8 Tdo 365/2008 – Nejvyšší soud

8 Tdo 365/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání obviněného F. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 6 To 562/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 277/2003, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř.  s e  z r u š u j í  rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 6 To 562/2006, a rozsudek Okresního soudu  v Litoměřicích, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 6 T 277/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.  s e  z r u š u j í  další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se  Okresnímu soudu v Litoměřicích  p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 6 T 277/2003 byl obviněný F. T. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že v době nejméně od 31. 8. 2003 do 19. 9. 2003 přechovával v místě svého tehdejšího bydliště v domě v obci V., okres L. bez povolení funkční dělostřelecký granát typu 125 OF Cv Sv ráže 125 mm. Za tento trestný čin byl podle § 185 odst. 2 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného F. T. zaměřenému proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 6 To 562/2006, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému F. T. podle § 185 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, na který navazuje rozsudek soudu prvního stupně, podal obviněný F. T. prostřednictvím obhájce JUDr. M. H. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující výhradně proti  nesprávnému právnímu posouzení věci. Soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil odvolací soud, obviněný vytkl, že skutek, pro nějž byl uznán vinným, není v rozsudku uveden tak, aby vystihoval skutečně správně stav věci, a neumožňuje spolehlivě a jednoznačně posoudit, zda ze strany obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. Obviněný zejména poukázal na to, že pokud bylo soudy zjištěno, že granát dal do skříně obviněný, vyplývá tato okolnost pouze z výpovědi svědkyně Š. Odvolacímu soudu vytkl, že při hodnocení okolností významných pro právní posouzení nebylo zvažováno, že granát byl objeven v bydlišti této svědkyně v době, kdy zde již obviněný nebydlel. Obviněný v této souvislosti poukázal na možnost podporující jeho verzi obhajoby, že v tomto mezidobí mohla právě jmenovaná svědkyně na uvedené místo, kde byl posléze nalezen, tento granát sama uložit, pro což by svědčilo i to, že byla bývalým zaměstnancem v kontrolní skupině zabývající se kontrolou dělostřelectva. Takto mohla svědkyně Š. jednat z důvodu msty či zášti vůči obviněnému. Obviněný též poukázal na nedostatky v posouzení objektivní stránky uvedeného trestného činu nedovoleného ozbrojování, pokud je mu kladeno za vinu, že se ho dopustil od 31. 8. 2003  do 19. 9. 2003, když se již v červnu 2003 odstěhoval, a v době jeho nálezu již v bydlišti svědkyně několik měsíců nebydlel. V této souvislosti je proto zřejmé, že nábytek, kde byl granát nalezen, nepoužíval. Za nelogické označil i to, že by svědkyně nalezla uvedený granát až dlouho poté, co její bydliště takto opustil. Obviněný ve vztahu k zjištěnému činu dále uvedl, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že jako občanský zaměstnanec v armádě nikdy nesloužil u útvaru disponujícího s granátem 125 OF Cv Sv., nebyl v období, kdy mohlo k odcizení granátu dojít na vojenském cvičení, a nebyl ani vyslán na služební cestu k útvaru disponujícímu s předmětným granátem. Obviněný si tudíž granát nemohl opatřit, a soud neměl k dispozici jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo alespoň podezření, že ho obviněný získal jinde. V této souvislosti obviněný zdůraznil nesprávnosti rozsudku vyplývající z pochybení při aplikaci ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., § 2 odst. 5 tr. ř., jimiž se soudy důsledně neřídily. Podle obviněného za dané situace též došlo k porušení zásad vycházejících z principu „in dubio pro reo“. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně a obviněného obžaloby zprostil. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněný především namítal, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadami podle § 2 odst. 6 tr. ř., a že popis skutku nevystihuje spolehlivě a objektivně zjištěné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 185 odst. 2 tr. zák., protože granát mohla do skříně dát svědkyně Š. stejně dobře jako on. I v další části dovolání obviněný brojil proti tomu, že výpověď této svědkyně byla označena za věrohodnou. Státní zástupce poukázal na to, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly, podle obviněného, učinit. Dovolání je tak podle státního zástupce podáno především ve snaze, aby soudy přehodnotily skutkový stav věci, a není založeno na hmotně právním základě. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud zkoumal, zda námitky obviněného na označený dovolací důvod dopadají. Shledal tak, že obviněný této podmínce nevyhověl v celém obsahu podaného dovolání, ale jen v jeho části. Jestliže totiž obviněný své dovolání vymezil důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v argumentaci nerespektoval, že dovolání lze na jeho základě podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněný tato pravidla nerespektoval, protože ve větší části svého dovolání brojil proti způsobu, jakým soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, hodnotil provedené důkazy. Soudům především vytýkal nesprávnost postupu vycházejícího z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kterou zjišťoval zejména v tom, že při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně Š., jíž soudy uvěřily, nebraly dostatečně na vědomí jím tvrzené skutečnosti a jeho obhajobě neuvěřily. Nejvyšší soud se touto částí dovolání obviněného nemohl zabývat, protože zde obviněný vytýkal především nedostatky ve skutkových zjištěních. Protože tyto výhrady nemají povahu hmotně právních námitek, dovolací soud nebyl oprávněn z těchto hledisek založených na postupu soudů obou stupňů při hodnocení provedených důkazů správnost napadených rozhodnutí přez