčelníka 4. odboru X. správy Federálního ministerstva vnitra, přičemž do činnosti tohoto odboru profylaktické monitorování nespadalo a takovou prací se běžně nezabýval. Na poškozeného si nevzpomíná, neboť případ měl na starosti některý z jeho zástupců, nicméně byl úzus, že listiny opouštějící odbor byly dovolatelem signovány. Poukazuje na to, že totéž vypověděli na úřední záznam svědci J. Č. a J. B., jejichž navržený výslech však nebyl proveden. Podle obviněného soudy připustily, že případ poškozeného převzal jeho útvar již rozpracovaný v době, kdy se poškozeným měl vyjádřit pozitivně o možnosti vystěhování se z ČSSR. Argumentuje rovněž tím, že žádný z praktických vykonavatelů akce ASANACE (svědkové Č., B.) přitom nezmínil, že by dovolatel na případu aktivně participoval, vstupoval do něj, nebo uděloval konkrétní pokyny či doporučoval nebo schvaloval další postupy vůči poškozenému. Soudům vytýká, že výslech navržených svědků odůvodnily velmi obecným odkazem na nadbytečnost, přičemž tento úkon byl naprosto zásadní pro posouzení participace dovolatele na věci, čímž byla soudní rozhodnutí zatížena vadou v podobě opomenutých důkazů. Pokud jde o právní kvalifikaci předmětného jednání, podle obviněného soudy nesprávně vyhodnotily příčinnou souvislost mezi příslušným jednáním a způsobením jiného zvlášť závažného následku (obviněný připustil, že tím by mohlo být donucení někoho k odstěhování z rodné země). Podle dovolatele soudy konstatovaly, že jeho jednání spadá do období, kdy byl již poškozený rozhodnutý ČSSR opustit, a proto nelze tvrdit, že se poškozený odstěhoval ze země v důsledku jednání dovolatele, a to i kdyby předmětné listiny podepsal. V důsledku shora uvedeného pak nemohly být naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomocí úřední osoby podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona. Stejně tak obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že na jeho jednání dopadá právní úprava skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, neboť jde o úpravu příznivější, a to z důvodu, že pozdější právní úprava je sice příznivější, pokud jde o dolní hranici trestní sazby, avšak obsahuje 2 kvalifikační znaky, které předchozí právní úprava neobsahovala. S odkazem na judikaturu obviněný uvedl, že při úvaze o použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posoudit, zda použití pozdější právní úpravy jako celku (obecné i zvláštní části) je pro pachatele příznivější. Soudy tak nesprávně vycházely ze závěru, že se na dovolatele vztahuje i ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody činí nejméně 10 let. Aplikace uvedeného ustanovení však je možná pouze v případě, pokud do účinnosti zmíněné novely nedošlo k promlčení trestného činu, což však podle dovolatele nastalo. Pozdější právní úprava tak pro něj příznivější není. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacím